Mezinárodní setkání italských automobilů a veteránů 2011

Loni na konci ledna mně dorazila od ostravského Fiat klubu pozvánka na jimi pořádané Mezinárodní setkání italských automobilů a veteránů 2011. Popis akce zněl docela zajímavě a tak jsem si daný sraz zařadil do složky Vhodné ke zvážení účasti. S blížícím se jarem jsem vytáhnul patřičnou složku a začal zvažovat. Poté, co jsem si pozjišťoval podrobné informace, padlo konečné rozhodnutí – jedeme! Frýdek-Místek není zase až tak daleko, podíváme se na další, dle popisu docela lákavou akci a cestou se zastavíme v Beskydech.

Mezinárodní setkání italských automobilů a veteránů 2011

Vyrážíme

V opravdu časném a chladném sobotním ránu dne 7. května vyrážíme směr Frýdek-Místek. Jedeme, jako obvykle, po normálních silnicích. Provoz je malý a tak má cesta opravdu poklidný výletní charakter. Tu a tam se někde zastavíme, jenže následný pohled na hodiny je neúprosný. Musíme trošku přidat, abychom včas stihli registraci a následný start. Po již méně klidné závěrečné fázi přiblížení dojíždíme na náměstí v Bílovci právě včas. Registrace končí přesně za 15 minut.

Přestože někteří kolegové z Ladaklubu již v únoru slibovali, že se akce určitě zúčastní, nakonec zjištujeme, že jsme zde s Žigulíkem zcela osamocení. Ale dost už rozhlížení, čas kvapí a musíme se konečně zaregistrovat. Všechno jde jako po másle. Rychle vyplňujeme registrační formulář, dostáváme tašku s upomínkovými předměty, startovní číslo, a …….. tvarohové a povidlové koláčky! Naprosto výborné!!! Dokonalé doplnění energie před startem. Mňam, mňam! Odcházíme od registrace a co, nebo spíš koho to nevidíme? Nakonec zde přeci jen nebudeme z LKCS sami. U vchodu do muzea, kde probíhá registrace, se totiž potkáváme s právě dorazivším Maniacem. Prohazujeme rychle pár slov a každý spěcháme za svým.

Na startu

Všechno nám vychází skoro na minutu přesně. Sotva nalepíme na sklo registrační číslo a zběžně si prohlédneme auta zaparkovaná na náměstí, začíná oficiální zahájení srazu. Po krátké jízdě zručnosti s kelímkem vody přijíždíme k samotné startovní čáře, kde dostáváme tradiční šipkový itinerář a stručné pokyny. Vyrážíme na trať. Jenže ouha! Asi po 400m je itineráři konec, neboť ulice s plánovaným průjezdem je uzavřená. Musíme jet poměrně složitou objížďkou. To znamená, že veškeré kilometrové údaje ve slepém šipkovém itineráři přestávají sedět s tachometrem. To bude ještě zajímavé. :) Nejsme v tom sami. Problémy má i většina dalších účastníků. Proto není vůbec neobvyklé potkávání kolegů v protisměru, náhodně vyjíždějící z jiných ulic atp. :) Nakonec se nám přeci jen daří napojit se na správnou trasu soutěže a pokračovat k prvnímu kontrolnímu stanovišti. Přijíždíme na plácek vedle nějakého autoservisu. Dle popisu bodů v itineráři to musí! sedět. Jenže co to? Nikde nikdo. Žádné označení stanoviště, nic. Jen se plácek postupně plní dalšími přijíždějícími účastníky. Ptáme se jeden druhého, ale nikdo nic neví. Následně kdosi někam telefonuje a po chvíli se dozvídáme, že tento první kontrolní bod byl zrušen. Přesný důvod si již nepamatuji. No nic, pobaveně nasedáme do aut a téměř nesoutěžně se v mírně potrhaném vláčku přesouváme dál. Alespoň jsme si srovnali tachometry a tak víme, kolik musíme odečítat, resp. přičítat. To je makačka na rychlé počty.

