Jako pravidelný návštěvník CŠW jsem se i letos rozhodl na tuto akci vypravit. V cestě mi stála jediná překážka. Jako milovník francouzských vozů jsem prodal svoji jedinou Š 445 před více než dvěma lety, tedy nebylo čím jet. V podstatě vlastně bylo, ale jezdit „francózem“ do Mladé Boleslavi??? Kdo ví… Proto jsem se rozhodl oslovit některého svého kamaráda, jenž oplývá množstvím starých škodovek.
První a zároveň jediný kdo se mi ochotně nabídl, byl VELKÝ veteránista, alespoň co do počtu „verglů“ ve stodole, Uherskobrodský Toncek. Po zrušení první nabídky v podobě čerstvě zrenovovaného Erka, mi uh. Toncek doporučil svého současného miláčka, kterého před nedávnem sehnal jako téměř nový vůz v originálním stavu po prvním majiteli, no prostě stav 1A, vůz Škoda 1000 MB, zvaný Vincek…. „tedy vše v nejlepším pořádku.. snad jen přeleštit a jet!“ Pro vůz jsem si jel do UB ve čtvrtek v ranních hodinách, nedočkav, kdy uvidím onen super zachovalý kousek, jenž mi měl být věrným druhem na CŠW a vzdálenosti bezmála 1000km. Jaké však bylo překvapení, když veteránista Toncek otevřel plechová vrata své garáže a za nimi…ano, stál Vincek!
Nastartoval ještě napoprvé, ale to bylo také naposledy. Ze škody 1000 Malých Bolestí, se vyvalil hustý bílý dým, jenž na chvíli zahalil Uherský Brod do romantické ranní mlhy. Tisícovka se vysoptila z garáže a zastavila. Ze dveří vyskočil Toncek se slovy: „Za studena trochu kouří“ … tolik teda Vinckův Toncek.
0km – 100km Brod – Brno
S Vinckem jsem tedy vyrazil z Brodu, jeho venkovní stav není třeba ani opisovat…. Modrá zmatovaná barva ve třech odstínech, nabořené dveře řidiče, blatník v základovce, chromy čímsi zapatlané, a na rezavých discích kol nové poklice na nichž se vyjímal z burzy nápis 100Kč. Bylo mi trošku divné, že hustý bílý dým neustával ani po 20 km jízdy, jež jsem zdárně ukončil mohutným vyvařením vody. Můj optimismus byl nezkrotný po dočerpání veškerých tekutin, vody a benzínu, jsem opět pokračoval v cestě a to celých 400 m, kde se Vincek několikrát smrtelně zaškubal a chcípl.
Byl jsem ztracen bez nářadí kdesi před Buchlovskými horami. S jedinými kombinačkami jsem bezradně povoloval a utahoval v motoru vše co jen šlo. Po půl hodině se přece jen uražený Vincek rozhodl, že to se mnou ještě na chvíli zkusí. Vyrazili jsem tedy jakžtakž oba smířeni s osudem k Brnu, on neustále něčím klapaje a neustále zpívaje píseň Slávka Janouška „Škoda 1000MB“, přesněji část písně ….na cestě z Bróódu vyvařil jsem vóódu, nedojel jsem do Kladna hladina se dotkla dna… Nevím, snad to, že nemám hudební sluch a zpívám velmi falešně, což hudebně založenému Vinckovi neklapalo do klepotu motoru, zavinilo opětovné vyvření tentokráte u Slavkovského bojiště. „Nechci nikam s ním nejedu“ jsem pak vykřikoval celý den každému koho jsem potkal až do pozdních nočních hodin, kdy mi přispěchal na pomoc, druhý věrný kamarád, jež v nouzi pomůže, kolega simkař Árný. Téměř před půlnocí mi ukázal na slunečním paprskem ozářenou motex pásku a řekl „tady vyhnětni ten termostat, je tam naprosto na ho… , ten to vaření způsobil“. Možná s tímto uklidňujícím pocitem, že jsem závadu odstranil, jsem se ráno přes veškeré večerní zapření rozhodl s Vinckem do Boleslavi vyrazit. Jako zbytečná mi přijde poznámka, že jsem z Brodu do Brna spotřeboval 1,5l oleje…
100km – 340km Brno – Jičín
Zásoby oleje a vody, dva babáče v autě, vyrazil jsem, zde bych velkou měrou poděkoval Selimu a jeho Spartaku, jež nám byli po cestě do Boleslavi velkou oporou co by servisní vozidlo a zásobárna vody. Cesta nám ubíhala svižně, těch pár přeživších kobyl pod kapotou dělalo co mohlo a to tak, že jsme vyvařili hned u Lipůvky, tedy asi 15km od Brna. V této chvíli jsem byl opravdu téměř zlomen se na akci vykašlat, ale srdceryvný výkřik spolucestující JanyHany „hoříííííme!!!“ , jež jela maximálně ve Škodě 120 a to ještě před více než 15 lety, mi dodal na správně naladěné chlapské ješitnosti. S velkým přemáháným pocitem naprosté důvěry k vozu „to je u tisícovek normální“.. jsem dolil 3 l vody a pokračoval v jízdě. Rychlost neuvěřitelných 60km a časté přestávky měly za následek, že se téměř abstinenční posádka Seliho spartaka totálně „nacabrala“ ještě před Litomyšlí, a těchto přestávek poté s radostí využívala k dekontaminaci, vzájemnému focení a lepení nálepek omezující rychlost na 60 na víko motoru.
