Alpenfahrt 2011

Přátelé ze Skoda Veteranenclub Austria uspořádali pokračování naší loňské alpské jízdy za poznáváním horských silnic. Za MBX Club Praha se na cestu vydaly dvě posádky jedoucí s vozy Škoda 1000MBX a Škoda 1000MB. Odjížděli jsme 11.8. odpoledne z Chrudimi směr Vídeň, kde jsme se měli setkat s ostatními účastníky této akce. Cesta probíhala naprosto hladce, po mnoha nevlídných dnech vysvitlo slunce a předpověď slibovala, že by to tak mohlo několik dalších dní vydržet.

Alpenfahrt 2011

V podvečer jsme zaparkovali před domem našich přátel a po přivítání na nás čekala večeře na terase s výhledem do zahrady zalité paprsky zapadajícího slunce. Naprostá idylka, co víc si pro začátek přát. Ale netrvalo dlouho a pohoda se, mírně řečeno, změnila v nervozitu až mírnou paniku. V 21 hodin jsme měli vyrazit na nádraží, kde bylo plánováno setkání s ostatními účastníky a naložení vozidel na autovlak. Ani ve snu mě nenapadlo, že když v takovém klidu dojedu do Vídně, že by vzápětí mohl nastat nějaký problém. Ale stalo se. Po nastartování motor nechtěl vůbec jít do otáček a při pokusu o rozjezd zhasl. Bylo evidentní, že je nějaký problém s nedostatkem paliva v karburátorech. Minuty běžely a ani po výměně palivového čerpadla se situace nezměnila. Naprosto infarktová situace. Nejpozději ve 22 hodin musíme být na nakládce a my se za světla baterky snažíme najít závadu. Ale nakonec se podařilo. Vadná přívodní hadička k palivovému čerpadlu. No comment.

Po zrychleném přesunu večerní Vídní jsme těsně před 22. hodinou dorazili k nakládce na Westbahnhof. Auta jsou na vagónech a my si konečně můžeme oddechnout a seznámit se s dalšími posádkami.

12.8. – Bodamské probuzení a údolí Montafon

Ráno se probouzíme v Německu a koukáme z oken vlaku na Bodamské jezero. Vlak se zde obrací a po přepřáhnutí lokomotivy se vrací zpět do Rakouska do stanice Feldkirch. Jsme v nejzápadnější části Rakouska na rakousko-švýcarsko-lichtenštejnském trojmezí. Auto chytá na první otočení startéru a já s úlevou sjíždím s ostatními z vagónu dolů. Slunce svítí a doufám, že už mám to horší vybráno.

Kolona devíti vozů opouští město. Skály, kterými je Feldkirch obehnán, se rozestupují a před námi je horské údolí Montafon. Projíždíme Bludenz, Schruns a směřujeme do St. Gallenkirch do hotelu BaseMontafon. Již na první pohled je zřejmé, že tady je to jiné než v Tyrolsku, které jsme navštívili loňský rok. Blízkost Švýcarska je zřejmá nejen podle množství poznávacích značek s křížkem na autech, ale také na architektuře domů. Údolí Montafon bylo až do 50tých let minulého století zapomenutou zemí, sevřenou kolem dokola horami, které se tyčí do výše až 3000 m. V té době tato oblast neměla ani přímé silniční spojení s okolím. O rozvoj Montafonu se zasloužila především výstavba přehrad, která začala už před válkou, ale až v poválečném období se rozběhla naplno. Horské silnice byly původně budovány jako zásobovací. Pak začali tuto část Rakouska objevovat turisté a lyžaři. V dnešní době patří díky velkým investicím k nejmodernějším lyžařským centrům v Evropě.

Po ubytování v hotelu a krátké přestávce odjíždíme na vyhlídku k hotelu Vergalden. Je to taková první ochutnávka horských cest a cestiček, po kterých se budeme nyní převážně pohybovat. Následuje přesun do Silbertal a lanovkou Kristbergbahn k horskému Panoramagasthof Kristberg, kde můžeme ochutnat některé z místních specialit. Úžasný výhled na okolní hory od stolu, dobré pití a jídlo je naprosto dokonalou kombinací pro krásně strávené odpoledne. Říká se dobrého pomálu, ale my jsme si přesto dali nášup a rozhodně jsme nelitovali. Okružní jízdou po okolních kopcích jsme se přesunuli do městečka Schruns, kde jsme naše vozy zaparkovali v pěší zóně před kostelem.