Cestou si kromě krajiny a jiných věcí všímáme, že občas se z vláčku někdo utrhne a někam záhadně odbočí. Jedeme dál a po asi 12 km přijíždíme k dalšímu, tentokrát již skutečně obsazenému a funkčnímu kontrolnímu stanovišti. Již z dálky je mně jasné, co se bude dít. Ano, je to házení klínových řemenů z okna auta na zapíchnutý kolík. Obsluha odmítá mé naléhání, aby do jízdního výkazu napsala nulu. Musím házet. A výsledek? Ano, nula bodů. :lol: Kdo by to u mé oblíbené disciplíny čekal, že.

S hrdě se vypínající nulou ve výkazu pokračujeme dál. Přijíždíme do areálu Centra bezpečné jízdy. Zde na nás čeká malé občerstvení, krátký test znalostí vybraných italských slovíček, ale hlavně soutěžní jízda smyku na speciální vytyčené dráze. Nejezdí každý svým autem, ale k dispozici je jedna specielně upravená Felicia. Zadní náprava je položená na vozíku se čtyřmi malými otočnými kolečky (styl nákupního vozíku). Úkolem je projet s tímto autem vytyčenou dráhu v nejkratším možném čase. Za každý sražený kužel jsou trestné vteřiny. Marně protestuju, že pro nás, celoživotní uživatele aut se zadním náhonem, jde o jasný handicap. :D Nicméně trasu nakonec absolvuju ne ve zrovna nejkratším čase, ale zato bez jediného sraženého kuželu. Konečně tedy nějaké body do výkazu. Test italštiny nic moc nezachránil. Pouhopouhý bod, ale i ten se počítá.

Po smykové pauze jedeme dál. Máme za úkol najít nějakou starou věž podle obrázku a zjistit její původní a i současný způsob využití. Ve spolupráci s jednou posádkou pěkné Barchetty se nám to nakonec daří. Původní vodojem nyní slouží k pěknému a netradičnímu bydlení. Chvilku věž okukujeme a děláme pár fotek. Jenže na planině u věže je studený vichr jako na Orknejích a tak raději zalézáme do aut a pokračujeme v cestě.

img_3108

Nastává asi nejpernější část jízdy dle šipkového itineráře. Absolutně se nám nedaří na okraji Ostravy, v jedné průmyslové zóně, najít ve spleti cest správnou odbočku k ukrytému předposlednímu stanovišti. Domlouváme se s posádkou Barchetty a začínáme pročesávat areál. Nakonec je posádka Barchetty úspěšnější a troubením nás volá na správné místo. Ve dvorku mezi halami musíme co nejpřesněji zaparkovat k vpravo položené fošně, zarovnat zadní nárazník s čárou na zemi a nakonec potlačit auto. Bodový zisk je v očekávaném průměru. Zejména při tlačení auta jsem ale ztratil, neboť jsme s druhou posádkou tak vtipkovali, že nám oběma nakonec díky smíchu již nezbývaly síly.

Děláme další korekci tachometru a odjíždíme na frýdecko-místecké náměstí, kde nás čeká poslední soutěžní úkol – projet trasu zručnosti, vystoupit, nasadit si rukavice a překutálet rezervu po koberci. To vše v rámci jednoho časového měření. První část jde poměrně dobře, byť je ze způsobu stavby tratě zcela jasné, že bylo počítáno zejména s účastí pětistovek, šestistovek a dalších malých aut. S Žigulíkem je to místy opravdu o fous. Dojíždím na konec dráhy, vystupuju a rvu si na ruce rukavice ne zrovna největší velikosti. Beru kolo a chci kutálet. Jenže kolo je nějaké neposlušné, pořád poskakuje a uhýbá. Po dokutálení do cíle zjišťuji, že na kole je záměrně křivě nasazená pneumatika. Bodejť by to nedělalo psí kusy. Ale sranda musí být a to je hlavní. Místní občané, sedící za páskou na lavičce, se taky na náš účet patřičně baví.

