Chci se podělit o neuvěřitelný zážitek z jinak pohodové cesty na Lada Sommertreffen Jena 2015. V pátek 31.7. na dálnici D7 došlo k poruše jednoho z vozidel naší výpravy. Z červené nulajedničky odlétl kamsi do příkopu černý předmět, což bylo následováno značnými vibracemi ze spodku vozidla. Diagnostika byla rychlá a jasná – roztržená hardy-spojka. Tu jsme ssebou neměli. Začali jsme žhavit telefony. Nakonec jsme se dotelefonovali do značkového Lada autoservisu AMK SHD Most, kam jsme se po telefonickém ověření dostupnosti dílu a odlehčení postiženého vozidla vydali. Po příjezdu do servisu jsme se ale nestačili divit. Autoservis AMK SHD Most asi leží v jiném časoprostoru, neboť to, co jsme tam zažili, snad již v tomto století ani není možné.

Vezměme to ale postupně:

1. Závada nastala cca 15-20 km od Mostu. Po zjištění konkrétní příčiny, jsme začali zjišťovat možnosti obstarání náhradního dílu v co největší blízkosti. Z výběru možných variant nakonec zvítězil Most. Tam jsem volal a ptal se na dostupnost ND. Ta byla tamním pracovníkem během zcela normálního hovoru potvrzena.

2. Do servisu SHD Most jsme přijeli lehce před 12:00 (provozní hodiny jsou do 15:00) a hned jsme šli s Ronym (majitelem nulajedničky) do prodejny ND, kde proběhl nákup takto, cituji doslova (byl jsem tomuto svědkem):

Prodavač: Po našem příchodu žádný pozdrav, jen koukal.
Rony: Dobrý den. Kolega s Vámi před chvílí telefonoval a ptal se na hardy spojku. Máte?
Prodavač: Jo.
Rony: Tak bych si ji vzal.
Prodavač: Třistapadesátšest.
Proběhlo předání a zaplacení.
Rony: Děkuji. Nashledanou.
Prodavač: Nesrozumitelné zahučení.

Zdůrazňuji, že kontakt s prodavačem byl úplně ten první, který v daném Autoservisu AMK SHD Most nastal. Poněkud nás to zaskočilo, ale budiž. Prodavač nemusel mít zrovna svůj den, ale i tak je tohle chování k zákazníkovi opravdu za hranou slušnosti.

3. Rony s dílem odešel k autu a já jsem šel do přijímací kanceláře servisu za panem, tedy ehm soudruhem vedoucím Charvátem. Seznámil jsem ho s tím, že jsme veteránisté z Ladakubu, že jedeme z Brna do Německa na oficiální pozvání na mezinárodní sraz a co se nám přesně stalo. Požádal jsem ho, jestli by nám mohli pomoci i jinak, než jen prodejem dílu. Na to mi bylo odpovězeno, že mají plno, kluci na dílně nestíhají a že to nepůjde, snad jedině až příští týden v úterý. Když jsem nadhodil, že bychom byli ochotní za servis i připlatit expresní přirážku, nenastala od p. Charváta vůbec žádná změna postoje. Jen jako další argument vynesl věc o tom, že jsou prý ve skluzu.

4. Odešel jsem z kanceláře k autům, kde jsme probírali další možnosti a postup. Kluci začali pomalu chystat věci na svépomocnou opravu. Z čirého zájmu, proč že to vlastně nejde, jsme si obhlédli dílnu – a zůstali jsme v úžasu stát. Všude prázdno, uklizeno, pracovníci posedávali, venku jeden slastně pokuřoval. Ve zcela prázdné dílně se třemi volnými!!! zvedáky se nacházeli dva servismani. Jeden svačil, druhý zametal prázdnou dílnu. Šel jsem tam a zavedl s nimi řeč. Jedinou naplánovanou činností pro zbytek toho dne byla výměna alternátoru na jedné Š. Octávii, která stála venku, přičemž se čekalo na dodání dílu. (Asi až když jsme byli v polovině opravy, přijela dodávka z Autokelly s alternátorem.)

Mladšímu a komunikativnějšímu servisákovi jsem znovu vylíčil celou cituaci a zeptal se ho, jestli by to zvládli. Ten mě odpověděl, že ano, že by asi nebyl problém, ale že to musí povolit šéf. Požádal jsem tedy servismana, jestli by nemohl za šéfem dojít a domluvit se s ním na provedení opravy, kterou jsou schopni časově bez problémů zvládnout. Servisman tedy šel za šéfem a řekl mu, že by opravu stihnul a jestli to tedy může udělat. P. Charvát jej však div neseřval za to, že se mu motá do jeho práce, že jen on ví, jestli se oprava udělat dá, nebo ne a celé to zazdil tím, že ještě nemá od borců z dílny výkazy minulých zakázek a že je tedy naprosto jasné, že se nová zakázka dělat nedá.