96

Okamžitě se staly středem pozornosti jak místních, tak turistů. A přiznejme si, co víc může potěšit, když člověk vidí, jak lidé hltají každý detail a uznale pokyvují hlavou. A nemluvě o atmosféře při průjezdech historických center malebných Rakouských měst, kdy nás zdravili kolemjdoucí. Mě osobně naprosto fascinovala slušnost a vstřícnost řidičů, kteří ač nemuseli, nám dávali přednost na křižovatkách a umožňovali naší koloně nerušený průjezd. Ale to jsem teď trochu odbočil.

Absolvovali jsme prohlídku Montafoner Heimatmuseum Schruns, konkrétně expozici mobiliářů. Procházeli jsme místnostmi, které ukazovaly, jak v tomto regionu lidé dříve žili, bydleli a pracovali. Člověk si může vše prohlédnout, osahat, nikdo ho nekontroluje, nehlídá. Po prohlídce máme ještě chvíli času, který někteří využívají k procházce přilehlých uliček a jiní k posezení v blízké kavárně. Následně se vracíme do hotelu na večeři. Ale ani potom nám to nedá, a po drobné údržbě vozů vyrážíme ještě na večerní procházku po okolí hotelu.

13.8. – Schattenlagantstrasse a Lünersee

Ráno ty z nás, co nezatahovali závěsy na oknech, budí sluneční paprsky, slibující další krásný den. Ty ostatní, co si zatemnili a spí jak šípková Růženka, musíme vytáhnout za nohu z pelechu, aby stihli snídani. Při pohledu na bohatý švédský stůl začínáme mít pocit, že nejsme na výletě, ale na krmníku. A to nám je ještě připomínáno, že co nesníme hned, tak si máme zabalit sebou na svačinu. Rakouským přátelům to až tak mimořádné nepřipadá, ale my co jsme zvyklí, že nás v hospodě skoro každý natáhne, tak koukáme jako blázni.

Startujeme vozy a naše dnešní výprava opět směřuje na Schruns. Po průjezdu městem je nás ale nějak méně. Vzápětí se z vysílačky dozvídáme, že jeden vůz má problém s brzdami a další dva, že mu asistují. Chvíli jsme čekali na vyhlídce nad městem, ale potom jsem usoudil, že bude asi lepší, když se k nim vrátím a pomohu s opravou. Už jen proto, že jsem se v tom předchozího dne také vrtal. Ale nalezl jsem je, jak už balí nářadí. Rozjíždíme se, ale po několika stovkách metrů opět problém. Že se ozývá nějaký divný zvuk ze zadního kola. Ptám se čím dotahovali buben a hned mi bylo jasno. Sundáváme kolo a posíláme kolegu schánět po okolních domech pořádnou trubku. Než jsme se rozkoukali byl zpět a nesl něco jako stupačku z terénního auta. Tak s takovým vercajkem to jde samo a za okamžik je hotovo. Ten dobrý horal, co nám ji půjčil, dostal na oplátku Budvar, nad nímž uznale pokyvoval hlavou.

A můžeme pokračovat v jízdě. Trasa Bartholomäberg – Bludens – Brand. Na konci Brandu začíná vyhlídková silnice Schattenlagantstrasse kterou se dotáváme do výšky 1.565 m.n.m. A tak, jako i na jiných podobných silnicích, je každý metr cesty zážitkem. Fantastické přírodní scenérie napravo, nalevo i přímo před námi. Po několika zastávkách na focení přijíždíme na parkoviště u stanice lanovky. Tou se dostaneme k Lünersee (1.970 m.n.m.). V restauraci na hrázi obědváme a potom jdeme na vycházku přes hráz. Po skalnaté cestě pokračujeme po břehu jezera. Odměnou nám je úžasný výhled na vodní hladinu, hráz i hluboké údolí pod ní. Škoda, že máme tak málo času na poznání tolika krásných míst. Sjíždíme serpentinami zpět do městečka Brand. Zde na chvíli zastavujeme. Když už zase chceme jet dál přichází k nám nějaká slečna a povídá. Jé, vy jste s přijeli z Čech? Tak to pojďte k nám na kafe. Poděkovali jsme za pozvání a vysvětlili jí, že nás je trochu větší banda a že musíme pokračovat v cestě. Jedeme zpět na Bludens. V tomto městě je veliká čokoládovna, ve které se vyrábí Milka. Fialové krávy jsme sice neviděli, ale v širokém okolí čokoládovny voní kakao. A už zase stoupáme do kopců. Před námi je Ludesch – Sonntag – Faschina. Na vyhlídce si v restauraci dáváme ledovou kávu, pokoukáme po okolí a vyrážíme na zpáteční cestu do hotelu, kde na nás čeká večeře.

