Na Ještěd se Škodou 422

Čím pojedu na Classic Škoda Weekend?

Znáte to jistě všichni. Blíží se čas dalšího srazu a pomalu ve vás narůstá intenzita nerozhodnosti. Čím pojedu? Kde vezmu peníze na cestu? Kdo pojede se mnou? Já podobné otázky musel řešit všechny najednou. Moje Oktávka má rozložený motor, dluhy začínají stoupat do astronomické výše.. a přítelkyně bude v práci.. asi raději než se mnou v Boleslavi.. někdy ji docela chápu. Vždyt´ jsme skupina bláznů ne? A tu jsem najednou osvícen a napadá mě vlastně zcela jednoduché a jednoznačné řešení:

  1. Pojedu se svojí 422kou. Jiné auto teď nemám v provozu, riskuji ale, že by to stařičká škodovka nemusela vydržet. Představa zadřeného motoru nebo vysypané převodovky mě děsila.
  2. Půjčím si. Sraz je párkrát do roka a Boleslav je přece “NEJ“ akce o kterou nechci přijít!
  3. Pojede se mnou Žakar. Nesmím mu ale říct maximální rychlost vozu, asi by to loudání nevydržel. No a v nejhorším případě pojedu sám.

Rozhodnuto!

A již je jasno. JEDU! Bohužel sám, ale přece. Ve čtvrtek večer jsem měl dorazit na chalupu, kde stroj parkuju, ale jako vždy jsem dorazil skoro ve 22 hod. a nic nenachystal… A ráno jsem měl fofr. Umýt, dolít vodu do chladiče, no jo trošku nám teče, ale nevadí, vzal jsem hromadu nářadí, instruoval rodinu, aby byla připravena na případný odtah, kdyby se oř někde rozložil.

Na Ještěd se Škodou 422

Jedu

Vyjel sem v 11 hod. Kousek u Jihlavy se mě ucpala tryska volnoběhu a zrovna když sem projížděl městem na semaforech mě škodovečka chcípala. Tak jsem využil ruční plyn a nějak vyskákal ven za město.

Pokračoval jsem v jízdě, až u Přibyslavi zastavil u lesa a vyčistil karburátor. Až jsem vše složil a chtěl nastartovat, startér ani neotočil. No jasně, to jsou ty uhlíky, co jsem nechal starý a nevyměnil! Teď se mě pomstily. A tak jsem asi čtyřikrát rozdělával celou podlahu a startér. Ale pak jsem statečně pokračoval v jízdě. Po malém obědě mě volal Žako, že asi přijede, ale až ráno, tak bych přecijen mohl absolvovat aspoň kus cesty ve dvou.

Cesta ubíhala pomalu, každý kopec na dvojku … 30 km/h … i mouchy mě předlétaly. :-) Ve Vilémově jsem vyfotil traktor Škoda, starý petroleják, jenž stál na podstavci místního JZD, potkal i pána s DKW a udělali společnou fotku a pokračoval dál.

Konečně na místě

Venku se už pomalu stmívalo a já se blížil k Jičínu ke kempu Rumcajs, kde bylo ubytování a spousta bujarých a žíznivých účastníků srazu. Po malém uvítání a velké radosti, že jsem dorazil aspoň sem, jsem dal pár piv na žízeň. Poslechl Arnieho neuvěřitelné historky a odplížil se do postele, usínaje s dobrým pocitem, že i po 76 letech můj stroj jede a na místo mě nakonec dopravil. To je pocit k nezaplacení!

Telefon drnčí, Žak leze z auta. Nezapoměl na dobový oděv a dobrou náladu. Po procitání se účastníci srazu odebrali se svými stroji k mladoboleslavskému muzeu. Naložili jsme Martina a vyrazili. Žak neskrýval údiv z velké rychlosti 50km/h a trpělivě snášel hlemýždí tempo. Asi po 2 km nám přestal jet tachometr, takže rychlost jsme museli jen odhadovat. Dojíždíme velký kruháč v Ml. Boleslavi, potkáváme Kumhalovy, jak opravují Oktávku a za chvíli i s nimi dojíždíme k muzeu.

