Buick Special Deluxe 1963

Tys na embéčko fakt zanevřel, opakovala má lepší polovička již poněkolikáté a zklamaně přitom z okna obhlížela naleštěné šedomodré auto. Nakonec se smířila s mým rozhodnutím, že na sraz pojedeme pouze jako platící diváci a začala rozmýšlet, co si obleče, když vlastně na sebe nic nemá.

Buick Special Deluxe 1963

Po dvě sezóny se opakoval obdobný scénář, než jsem se odhodlal a svěřil se jí se svým rozhodnutím. A stejně jako při koupi MB před osmi lety, i nyní mě nedůvěřivě pozorovala a uvažovala, jakýže krám to hodlám pořídit. Cože, embéčko? To chceš jako koupit stovku? No to je stejně příšerné jako ten papundeklový zázrak, ten … trabant! Snad jako každé ženské jí nakonec učarovala barva. Nyní jsem tedy rozmýšlel, jak ji přesvědčit, že embé je sice nádherné, ale pořádně se s ním nedá nikam dojet, neboť na prvním kopci se jí přece vždycky rozbolí hlava z hlomozu vycházejícího z míst, kde má většina aut zavazadlový prostor. To se s embé nedá vůbec srovnávat, to si musíš vyzkoušet, snažil jsem se argumentovat. Nebude tě bolet břicho, takové auto pluje, nebude tě bolet hlava, motor jenom přede. A budeme jezdit na opravdické výlety!

Poslední argument nejspíš zabral, protože se zamyšleně zadívala někam skrz mě. Vyhrabal jsem tedy svinovací metr a opustil ji přeměřit garáž, abych zjistil, jak dlouhé auto si vlastně můžu dovolit. Bylo mi jasné, že se musím držet poněkud při zemi, neboť v našich skromných zeměpisných šířkách se obvykle dvojgaráže 8×8 metru nevyskytují. Čtyři čtyřicet krát pět metrů třicet až po vrata: na vysoká křídla si tedy můžu nechat zajít chuť.

Nu což, jsou i pětimetrová auta s vidlicovými osmiválci a proklatě měkkými péry, utěšoval jsem se v duchu, i menší auta poskytují nezaměnitelný zážitek z jízdy. Začal jsem tedy pátrat v paměti a na internetu, prolistovával svoji dětskou knihovničku a přemýšlel, které auto by splňovalo vstupní parametry, aniž bych přitom musel s každou prkotinou vyhledávat placené a velmi drahé servisní služby, protože bych se v garáži pro rozměry auta ani neotočil, natož pak něco opravovat. Konečně jsem si vybavil ranná devadesátá léta, kdy jsem ještě coby student obdivoval jakési bílé auto napěchované do prodejny poblíž brněnského Janáčkova divadla. Na mysli mi vytanuly špičaté přední blatníky a tvrzení majitele, že se údajně jednalo o osmiválec. Co to vůbec bylo za auto? Zase tak velké být nemohlo, to by ho přece do toho zelinářství nenacpali. Sáhnul jsem mezi publikace, zajel do křesla a začal knížku po knížce, stránku po stránce lovit v poválečné historii amerických automobilek. Nad ránem jsem ho měl! Vidlicový osmiválec tři a půl litru – vlastně úplný prcek – a navíc celý z hliníku! No jasně, je to on! Buick Special 1961, senior compact. Konečně jsem tedy věděl, co budu hledat.

Pátrání bylo nakonec snadnější, než se zpočátku zdálo. Ne snad, že by jich v našich krajích byly plné silnice, jeden Special však k mání přece jen byl, a dokonce na značkách. A tak jsem se babím létem vypravil s kamarádem ke Štýrskému Hradci, abych se tomu zázraku podíval na zoubek. Po několikahodinové cestě nás přivítal majitel s vysavačem v ruce a Buick s mastnou louží pod motorem: Ráno jsem s ním byl pro benzín a natahal jsem, hájí pán svoji aktivitu a olejovou skvrnu pod autem. Občas ho projedu, už to holt není žádný mladík, dodává na adresu auta. Myslíte, že dojede až k nám?, táži se nejistě.  Ten? Třeba až na konec světa, opáčí poněkud nelogicky pán, a už vytahuje technický průkaz. Vidíte, v létě byl na prohlídce, povídá. Vida, je tu i obrázek, poznamenávám nad zažloutlou fotografií a listuji vetchým dokumentem vystaveným v dubnu roku 1963. Tady píší, že to má 4600 koní při 157 otáčkách, upozorňuji majitele na chybu v průkazu. Po hodině plazení pod autem a šplhání po autě konstatuji, že vypadá jako na fotkách a můžeme tedy přistoupit ke zkušební jízdě.

