Začal jsem pročítat inzeráty, prohlídl nějaké fotky, na pár kousků jsem se byl i podívat. Ale buď to byly nepojízdné vraky, zbastlená auta, nebo model se širokým sloupkem, který jsem nechtěl. Asi po čtrnácti dnech pročítání inzerátů jsem v Annonci, v oblíbené rubrice do 10.000,- narazil na inzerát: Prodám škodu 1000mb první majitel, garážovaná, původní lak, cena dohodou. Po zavolání jsem se dozvěděl, že o auto už kdosi zájem projevil, ale zatím neřekl jestli ho chce, takže může být moje. Protože navrhovaná cena byla velice příznivá, sedl jsem na nejbližší autobus a jel na výlet do Pardubic.

Po chvilce bloudění (tak nepřehledné sídliště jako jsou Polabiny jsem ještě neviděl!) jsem nakonec ten správný panelák našel. Prodej zařizovala dcera majitele a auto stálo jenom kousek od domu na parkovišti, protože muselo uvolnit garáž svému novému nástupci. Tisícovka totiž do poslední chvíle sloužila jako rodinný vůz. Vzhledem k najetým 82.000 km se tak ale zřejmě nedělo příliš často a navíc údajně nikdy nejezdila v zimě. Což je zřejmě pravda, protože po prohlédnutí auta jsem kromě dvou blatníků, lehce chycených v místě napojení na práh, žádnou rez neobjevil. O stavu auta nejlépe vypovídají fotky.

Embéčko jsem byl rozhodnutý vzít hned potom, co jsem ho uviděl. Bylo mi jasné, že za ty peníze další takové jen tak neseženu ale přesto jsem zkusil cenu ještě aspoň o tisícovku srazit, s tím že je rozbitý blinkr a ulomený měsíček. Paní na to okamžitě kývla se slovy, že byli rozhodnuti dát auto prvnímu, kdo jim dá nějaké peníze na ruku. Sepsali jsme smlouvu, zaplatil jsem a cestou zpátky k autu jsme ještě potkali pana majitele. Protože v autě byly v kufru a za sedačkami různé tašky, zeptal jsem se ho jestli tam nemá ještě nějaké svoje věci, ale odpověděl mi, že je to pro mě, že tam přibalil nějaké věci, které se mi určitě budou hodit. A nabídl se, že se mnou přes Pardubice pojede, protože tam jsou objížďky, tak abych trefil. Bylo vidět, že se s embéčkem loučí nerad.

Cestou jsem se mimo jiné dozvěděl, že pán pracoval v Mototechně a to už jsem tušil, že v těch taškách může být i něco zajímavého. Na konci Pardubic jsme se rozloučili a já uháněl k domovu. Cestou jsem si na embéčko postupně zvykal a než jsem urazil těch 50 km domů, bylo to jako bych s ním jezdil odjakživa. Doma jsem hned začal vybalovat tašky a zjišťoval, jaké věci mi to vlastně přibalil.

Přes léto jsem na autě rozleštil lak a postupně vychytal nějaké ty drobné mouchy, které byly jak technického tak estetického rázu. A protože se mi pod autem na podlaze objevovaly mastné černé skvrny, přes zimu jsem ještě přetěsnil převodovku, motor a když už jsem byl v tom rozdělávání, tak jsem ještě obrousil a natřel nápravy. Tím jsem dosáhl stavu, se kterým jsem momentálně spokojený a další práce by se snad měly týkat už jenom pravidelné údržby.

FunTom

Felicia byla mým snem někdy od té doby co jsem ji poprvé uviděl v tátově světě motorů. Opravdu se po ní shánět jsem začal v prváku na VUT, ale vždy když už jsem v inzerátech narazil na nějakou odpovídající mým finančním možnostem, byla prodána. Štěstí se na mě usmálo až na konci ročníku, kdy jsem v annonci narazil na Felicii před renovací a po zavolání jsem se dozvěděl, že je dokonce stále k mání. Hned druhý den jsme ji vyrazili obhlídnout. Zjistili jsme, že je to model 61 a předchozí majitel ji koupil v roce 1986, přičemž mu už tenkrát při přepisu sebrali OTP a do TP daly razítko nepojízdné, 16 let se ji chystal renovovat… až ho manželka přesvědčila ať ji radši prodá.

Felda měla zadřené svislé čepy, řídit se dala pouze díky vůlím v excentrech a karoserie byla ve značném stupni koroze, což mi bylo ale v tu chvíli zcela ukradené, já jsem byl rád že mám konečně vysněnou Felicii a nic jiného mě nezajímalo. Auto bylo aspoň celkem kompletní a bez úprav. Poté co jsme vyřešili jak auto dostat domů, jsem začal s odstrojováním a pomalu se děsil, kdo tuhle kastli dá dohromady.

Přes léto jsem začal pracovat na podvozku a sháněl klempíře. Poté, co ji několik z nich shlédlo a nechtěli s tím mít nic společného, se jí nakonec ujal dědův kamarád. Když jsme mu karoserii přivezli, ještě se mě pokoušel přesvědčit ať ji radši zavezu o kousek dál do sběrných surovin, ale pak se do ní přece jenom dal. Po 4 týdnech, kdy pod tím ležel od rána do večera a doma ho prý už ani neznali jsem si pro ní mohl jet.

Po návratu nastala fáze broušení, čištění a natírání. Provedl jsem částečné nastrojení, spasování a pro auto si přijel lakýrník. Doba pobytu u něj se ale protáhla z původně avizovaných 14 dnů na 3 měsíce. Když už bylo auto konečně nalakováno, tak se lakýra zase neměl k tomu ho přivést. Nakonec jsme se s ním a s majitelem objektu kde Felda stála domluvili, že si ji můžeme odvézt i bez jeho přítomnosti, protože stále jezdil kdesi po světě. Podvalu nemaje, svařili jsem tažnou tyč z vozíku si půjčili žehličku a Feldu těch 20km domů odtáhli na kouli za stodvácou.

Přes zimu jsem natahal elektriku, nechal udělat nová tapecíra, koupil střechu, auto nastrojil a 15.5.2005 nastal onen památný okamžik, kdy se Felda dala po minimálně devatenácti letech, i když zatím s motorem vypůjčeným ze Spartaka, vlastními silami opět do pohybu. Po úspěšném absolvování STK a vyzvednutí rz z depozitu už mi nic nebránilo si začít vychutnávat první kilometry.

Na podzim se z garáže přestěhovala zpátky do dílny a začalo další vylepšování. Auto dostalo zgenerálkovaný původní motor, lepší nárazníky, nově přečalouněné sedačky, nově nachromované různé drobnosti a řadu dalších věcí, které chyběly k mé spokojenosti. Sezonu 2006 už absolvovala téměř v celé své kráse.

Na autě se stále ještě najdou věci které, se dají vylepšovat, případně pořídit, ale auto na kterém už není co dělat by mě ani nebavilo. Něco takového ale u 45 let starého auta snad ani nehrozí…