Arnie

Fotogalerie

Začátkem června se konal na brněnském Automotodromu prezentační den automobilů Ford.

Byl to takový ten den, kdy si brněnský prodejce fordek pozval všelijaké důležité i méně důležité lidi, těm předváděl nejnovější modely ve kterých je následně povozil po okruhu, uspořádal jim všelijaké soutěže, jejichž hlavními aktéry byly samosebou vozy s modrým oválem ve znaku, děťátkům rozdával modré balónky a pro ty, které to už přestalo bavit, nachystal bohatý raut.

A protože Ford, jak známo, se velmi hlasitě hlásí ke své minulosti, nemohla na takové akci chybět i výstava fordích veteránů.

Protože jednoho takového veterána také vlastním, byl jsem osloven, zda bych se nechtěl této akce zúčastnit. Bohužel jsem se to dozvěděl týž den po poledni, kdy už polovina akce byla pryč. I tak jsem se ale rozhodl, že se pojedu tedy aspoň mrknout a abych nejel sám, přemluvil jsem ještě kamaráda Dalibora.

Tomu se zprvu moc nechtělo, ale při vyslovení slova raut viditelně pookřál a už se soukal do Taunusu. Po příjezdu jsme odstavili auto mezi další veterány a po zběžném okouknutí ostatních aut jsme na upozornění, že raut bude za chvíli končit, vyklusali do druhého patra do restaurace. Jelikož byla už pokročilá odpolední hodina, moc toho z rautu už nezbylo. Ale i tak se našel nějaký ten ušlechtilý sýr, kafe a nealkoholické pivo.

Zatímco jsme se občerstvovali, sledovali jsme, jak pod námi sviští cílovou rovinkou nejnovější Fordy ale i ty o dvacet třicet let starší. A dlužno říct, že některé vyladěné Cortiny nebo Capri s nejmladšími brášky v ostré verzi STi drželi krok celkem statečně.

Koketovali jsme s myšlenkou, že se pojedeme s mým Taunusem také projet po okruhu, ale když jsem si uvědomil, že některá auta tam lítají i okolo 200 kilometů v hodině, tak bych tam asi s diagonálními pneumatikami, třístupňovou převodovkou a zrychlením z nuly na sto za 40 vteřin silně zavazel.

Spokojili jsme se tedy jen s koukáním. To už se ale blížil konec akce a proto jsem si na památku alespoň vzal deštník s logem Ford, nasedli jsme do Taunusu a vlahým podvečerem opouštěli areál Automotodromu výletním tempem.

Procházel jsem si internetovou verzi Annonce a zabrousil do mé oblíbené rubriky Na rozebrání a do 10.000 Kč. Hned druhý inzerát shora mě zaujal: Prodám Škodu 110R, najeto 55 tis. km, bez koroze, spěchá. Inzerát tam vyšel už před třemi dny a vzhledem k rubrice, omezující cenu prodávaných vozů deseti tisíci, jsem si řekl, že to bude buď nějaký vtip, nebo i kdyby nebyl, bude Erko už fuč.

Vrozená zvědavost mi ale nedala a asi za půl hodinky jsem už vytáčel na mobilu číslo z inzerátu. Prosím, ozval se ženský hlas na druhé straně. Zeptal jsem se opatrně, jestli je pravda, že prodává Škodu 110R a ani jsem nečekal kladnou odpověď. K mému překvapení mi slečna sdělila, že Erko opravdu má, že ho zdědila po svém dědovi, karosérie je opravdu bez koroze a navíc má i originální lak. A že prý by byla ráda, kdyby za něj dostala 8.000,-

Víc jsem slyšet nepotřeboval. Zeptal jsem se, kde auto stojí a že si pro něj hned jedu. Jen co jsem zavěsil, ukecal jsem věčně zaneprázdněného kamaráda a architekta Bořka aby jel se mnou a vyjeli jsme.