Buick Special Deluxe 1963

Majitel mi předává klíček od vozu a zcela samozřejmě se uvelebuje na zadním sedadle. Myslel jsem, že mi to předvedete, snažím se pána dostat k řízení, ten však jen jakoby mimochodem dodá, že auto se řídí jako každé jiné, Je to čtyřkvalt, a už se dívá dozadu, protože při své premiéře budu muset nejdříve vycouvat mezi zídkami do ulice. S tichým obdivem k původní majitelce, která tuhle bezmála pětimetrovou loď kormidlovala jedno čtvrtstoletí a smířen s tím, že pobourám přilehlý plot, usedám tedy za volant a otáčím klíčkem v zapalování. K sobě a dopředu, ozývá se zezadu. Chvíli kvedlám ohnutou chromovanou tyčí v převodovce, než se mi konečně podaří najít zpátečku a můžeme vybublat do podvečerního provozu. Teď dopředu, káže zadní sedadlo. Zoufale se snažím zařadit nějakou rychlost, vždyť jich je tam přece tolik! Marně. Znovu tedy vyšlapuji spojku. Konečně, pomyslím si s ulehčením, poté co se řadicí páka podvolí tlaku dlaně a auto se líně zhoupne vpřed. Vítězoslavně pohlédnu do zpětného zrcátka, pán na zadním sedadle spokojeně přikývne a utrousí: To byla trojka.

Připlouváme na křižovatku, kde málem smetu nevinného cyklistu, což pán komentuje slovy: Je to americké auto, načež svůj zájem zaměří na hustý provoz za oknem. Teď!, velí. Odevzdávám se tedy osudu a sešlapuji pedál plynu. Tentokrát se mi asi podařilo najít jedničku, protože příď nám zakryla fasády protilehlých budov, aby se pak levotočivým výkrutem zhoupla do správného směru. Řadím tedy za tři, neboť s touhle rychlostí mám už zkušenost a přidávám na úroveň ostatních řidičů. Ručička rychloměru se přitom velkoryse pohupuje mezi třicítkou a sedmdesátkou v závislosti na náklonu karosérie buď vlevo nebo vpravo. Povzbuzen samozřejmostí, s jakou mne přijali ostatní účastníci silničního provozu, se osměluji a za městem řadím za čtyři: hučení převodovky vystřídá klepání zadních tlumičů, jejichž uložení už dávno poztrácelo poslední zbytky pryže. Ustálenou rychlostí čtyřicet až osmdesát kilometrů v hodině se automobil se stoickým klidem přehoupl přes železniční přejezd a pouští se do strmého stoupání k lesu. Napravo se otočíme, ozve se na vrcholu kopce ze zadního sedadla. Poslušně tedy přistávám na odstavné ploše a otáčím vůz ke zpáteční plavbě.

Již za tmy jsme se vydali k domovu. Buick Special Deluxe 1963 přibližnou rychlostí 100 km/h a v závěsu doprovodné Subaru tempomatovou rychlostí 110 km/h. Půl tisíce kilometrů jsme absolvovali za sedm hodin s průměrnou spotřebou 11,5 l a nutnou zdravotní přestávkou na dálničním odpočívadle. Zatáčkovité cesty v podhůří Alp připomněly, že americkým autům se přezdívalo křižníky cest nejen pro jejich rozměry. Malý Special se nadšeně vrhal do každé zatáčky a divoce se nakláněl jako plachetnice na rozbouřeném moři. Zvesela se pohupoval při jízdě obcí a zdolávání všemožných nerovností. Vůbec největší radost pak projevoval na retardérech. Kde ostatní auta trucovitě hopsala, tam jen ležérně a s nadhledem pokrčil kolena.

Když manželka ráno pochybovačně obhlížela zablácené béžové auto, vyzval jsem ji: Pojď, kousek tě svezu, a usadil ji na přední nedělené sedadlo. Po několika minutách jízdy se usmála a stručně poznamenala: Nedrncá.

J. Šantavý