Neuvěřitelné. Po 76 letech se 422ka vrací do svého rodiště na místo bývalých dílen – dnešního muzea. Dáváme si kávu, kouříme dýmku a vychutnáváme si ten pocit.  Po návštevě muzea mi průvodkyně dovolila nafotit jejich 422ky a to jak otevřený vůz tak i kupé.

Vzhůru na Ještěd!

Poté odjíždíme směrem na Liberec. Navigátor Žak projevil své schopnosti ještě jednou a než jsme se dostali ven, tak jsme si pěkně objeli celé město. Koneckonců, je kam spěchat?

Cestou jsme zahlédli staré mlýny s prvorepublikovými nápisy a tak jsme měli v té kopcovité krajině dojem, že se s námi vrátil čas do doby, kdy se nikam nespěchalo a dostavila se příjemná nostalgie. Opět naviguje Žak. A tak jsme skončili 10km pod Ještědem v nějaké slepé ulici v jedné obci. Naštěstí, jako zázrakem, se tam objevila i pěkná hospůdka. V téže chvíli začalo pršet a protože můj stěrač moc nestírá (je rád že sotva jede), tak jsme se stavili na oběd a počkali až přestane.

Po obědě pokračujeme, cesta se pořád zdvíhá výš a výš. Už jedeme na dvojku a místy je zařazena i jednička. Otevírá se před námi velká scenérie krajiny a krásný výhled. A už jsou tu první serpentiny a ostré stoupání, řadím jedničku a tak pomaličku až k vrcholu. Cestou jsme zastavili a nechali motor vychladnout. Voda sice nevřela, ale skrz teplo sálající šterbinami v prkenné podlaze jsme nechtěli riskovat. Po chvíli se rozjížíme a dostáváme se na spodní parkoviště, to projíždíme, už se blížíme k vyššímu, ale ta ostrá zatáčka do vrchu nás zastavila. Kluci vyskočili, tím se auto odlehčilo a potom jsme vyjížděli poslední kousek k vrcholu na malé parkoviště přímo u vysílače.

Na vrcholu

Skrz malé a vetché zábradlí byl vidět daleký horizont a studený vítr oznamoval, že se již blíží náš cíl. Všem nám bylo z té výšky zle od žaludku, ale nejvíc se bál Žak, protože seděl na levé straně auta a koukal se přímo na sráz po náma. Už jen pár metrů a jsme tu. Za úzkým průjezdem stál starý dědek a asi si usmyslil že tak zůstane. Za nejhrubších Žakových nadávek pochopil, že přece jen překáží a uhnul nám. Vjíždíme na parkoviště, pod námi širá krajina. Liberec, v dáli Jablonec. Tu se k nám nahrnula skupinka německých turistů a museli jsme prchnout, jinak by nás nenechali odejít a taková kávička v restauraci vysílače nás lákala víc než zvědaví germáni.

Na Ještěd se Škodou 422

Dali jsme si občerstvení a v tom se přihnala silná bouřka s lijákem a vidět nebylo ani na pět metrů. Obávali jsme se, že nám naprší do auta, ale jak jsme se vrátili, všude sucho. Uvnitř ani kapka. Udělali jsme ještě pár fotek na památku a pomalu sjeli dolů do Jičína. Měli jsme obavy z brzd, ale byly zbytečné. Motor to ubrzdil sám.

Tak jsme se mezi posledními dostavili do kempu a probírali zážitky s ostatními. Večerní program byl skvělý a druhý den ráno jsem od pana Dršky, místního veteránisty, dostal koupit za symbolickou cenu kličky ke stahování oken a jsem mu za to vděčný. Kolem poledne jsem se vydal na cestu zpět a bez problémů kolem 19. hod. dorazil na chalupu.

Závěr

A co říci na závěr? Obdivuju naše předválečná auta, která dokážou jezdit i po takové době, což svědčí o kvalitě a zručnosti tehdejších kostruktérů, mechaniků a řemeslníků, která se i dnes odráží na trvanlivosti a životnosti těchto vozů. Pokud to vyjde příští rok, pojedu zase se svou 422kou a snad se dostaneme ještě dál než letos!

Zdravím všechny veteránisty a připojuju několik fotek.

Tomáš Mrázek

Komentáře

  1. Milan říká:

    Krásné čtení, i výkon vozu. :D

Napište svůj názor

*

:D :) :( :o 8O :? 8) More smilies »