Zrození hvězdy
Jednou na jaře jsem jel kolem domu, kde mívali kdysi krásně udržovnou zelenou Octávku. Vždy bývala pečlivě uschována ve stodole. Ten den byla venku z garáže a evidentně tam nebyla náhodou. V garáži se zabydlel nový domácí mazlíček Citroen BX.
Octávečka šla tedy na mráz. Zastavil jsem a šel si ji trochu prohlédnout. Majitel byl zrovna v garáži a tak jsme si začali povídat. Prozradil, že má ještě asi pět beden nových náhradních dílů, které hodlá s tím autem prodat. Měl jsem o ty díly enormní zájem, tak jsem se zeptal kolik jako by si za to představoval. Řekl na tehdejší poměry poměrně vysokou sumu 10.000,- Kč. Ale že cena je včetně auta.
Auto jsem nechtěl a ani jsem ho moc neprohlížel, protože od té doby, co jsem ho viděl naposled, zdaleka nevypadlalo tak pěkně, jak jsem ho znal z dětství. Bylo sice motoricky ve slušném stavu, pán ho hned bez problémů nastartoval a předvedl, ale mělo rezavou podlahu a prahy, omlácenou a ohnilou kastli a potrhaný interier. Bohužel majitel nechtěl prodat samotné díly, pouze vcelku s autem. Spočítal jsem si, že na burze by ty díly vyšly zhruba na čtyřnásobek a tak jsem poprosil rodiče o půjčku a druhý den je jel koupit.
Naložil jsem je do toho Zeleňáka a na dvakrát odvezl domů. Zeleňák byla odhlášená Škoda 440 rok výroby 1957 s nepůvodní maskou z Octavie Combi a s přidělanými křidélky. Snažil jsem se ho prodat všemi možnými způsoby. Nikdo ho nekoupil. Za míň než 2.000,- Kč jsem ho dát nechtěl, protože to by ho koupili kulaci na traktor a to je mi proti srsti. Když ani po roce všemožného inzerování a vožení Zeleňáka po burzách s cedulkou prodám, ho nikdo nekoupil, začal se najednou hodit.
Mé auto No_1 mělo zásadní problém na technické kontrole a bylo třeba jej podrobit rozsáhlé opravě. Zeleňák tudíž dostal, jakožto auto bez jakýchkoliv vyhlídek, druhou šanci a začal jsem ho používat na denní ježdění do práce a po městě. Coby nechtěné dítko byl ideálním dopravním prostředkem do nevlídného a nebezpečného městského provozu a na zimní rozsolené silnice.
Po zhruba sedmi měsících se moje původní auto No_1 vrátilo do života, ale bylo v tak pěkném stavu, že by byl hřích jej běžně používat jako před tím. Zeleňák si tím pádem udržel svou pozici provozního auta a fungoval stále jako všední užitkový vůz, ale už s platnou technickou prohlídkou.
To léto o dovelené na chatě mých rodičů, tedy asi po roce a půl provozu, se moje žena přimluvila za Zeleňáka a povýšili jsme ho z čistě užitkového vozu na rodinný. Na přivítanou jsme mu chtěli polepšit zevnějšek a tak se rozhodlo, že ho přejedem silichromem a tempem. Šlo to strašně špatně a efekt nebyl zdaleka takový jaký jsme si představovali. Protože jaksi nebylo na tom autě co pokazit, rozhodl jsem, že ho přetřu štětcem a že si žena může vybrat barvu. Rozhodla, že zelenou. Já jsem si dal podmínku, že to bude Š 440 Export ve dvoubarevném provedení.
Poradil jsem se s kamarádem lakýrníkem, která barva bude nejlepší pro natírání štětcem a vyrazili jsme do vsi do drogerie. Koupili jsme tři plechovky tmavě zelené a dvě plechovky bílé syntetiky. Žena pořád říkala, že to bude vypadat jako policejní, ale nedal jsem si to vymluvit. Celé auto jsme s dcerkou přebrousili a malinko jsem vykytoval jenom ta nejhorší místa.
Druhý den jsem začal natírat na tmavě zelenou kapoty, přední masku, zadní čelo, sloupky a spodní část boků. Pracoval jsem jen tak venku a tak mi občas do toho posvítilo sluníčko. Tím pádem se barva nestačila rozlít tak jak by měla, a tak tam zůstaly znát tahy po štětci. S autem jsme jezdili různě po výletech i když bylo v procesu lakování. Celkem ničemu to nevadilo, vždycky se jen počkalo, než trochu zaschne poslední vrstva a jelo se.