img_3143

V cíli

Přejíždím s autem na nádvoří zámku a jdu odevzdat jízdní výkaz. Organizátor si jej bere, letmo prohlíží a pak se ptá:
>A kde máte vyplněné samoúkoly?
>Cože? Jaké samoúkoly?
>No tady ty z předposledního listu (mnohastránkového pozn.) itineráře.
>Aha, ukažte? Hmmm, tak to jsme si vůbec nevšimli a na startu nám nic neřekli. Každopádně teď už je to jedno. Tady máte výkaz, znovu trasu nepojedu.
Teprve teď nám došlo, kam odbočovala mnohá auta z vytyčené trasy. Co jsme se potom bavili s jinými posádkami, nebyli jsme v opomenutí úkolů sami, neboť většině z nás o tom nikdo na startu opravdu nic neřekl. V jasné výhodě tedy byli pravidelní účastníci srazu. Naštěstí mně o nějaké body vůbec nešlo. Nejsem nijak soutěživý typ a podobné srazy si chci vždycky spíš užít, než se honit za bodovými zisky. Každopádně jde o nemilé opomenutí informovanosti účastníků ze strany organizátorů.

Jelikož již bylo dávno po poledni, přepadl nás slastný pocit hladu, kterýžto jsme se spolu s Maniacem rozhodli zahnat v jedné příjemné hospůdce na náměstí. Po výtečném obědě, vyztuženém pár zákusky, jsme si šli do zámku prohlédnout tématickou výstavu k historii motorismu. K vidění byly kromě motorů, převodovek a jiných fragmentů starých vehiklů zejména motoristické prospekty, modely a jiné automobilie. Výstava byla sice komorní, ale docela pěkná.

Po výstavě proběhlo na nádvoří částečné vyhlášení výsledků. Ocenění předával náměstek primátora p. Michal Pobucký. Poté jsme se přesunuli k vozidlům a v koloně zarámované paprsky pozdního odpoledního slunce jsme spanilou jízdou dojeli až do Bartošovic. Tady v jedné pizzerii proběhlo vyhlášení dalších výsledků a losování tomboly. Pro nás byla spíš zajímavější pizza, na kterou jsme na startu obdrželi voucher.

Škoda jen, že dobrou náladu velmi pozdního odpoledne lehce narušilo jen udílení cen za různé renovace atp. Nemám tím na mysli samotný průběh vyhlášení, ale spíše poněkud nešťastný způsob provedení výběru vítězů jednotlivých kategorií, což opravdu dokáže pokazit jinak dobrý dojem z akce. Snad se to časem změní.

Po večeři jsme se rozloučili a vyrazili na cestu do Štramberka, kde jsem s předstihem v jednom vyzkoušeném penzionu zarezervoval ubytování jak pro nás, tak pro Jahodu.

img_3173

Nedělní štramberská relaxace

Druhý den po snídani jsme se šli projít po městečku a podívat se, co je zde za pár let od naší poslední návštěvy nového. Auto jsme zaparkovali přímo na náměstí. Hlídači/správci spadla brada natolik, že úplně zapoměl chtít zaplatit parkovné. Prošli jsme si pár uliček, vyšli samozřejmě i na Trúbu. Mezitím se značně přiblížilo poledne a tak jsme vyrazili domů. Po cestě jsme to vzali přes Příbor, kde jsme si prohlédli velmi pěkný památník letcům padlým za druhé sv. války. Dorazili jsme na místo chvíli po skončení slavnostního ceremoniálu (je totiž 8.5.), takže na místě bylo ještě velké množství květin atp.

V podvečer jsme již byli doma, příjemě unavení víkendovým výletem. Ze srazu ostravského Fiat klubu se vyklubala docela příjemná akce s nenáročným programem. Zejména pokud si člověk chce jen udělat výlet a cestou se zastavit i někde jinde, tak je účast velmi dobrá záminka. Takže nakonec jsme byli spokojení a účasti ani v nejmenším nelitovali. A ani náš celkový výsledek -152 bodů, ano, opravdu je tam mínus! :D to nemůže nijak pokazit. :D

Albert

Fotogalerie

Napište svůj názor

*

:D :) :( :o 8O :? 8) More smilies »