98

14.8. – Vzhůru na Silvrettu a Gerlos!

Ráno není vstávání až tak jednoduché, protože jsme šli poměrně pozdě spát, ale nedá se nic jiného dělat. Po královské snídani nakládáme zavazadla do aut a chystáme se opustit Montafon. Čeká nás poměrně dlouhá cesta do Tyrolska, kde strávíme poslední noc. Po natankování vyrážíme směr Gaschurn. Dojíždíme na konec údolí a hned za Partenenem se zvedá strmý svah. Platíme mýtné a pokračujeme po Silvretta Hochalpenstrasse. Tato horská silnice byla budována za války a pracovali na ní vězni a totálně nasazení. Naprosto úžasná, krásná, fantastická, no prostě nevím, jak to popsat, přírodní scenerie, kterou se vine silnice. Zatáčka za zatáčkou. Nejedeme do tak velkých stoupání jako na Grossglockner, ale to neznamená, že by to tady bylo méně zajímavé. Protože jsme vyrazili poměrně brzo, tak zatím není hustý provoz a v protisměru jede minimum aut.

Na parkovišti u Silvretta-Stausee je zatím poměrně prázdno a tak můžeme s auty pózovat v místech, kde jinak parkují autobusy. Po focení a prohlídce hráze pokračujeme dál směr Ischgl a Weisberg. Sjezd dolů je poměrně pozvolný a potkáváme velký počet cyklistů. Projíždíme údolím a za Landeckem se dostáváme na dálnici A12, po které jedeme dál směr Innsbruck – Jenbach. Zde dálnici opouštíme a odbočujeme směr Zell am Ziller. Tam si dáváme pozdní oběd a také se musíme trochu vyluftovat. Přeci jen jet ve 30 stupňovém vedru na koženkových sedačkách, to není až taková pohoda. Ale úplně upřímně, ona ta zapařená zadnice za ty zážitky stojí. Kdybychom jeli normálním autem, nebylo by to ono. Před námi je Gerlos Alpenstrasse, náš další zářez na řadící páce. Projíždíme Gerlos a začínáme pomalu stoupat.

97

V těsném okolí silnice se v naprosté pohodě pasou krávy a je jim úplně jedno, že jim těsně za zadkem jezdí auta. Uvažujeme, co by se asi činilo u nás. Domnívám se, že by přijela městská i státní policie v doprovodu veterináře a všechny by pozatýkala. Teda myslím ty krávy. :) Doprava by zkolabovala na celé odpoledne a psaly by o tom všechny Třesky, Plesky,iVčera ani nemluvě. Tady je pohoda. Zatím…

Jsme na vyhlídce těsně před mýtnicí, která je na této silnici pouze jedna, a to v nejvyšším bodě. Vedoucí vůz odjíždí, my vyrážíme za ním. Najednou začíná blikat a zpomalovat. Nejdříve si říkáme, že asi čeká na opozdilce. Po zastavení ale Hanes rozhodí rukama. Je nám jasné, že něco není v pořádku a tak za ním zastavujeme. V tom se z vysílačky ozve: Počkejte na nás, nám to nejede. Oznamujeme ostatním, kteří zatím řeší problém u Hanese, že se vracíme. Dojedeme na vyhlídku a tam stojí kolega a je na tom asi jako já ve Vídni. Hadičky vypadaly v pořádku, tak jsme si cvičně rozebrali karburátor. Pak mě napadlo se ho zeptat, kdy naposledy čistil sítko u čerpadla. Když mě odpověděl: A které? byl jsem doma. Pak už to byla rutina. Za chvíli motor naskočil a my mohli jet za ostatními. Právě zavírali kapotu. Hádejte, čím to bylo na druhém autě? Ano, správně! Zaprasené sítko u čerpadla. Tak jsem si říkal, každý něco opravuje, ale jenom já si to musím vybrat v tu úplně nejhorší chvíli. A pak ještě jeden rozdíl tady je. Já okolo auta lezu jako blbec, všechno se snažím mít pintlich a nakonec jsem na tom hůř, než ti, co na to kašlou a prostě sednou a jedou.