Když bylo tmavě zelenou natřeno, tak se mi ta kombinace tmavě zelené a původní světle zelené zalíbila natolik, že jsem se nechal přesvědčit a koupili jsme ještě dvě plechovky světle zelené. To už jsme byli doma po dovolené a já v sousedovic půjčené garáži každý večer po práci hodil na auto jednu vrstvu pěkně řiďoučké barvy. Musím říct, že po sedmé vrstvě už to bylo tak pěkné, že se jen při pečlivé prohlídce poznalo, že barva byla aplikována štětcem.
Celolak tohoto dvoubarevného provedení mě vyšel na dvě plechovky tmavé a jednu plechovku světle zelené syntetiky, k tomu jedno ředidlo, štětec a drtek kytu. Suma sumárum 300,- Kč. Korunu tomu nasadila tchýně. Když auto poprvé uviděla, prohlásila, že jsem ho připravil pro misi KFOR do Jugoslávie. Tento výrok se stal autu osudovým, protože ho přejmenoval na KFORa. Jako správnému exportnímu modelu jsem mu ještě namaloval na pneumatiky bílé boky a disky vyvedl ve stejně světle zelené. Dokonce jsem mu před nadcházející zimou vyrobil novou lepenkovou podlahu aby mi necákal sníh a sůl dovnitř na nohy a tapecíry. Prostě to nemělo chybu.
Na výsluní
Když byl KFOR ve stavu, kdy na něj bylo možno okem spočinout a přitom nemít pocit něčeho velmi nepěkného, vyrazil jsem s ním na několik srazů. Prvním z nich byl 1.Vševeteránský sjezd majitelů a příznivců HV 4-6.5. 2001 u brněnské přehrady. Tam se KFOR poprvé prezentoval odborné veřejnosti. Z fotografie je patrno, že zájem o něj byl tak veliký, že prakticky nebylo možno jej vyfotografovat aniž by nebyl obklopen diskutujícími znalci. Bylo to samozřejmě způsobeno na tu dobu zcela ojedinělým barevným pojetím Exportního modelu. Dobové zápisky jsou výmluvné: Spotřeba KFORa po zimních radovánkách, při kterých byla průměrně 22 litránků 72 oktanového bezolovnatého benzínu na 100 km, se při brněnském výletu dostala na neuvěřitelných 9,12 l/100km téhož paliva. A to jsem ho nijak nešetřil. Pizzaman a i 5. místo v závodě to potvrzuje.
Další akcí byl 2.6. 2001 11. klubový sraz ŠKODA HISTORIC FAN CLUBu Hradec Králové, kde jsme spolu se skvělým spolujezdcem Radkem obsadili vynikající 2. místo. A to dokonce při stejném počtu bodů jako vítěz, který však měl starší auto. Všichni opět obdivovali neobvyklou barevnou kombinaci exportního provedení KFORa. Ještě více však byli udiveni informacemi, o lakování. Můj spolujezdec a navigátor zase prozměnu obdivoval to, jak tak pěkné auto může být v tak špatném technickém stavu.
Další skvělou akcí byl Havlíčkův Brod – Kachlička OPEN 14-16.7. 2001, kde si při výřadu účastnících se vozů moderátor Pedy instinktivně vybral KFORa coby oporu při svém skvělém projevu.
Byl však upozorněn na nebezpečí, kterému se vystavuje. KFOR v té době již prakticky nevlastnil části karoserie zvané prahy (to však bylo dovedně skryto černým lemováním) a části podvozku jako jsou vzpěry v přední části a nosníky pod přední sedačkou. Důkazem toho bylo obtížné otevření a zavření přední kapoty, která byla podpírána chladičem a zcela chybějící silentblok mezi karoserií a rámem v místě řidiče. Pročež se KFOR odvděčil Pedymu za důvěru jemu danou a poctil jej svou účastí na oslavách VŘSR – Luka nad Jihlavou 2001.
KFOR se celkem samozřejmě ujmul úlohy vedoucího smečky, i když tu byla velmi tvrdá konkurence. Například v podobě Traktoru BZR. Ten však vinou osudu (možná to byla KFORova síla osobnosti) odpadl pro nedostatek paliva. KFOR se ale zachoval čestně a poskytl Traktorovi něco málo ze svých 72-oktanových zásob a následně jej doprovodil až k čerpací stanici.