V Litomyšli jsme ještě přibrali Tomáše, kterého jsem viděl podruhé v životě a jenž nejel svojí čerstvě dokonale zrenovovanou feldou jen proto, že se mu zdálo, že jeho dva dokonale nesladěné karburátory by mohly na srazu působit rušivě.(!!!) Šok ale brzo přebil posílením se značkovým vínem a začal Vinckovi fandit, alespoň doufám, že upřímně. Přese všechny tyto nesnáze jsme se svým mládím a optimismem přehoupli jakoby nic a za téměř 3 a půl hod. jsme dorazili do kempu Rumcajs v Jičíně, kde jsme horlivě u piva vyprávěli čerstvé zážitky z jízdy a nemalou měrou haněli Toncka, který se, jak je jeho zvykem, na sraz nedostavil.
340km – 550km Jičín – Mladá Boleslav – Ještěd – Jičín
S obvyklou ranní procedurou, tj. dolití 2 litrů oleje a nabrání zásob cca10 l vody a po správném seřazení kabelu od svíček, jež mi hodní kamarádi v pozdních nočních hodinách se zateměním mozku a v dobrém rozmaru přeskládali (zde děkuji za pomoc ochotnému Burákovi, jenž nelenil a ponořil své čisté ruce do Vinckova špinavého motoru), jsme opět vyrazili.
Nastartování napodruhé… úplná lahoda!!! Ale co bylo Vinckovým novým móresem, bylo po ujetí asi dvou kilometrů.. opětovné předsmrtné škubání a chcípání, z čehož ho ovšem dostali babáči na zadních sedadlech, jež mu začaly lichotit a hladkat na choulostivých místech, prostě tak jak to jen ženy umí, když chtějí. Ale to už jsme si na sebe s Vinckem začali zvykat, přesně jsem dokázal odhadnout kdy potřebuje dolít vodu a jak ho šetřit, aby se neuvařil, a on již dokázal odhadnout kdy si o dolití má říct, aby to nebylo někde v zácpě nebo na úzké nepřehledné silnici. Proto jsme se také, po shlédnutí Škoda muzea a depozitu, rozhodli o nemožné. Jet jízdu pravidelnosti a vystoupat na Ještěd!!!
Radost z jízdy Českým Rájem a z toho jak krásně Vincek šlape nám trošku zkazilo jen to, že po odvážném vystoupání Vincka až k vrcholu Ještědu se ztrhla průtrž mračen, a Ještěd jako vysílač zmizel v mlze. Holt tak jindy, už bychom toho chtěli fakt moc. Vincek byl prostě hrdinou dne, nejen že vše zvládl, ale ani jednou se s pravidelným doléváním vody neuvařil a dokonce s radostí předjížděl vozy, které během jizdy potřebovali doladit i svou krásnější šedou kolegyni, která svého majitele velmi zlobila, strčil do kapsy.
550 – 800km Jičín – Brno
Už snad není co dodat. To, že Vincek ráno nenastartoval a museli jsme ho roztláčet už vůbec nikoho nevyvedlo z míry. Po dvou km škubání, to už každý věděl, že to rozchodí a dolévání vody se stalo milými přestávkami v cestě, v Brně jsme byli dřív než bys řekl Toncek…
A na závěr jen dodat, bylo to krásné, ale bylo toho dost, neuvěřitelné zážitky s Vinckem jen tak z paměti nevymizí, ale víckrát nechcuk…. jó simka je simka, kdo ji jednou poznal nechce jinak… A jednu nezodpověditelnou otázku… Věřil Toncek, že to Vincek ujede nebo nás jen zkoušel??? Ale v každém případě: Vincek to neřekne… Tonckovi to nikdo neuvěří…
dauphine rose
Píšete nám