Po cestě jsem si uvědomil, že jsem se v euforii slečny ani nezeptal, jestli se jedná opravdu o Erko – tedy kupé. V duchu jsem si říkal: Baba ví h***o, co je 110R. Aby si to nespletla a já nejel pro klasickou, čtyřdveřovou hundrtku. Tak jsem pro jistotu majitelce ještě jednou zavolal. Byl jsem ujištěn, že se opravdu jedná o kupé.

Po asi dvou hodinách jízdy jsme dojeli na smluvené místo a už zdálky byla vidět sportovní silueta, zaparkovaná na sídlišti mezi plastovými konzumními vozy. U auta již stála jeho majitelka – takové dvacetileté blonďaté jehňátko s pírsingem v nosu a obočí.

Už první pohled na Erko mě ujistil, že slečna nekecala. Původní lak, koroze žádná a hlavně – bez jakýchkoliv úprav! Prostě původní stav. Do očí mi hned padly nově vypadající, originální poklice kol Sprint, které se už jen tak nevidí. Dostalo se mi odpovědi, že opravdu nové jsou. Prý ty, co tam byly předtím sice nebyly špatné, ale už vypadaly nějak špinavě a tak je vyhodila. Co dodat?

Při bližším pohledu na karosérii bylo jasné, že ono jehňátko asi nemělo při parkování auto moc v oku. Jediný plech nebyl bez ťukance nebo promáčkliny. Slečna ochotně zavzpomínala a ke každému šrámu nám sdělila že tady srazila popelnice a tu zase vzala zábradlí školky. Nicméně, jinak to bylo auto vskutku zachovalé a hlavně na interiéru bylo vidět, že údaj 55.425 km na tachometru je pravdivý.

Již jste dokochán, sire? Je libo nastoupiti?

Požadovaných 8 tisíc byla sice částka pohádková, ale jako starý skrblík jsem se zkusil zašklebit a nerozhodným hlasem jsem začal vyjmenovávat promáčklé plechy a že … víc jak 7 za to nedám. Jehně vyskočilo metr do vzduchu a shráblo s blaženým úsměvem 7 tisíc. Že prej ani nedoufala, že to vůbec prodá. Měla ale jednu podmínku: chce se s tím ještě projet!

Nasedli jsme do kupátka a blondýnka sedla za volant. Ještě se ani nedotočil startér a otáčkoměr už ukazoval 4.000 otáček. Rup tam jedničku, pustila spojku a Erko vyrazilo jako střela. První křižovatku s předností zprava proletěla bez jakéhokoliv rozhlédnutí. No nic, říkám si, asi ví, že tady nic nejezdí. Když ale takhle projela další tři křižovatky na sídlišti a jednu stopku, začal jsem se v té době už o svoje Erko obávat. Vrcholem bylo, když při nájezdu na kruhový objezd málem sestřelila nějakého chudáka v novém Superbu a návdavkem ho s ledovým klidem v obličeji nazvala debilním kreténem. Díky Bohu, za chvíli jsme už zastavili a klíčky od vozu jsem svíral pevně v ruce JÁ!!!

Rozloučili jsme se, poděkovali a vyrazili domů. Asi po kilometru jsem byl nucen zastavit a zkontrolovat nápravy, protože auto hrozně plavalo. Ale nic jsme neobjevili. Až při pohledu zepředu bylo vše jasné. Auto mělo asi 5 centimetrů rozbíhavost předních kol. No nic, tak jsem nasedl a opatrně jel dál. Musel jsem jet maximálně 60-kou, jinak se auto nedalo ovládat a v zatáčkách se ozývalo šílené pískání. Přál bych vám vidět ty vyděšené obličeje maminek s kočárky, když se zpoza zatáčky vyřítilo dvacetikilometrovou rychlostí Erko s kvílením gum jako v americkém filmu.

Dnes už mám sbíhavost seřízenou, auto jsem trochu vyklepal a vyleštil a teď už jenom čekám až sleze to bílé svinstvo ze silnic a já se budu moct pořádně projet jarní krajinou s loktem z okna a s dobovými slunečními brýlemi na očích.

Ano, přesně takhle se budu tvářit!

Arnie