Tím celé naše snahy o rozumnou domluvu skončily. Ještě jen dodám perličku, že když jsem uprostřed jednání s p.Charvátem zjistil, že AMK SHD Most je členem AČR (Autoklubu ČR), prokázal jsem se svým průkazem AČR a snažil jsem se operovat stanovami AČR o vzájemné pomoci atd. Opět bez jakékoliv odezvy. Stejně tak bez odezvy zůstala i naše žádost o zapůjčení volného heveru na dílně za nějaký poplatek, kde si opravu provedeme sami, když na to jejich pracovníci nemají čas.

5. Nikdo z nás prostě pana šéfa neoblomil, ani když z okna viděl výpravu 4 veteránů, na kterou se v Německu čekalo. Zatímco on v klidu kamsi odjel se svojí dosti zanedbanou 2111, vybalili jsme tedy svůj vercajk a před prázdným servisem s lelkujícími zaměstnanci zahájili operaci výměny hardy-spojky na asfaltu. Inu, šlo to na vytvořeném provizoriu ze dvou heverů a podložené rezervy ztuha, v potu a nepohodlí, ale nakonec jsme, navzdory pálícímu slunci a teplotě 35°C ve stínu, slavili po necelých dvou hodinách vítězství. Jako bonus jsme si mohli po práci umýt ruce na WC servisu naší vlastní solvinou.

Fakt, že nikdo o naše auta nejevil vůbec žádný zájem, ani o to, že jsme skupina fandů značky, kterou SHD Most oficiálně zastupuje, jen dokládá absolutní nezájem jak o značku, tak o práci, o zákazníka, prostě o všechno… Fyzickým důkazem byla (je) červená firemní Lada 2111 v opravdu velmi bídném stavu. A to jak vzhledově, tak i mechanicky. Zvukové projevy brzd a zavěšení náprav, které auto produkovalo při přejíždění drobných nerovností a brždění opravdu nejsou dobrou vizitkou servisu, motivující dát si tam opravit své vlastní auto.

6. Tolik o naší krajně negativní zkušenosti s neuvěřitelným přístupem jednoho tzv. autorizovaného servisu v 21. století, v době tržního hospodářství. Nečekali jsme žádné zázraky. Jediné, co jsme čekali, byl profesionální a lidský přístup lidí, se zájmem o věc, ze servisu, který zastupuje naši značku. Ani jednoho jsme se bohužel nedočkali…

Na dílenském zvedáku by oprava trvala 20, maximálně 30 minut. Takto jsme auto opravovali sami na place před zcela prázdným servisem, za pomoci originálních heverů a nouzového vypodložení auta. I v těchto podmínkách s velmi špatným přístupem ke všem šroubům hardy spojky nám oprava nakonec zabrala cca 2 hodiny, vč. rozložení a úklidu všeho nářadí.

7. Pokud by v servisu měli dílnu plnou a skutečně měli plno práce, tak na to nikdo z nás neřekne ani popel. Všichni bychom to plně akceptovali a byli bychom vděční za prodej potřebného náhradního dílu. Celý tento příspěvek ale vznikl jako důsledek zcela zjevného rozporu, mezi nám prezentovanými možnostmi opravny a holou skutečností cca 3,5 hodiny před koncem uvedené pracovní doby!!! Přístup vedení tohoto servisu zamrzl v době svého vzniku, tedy před cca 45 lety. Pan Charvát a jeho svazarmovský přístup to dokládá v plné nahotě. I když ono i za minulého režimu byl mnohdy přístup servisů lepší a vstřícnější, než jaký jsme zažili v Autoservisu AMK SHD Most. Holt v Mostě dokázali, že jsou těžcí profíci a velcí fandové značky LADA.

Albert

Fotogalerie

[See image gallery at www.cck-brno.com]

Do služebních vozidel přibyl další vůz Veřejné bezpečnosti, tentokrát Mosvič 412, který se Škodou 1202 a STB Volhou 21 tvoří hezký koutek služebních vozidel.

V řadě 613 je repasovaný vůz čtverkového typu po panu ministru Stránském. Tatry, ale starší a s motorem vzadu posiluje klasický „Hek“, tedy Tatra 87, která je v provozním stavu, tak jak do poslední chvíle jezdila, a to od roku 1968 i v Rakousku, kam s ní tehdejší majitel emigroval. Před pár lety tam byla nalezena – stále jezdící a dovežena zpět do ČR. Taky prošla nezbytnou udržbou a je zpět v provozu – tentokráte už jenom na veteránské akce a k potěšení majitele.

Rourové Tatry, tedy motory vepředu a výrobou předválečné, posiluje Tatra 57 AB speciál, po automobilovém konstruktéru panu Drábovi z Tišnova. Poslední novinkou je T 75 cabrio pana Františka Proseckého staršího. Tento několikanásobný Mistr Republiky Poháru HV nás na sklonku loňského roku navždy opustil.