Na druhý pokus projíždíme mýtnicí a silnice začíná klesat. Zastavujeme na parkovišti, odkud je nádherný výhled na protější hory a nepřehlédnutelné Krimmlské vodopády. Svým průtokem a celkovou výškou 380 m patří k největším v Evropě. Bohužel nemáme dostatek času, abychom se u nich zastavili. Všechno se stihnout nedá. Po prohlídce a nezbytném focení nasedáme a pokračujeme ve sjezdu do údolí. V Mittersill se stáčíme k severu na Kitzbühel. Naším dnešním cílem je penzion Blumberg v Oberndorf inTirol. Tady už to známe, zde jsme byli ubytováni při naší loňské cestě. Po přivítání s majiteli a ubytování se už těšíme na večeři. A máme se na co těšit. To není večeře, to jsou lukulské hody. Steaky na grilu, žebírka a na závěr ještě speciální klobásky. A na trávení panáček tradičního tyrolského šnapsu. Tak nám krásně ztěžkly nohy, že se nám nechce ani hnout. A také není potřeba. A tak sedíme na terase, popíjíme pivko, prohlížíme si fotky, no prostě je nám báječně. Jediné, co trošilinku kazí náladu, je skutečnost, že zítra odjíždíme domů. Ale tak to prostě bývá, že to krásné trvá jenom chvilku. Alespoň si toho člověk pak víc váží a má na co vzpomínat.

15.8. – Mokrý návrat domů

Ráno nám i počasí dává najevo, že máme vybráno. Vrcholky hor jsou zahaleny do hustých mraků, pouze sem tam jsou na obloze světlejší místa. Doufáme, že než se nasnídáme, by se to mohlo protrhat, ale naše přání není vyslyšeno a začíná pršet. No žádná sláva, ale pořád je to lepší, než kdyby celou dobu pršelo a při odjezdu vysvitlo slunce. Tak alespoň ta snídaně nám trochu zlepšuje náladu. No, řekněte sami, může se člověk po ránu mračit, když se má jak prase v žitě?

Naše výprava se rozděluje na dvě skupiny. Někteří mají ještě nějaký program a naše skupina čtyř vozů Škoda 1000 MB / MBX se vrací domů. Loučíme se s ostatními i majiteli penziónu a slibujeme, že se určitě nevidíme naposled. Čeká nás zhruba 500 km a protože trasa, kterou volíme, nepatří k nejrychlejším, vyrážíme. V tomto počasí toho asi budeme mít za celý den dost. Směřujeme přes Německo na Salzburg a dále okolo Fuschlsee. Po dálnici A1 by to bylo určitě rychlejší, ale ne tak zajímavé. I v dešti je na co koukat. Pokračujeme po východním břehu Attersee, které je třetím největším jezerem Rakouska a na jeho konci najíždíme na A1.

Po dálnici pokračujeme na Linz. Na odpočívadle u Ansfeldenu naposledy dotankujeme a loučíme se se slovenskou i rakouskou posádkou. Oni pokračují na Vídeň a my odbočujeme směr Freistadt k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. V Českých Budějovicích se loučíme s posádkou z Prahy. Déšť nás provází i zbytkem cesty a ustává přesně v moment, když přijíždíme ke garáži.

A co na závěr? Bylo to několik úžasně strávených dní ve společnosti báječných lidí. Chci jim za naši posádku touto cestou poděkovat a už teď se těšíme na další setkání. Auta až na drobné závady sloužila věrně a statečně. A těch pár maličkostí jsme jim už dávno odpustili.

Kompletní fotoalbum z této akce najdete na mém Flickru zde.

Vladimír Liška
Foto: Lukáš Liška

Fotogalerie

Napište svůj názor

*

:D :) :( :o 8O :? 8) More smilies »