Postupná devastace a tragická smrt
Dalším a asi posledním srazem, kterého se KFOR zůčastnil byl již 12. klubový sraz SKODA HISTORIC FAN CLUBu Hradec Králové v roce 2002. Na tomto srazu již bylo vidět známky opotřebení KFORa po zimě. Jednak stále postupující korozí, ale hlavně byl poznamenán celý pravý bok a přední blatník KFORa po srážce s Renaultem 19. Renaultce jsem sedřel a pomačkal celý levý bok zezadu až dopředu. Zatímco mě to celkem nevadilo, panáček od Renaultky byl na infarkt, jaká šílená plechovka to odřela jeho naleštěného miláčka. Ale měl smůlu. Mohl si za to sám.
Naštěstí jsem doma našel zbytky obou odstínů barev a i zbytek kytu, takže jsem si zahrál nejdříve na klempíře a potom na lakýrníka. Vše dobře dopadlo, protože se to skoro nepoznalo. Jak je ostatne vidět na fotografii, chybí už pouze boční lišta na pravém předním blatníku.
Taky je tu krásně vidět rozdíl v eleganci, když se na auto dají nové běloboké pneumatiky. Při té příležitosti dostal KFOR zcela novou sadu pneumatik. Ty byly nejprve pečlivě prořezány a poté natřeny tak, aby byly hodny k namontování na exporta.
KFOR stále sloužil jako rodinný vůz č.1, tedy na běžné denní ježdění. Bez ohledu na roční období byl vystaven nepřízni počasí. Jednou jsem přehlídnul při couvání značku a vytunil jsem zadní nárazník. Naštěstí mají tyhle auta pořádný kus železa, takže stačilo jen dostatečně velké kladivo a vše se dalo zase do použitelného stavu.
Časem začaly být problémy s přísunem paliva do karburátoru. KFOR si prostě někdy postavil hlavu, jako že dál se nejede. Stačilo zastavit, chvilku počkat, načerpat benzín ručně a jelo se vesele dál. Problém byl v tom, že to začal dělat i manželce, která pro to neměla zase až takové pochopení, jaké si situace vyžadovala. Jednou večer dokonce KFORovi vyhrožovala, že jestli nepojede, že ho hodí ze skály. KFOR se toho patrně zalekl a jel jak zamlada. Ale nebylo mu to nic platné. Moje drahá polovička atakovala zezadu přívěs stojícího auta a faceliftovala KFORovi přední část levého blatníku. KFORa to poznamenalo jen lehce, bylo nutné vyměnit pouze krytku levého předního blinkru. Již známou hru na klempíře a lakýrníka jsem si tentokrát nezahrál, protože to skoro nestálo za to.
KFOR začal být ve stavu velmi pokročilého rozkladu. Přední část karoserie jsem musel podepřít trubkou, protože kapota už nešla vůbec otevřít ani zavřít. Vzpěry na rámu už chyběly úplně a dokonce povypadaly, nebo se poutrhaly i šrouby držící karoserii k rámu. Když se za přední část vzalo rukou, tak se dala zvednout o dobrých 5cm nahoru s tím, že pokud byly otevřeny dveře, tak ty se zase nakloniky o těch 5cm dolů. Prostě to přestalo být auto použitelné v normálním provozu, natož pro manželku, která poměrně často vozila naši ratolest. Bylo rozhodnuto. KFOR definitivně dosloužil…
Vzhledem k tomu, že motor byl stále ve slušném stavu, prodal jsem KFORa Panymu a spol. k Přelouči. Na místo svého skonu dojel statečně a jak se sluší a patří po vlastní ose. Tam jsem se s ním také naposled rozloučil. Z KFORa mi zbyla pouze kola a nějaké drobnosti, které jsme naložili na vlek a dovezli zpátky domů. Noví majitelé jej na jaře vyprovodili na cestu poslední. Budiž mu vysoká pec lehká…
Tak skončila legenda zvaná KFOR, jeden z prvních dvoubarevných Spartaků novodobé historie. Podle jeho vzoru se v následujících letech objevila spousta Spartaků a Octávií ve dvoubarevném provedení. KFOR byl ale KFOR!
Jiří Hanuš
Píšete nám