Letošní, tedy osmá sezóna bude možná již poslední na tomto místě. Bystřický Tatra klub společně s Městským Úřadem Bystřice n.P. usilovně hledá prostory na přestěhování Musea na Vysočinu – tedy do zmiňované Bystřice, takže kdo jste na Bítově ještě nebyl, tak neváhejte. Máte na to pouze tyto prázdniny, kdy je otevřeno denně a to od 9.oo do 19.oo. Těšíme se na Vás!

F.P.

Na žádné pořádné veteránské akci nechybí nějaké to soutěžení. Soutěže bývají lehké i těžší. Soutěží se vážně i nevážně. Hlavně se však soutěží především pro zábavu a pobavení své i okolí a většina soutěžících na našich akcích (alespoň doufáme) to taky tak chápe a podle toho se chová.

Pořadatel se může setkat jen se dvěma problémy. První nastává v okamžiku, kdy na akci přijede tzv. soutěživý typ. Ten pak bojuje na krev, hledá skuliny v programu a v pravidlech a jestliže nevyhraje, podává protest. Druhý problém je, jak ocenit soutěžící???

Každý klub se s tímto vypořádává po svém. Řešíme věc jinak a tak u nás sice vítěze neodměníme propiskou a diplomem, nezíská ani zahraniční zájezd či barevný televizor, ale zato bez diplomu, vždy jen za první místo, neodjede nikdo! K zachování dekoru patří i VIP karty, tištěná čísla, několika stránkový Bulletin (program), plakát a letos poprvé na CŠW i akční hrnek. Dá-li bůh a hlavně sponzoři, bude z toho nová tradice.

Pro někoho to může vypadat jako zbytečně nabubřelý balast. Visačky jsou na nic, startovní čísla lze načmárat fixou na kus papíru, diplom nahradit potřesením rukou a programem je lépe se vůbec nezatěžovat. Za ušetřený peníz by raději koupil sud piva nebo lépe dva.

Na letošním CŠW jsme zaregistrovali, že řada vozidel byla vybavena proprietami z minulých akcí a tak je vidět, že snaha o zvyšování laťky klubové kultury se nemíjí účinkem.

A to nás těší!

Redakce

Když začalo naše dítě dorůstat do věku, kdy ho sbírka začala zajímat do té míry, že byla ohrožena likvidací v podobě upatlaných, nešikovných, neposedných ručiček bylo rozhodnuto, že se koupí jedno autíčko 1:1, které bude zpojízdněno v naší garáži a budou podnikány romantické výlety s rodinkou a tím bude odlákána pozornost dítětě jinam (aspoň tak mi to bylo vysvětleno a já tomu tehdy i věřila). Bude to přeci uděláno do jara, chyba asi byla, že nebyl určen rok toho jara!

Tato krátká renovace našeho prvního veterána byla nakonec prodloužena na „pouhých“ 5 let, po kterouž dobu se nám otec rodiny v domácnosti zjevoval velmi sporadicky a po většinu případů v pozdních večerních hodinách. Po dotazu našeho syna po třech letech, jestli tu s námi žije i tatínek, bylo nutné přikročit k seznámení dítěte se svým otcem aspoň pomocí vystavené fotografie na televizi. Renovace našeho prvního auta byla velmi náročná nejen časově, ale i finančně. Vzhledem k tomu, že onen dotyčný renovátor je povoláním učitel, šel na to vědecky… přes knihy…, v domnění, že co bylo jednou rozebráno, půjde přece podle příslušného manuálu zase složit!

Ale ouha!… Ne vždy byly příslušné příručky tak přesné a ruce tak šikovné (někdy máme problém se s nimi najíst!!!)… No prostě v závěru to stálo asi tolik, že za to mohly být dva krásně zrenovované vozy, ale co naplat… chybami se člověk učí!

Ale abych jen neplivala jedovaté sliny, konečně nadešly i ty chvíle těch romantických výletů po vlastech českých a… to je paráda! Hlavně, když se s autíčkem někde zastaví, vzbuzuje již od začátku u lidí nějakou takovou zvláštní náladu pohody a u těch starších vzpomínky na ty krásné časy mládí… a oni se usmívají a mávají…

Krutomila

Tentokrát na sebe vzal čert podobu bezohledného hňupa za volantem Felicie, který na rovném, naprosto přehledném úseku, zcela nepochopitelně odbočil vlevo, přímo před protijedoucího Ondřeje.

Nemusím ani dodávat, že tento jel na zelenou. Následně náraz do boku kombíka odhodil Felicii deset metrů od místa střetu. Octavie se po rotaci zastavila ještě dál. ”Staré vorel” měl opět neuvěřitelné štěstí, vždyt’ poškození viditelné na pravém, zadním blatníku je způsobeno jeho vlastní hlavou!!!

Doktoři ve špitále, kam byl převezen, hovořili minimálně o půlročním léčení… Ale že je „Vorel” pořádnej tvrd’ák, jsme se přesvědčili o čtrnáct dní později, kdy se opět objevil v dílně…