Na sraz německého Lada-Welt klubu, který se konal letos v duryňské Jeně, jsme se v úvahách začali připravovat už zjara. Nicméně konkrétních obrysů tyto plány nabyly až po letošní Janově návštěvě čs. Ladasrazu u Mnichova Hradiště. A když už jsme účast slíbili, museli jsme slovo, jednou už dané kamarádovi, jenž se po léta podílí na organizaci letních srazů Lada-Welt, dodržet. Po ročníku 2010 s nulatrojkou a následujícím ročníku 2011 s nulapětkou, padla volba na zelený kombík 2102, zvaný Žanda, jenž v Německu zatím nebyl.

Prolog

Po jarní údržbě a drobných opravách před začátkem sezóny tedy dostala moje Žanda příležitost trochu se znovu rozjezdit po loňském, hodně odpočinkovém roce. Skvělý ekologický benzín 21.století se trochu podepsal na benzínové instalaci – postupně šly na výměnu palivová hadice, membrána akcelerační pumpičky a trochu pozornosti si dotažením vyžádalo i náhle tekoucí palivové čerpadlo. Týden před odjezdem šla Žanda ještě do péče vyhlášené dílny v Meziboří, abychom optimalizovali spotřebu. Teprve při demontáži karburátoru se ukázalo, jak užitečný to byl počin. Úsady bahýnka šly pryč, a po vyčištění, výměně hlavní trysky a seřízení na starém dobrém paltestu jsem s klidem v duši odjel domů.

Čtvrtek 31.8. – Přívalové deště v Brně

Počasí už nějaký ten den před cestou bylo nic moc. Časté bouřky a vydatné deště se jaly doplňovat jarní deficit vláhy, bohužel pro nás v ne zcela šťastnou dobu. Už od květnového srazu u Mnichova Hradiště Žanda průběžně spokojeně jezdila, a tak se postupně přiblížil den odjezdu, stanovený na čtvrtek odpoledne. Bohové, co vládnou počasím, rozhodli ale jinak. V době plánovaného startu řádila nad Brnem a okolím vydatná bouře, která některé části města zcela zaplavila. No nic, v šest večer stále ještě lilo jako z konve, a tak byl start po zralé úvaze odložen na ráno.

Pátek 1.8. – Benzínová etuda

V pátek se vstávalo ještě před kuropěním, zbývalo jen naložit věci a natankovat. Po dálnici do Prahy byla cesta pohodlná, myslím tedy co se slabého provozu na ní týče, sluníčko svítilo a na místě srazu s Viktorem v Teplicích jsme byli po necelých třech a půl hodinách jízdy. Tak jsme se shledali, a na parkovišti jsme shledali, že nám vzadu z auta něco kape. Bože… vždyť… je… to… benzín!!! Ano, již po cestě od Prahy do kabiny párkrát zavanul jeho pach. Spodní pryžové koleno od palivové nádrže asi už neudrželo neobvyklý tlak až po špunt plné a začalo porézní gumou trochu propouštět. Tož jet a dojet by se s tím asi dalo, ale určitě ne na teprve nadcházející pobyt v Německu! Štěstí a počasí ale stálo při nás a s Viktorovou pomocí jsme získali v nedaleké Krupce, v malém obchůdku s autodíly, jednoho óčeň věžlivovo russkovo čelověka, kýžené koleno. Následně pak proběhla u Viktorovy garáže expresní oprava.

Bohužel zdržení se již ale i tak počítalo v hodinách, a tak jsme plánovaný cestovní program s návštěvou muzea A.Horcha ve Zwickau a Weimaru (Výmaru) vyměnili za neplánovaný, ale o to chutnější, domácí oběd Viktorovy maminky – švestkové knedlíky. Byly vynikající a rádi s díky vzpomínáme! Zbývala už jen zdvořilostní veteranistická návštěva u kolegů v Dubí a dojet po německých dálnicích do Jeny, což proběhlo s jednou oddechovou pauzou opravdu v pohodě.

Konečně Jena!

Do Jeny jsme dojeli před pátou odpolední, což byl plánovaný čas přesunu účastníků do restaurace. Odbočení na jedné křižovatce ve městě nás sice na chvíli trochu vyvedlo z míry, nicméně za pomoci Viktorovy GPS jsme posléze zjistili, že dojet do cíle se dá i touto cestou. Konečně, vedou-li všechny cesty do Říma, musí vést i do kempu severně od Jeny! A tak za pár minut jsme se již vítali se známými. Rychle ubytovat, převléct a konečně zase chvíli pěšky pár set metrů k místní bulharské! restauraci.

Proběhlo první sdílení dojmů, shledání se známými a oficiální prezentace letošního programu. Účast byla na dosavadní zvyklosti docela hojná – přes padesát duší. Kromě nám již z dřívějška známých tváří přibyly i některé nové a v družné zábavě u chutného jídla uplynul náš první večer na německém srazu. Vařili tam opravdu Bulhaři a po bolgarski, takže nabídka jídelního lístku nám docela vyhovovala. Atmosféra byla opravdu poznamenána orientem, včetně trávníčků na stolech a hbitosti obsluhy. Na druhou stranu zůstalo více času na popovídání. Krmě však byla navýsost chutná. Večer sice nakonec stylově zakončila vydatná bouřka s lijákem, ale to už jsme byli pod střechou naší chatičky jménem Hubert. Opravdu to vtipně ladilo s lahvově zelenou barvou naší nuladvojky, zaparkované před vchodem.

Sobota 2.8. – Sraz na (ve) vodě

Den hlavního programu srazu – začal ranní mlhou, která se ale rychle rozplynula a obloha slibovala krásný slunečný den. Autobus nás odvezl na místo, kde bylo odtajněno překvapení programu – jízda na nafukovacích člunech po řece Saale. Tak přeci jen zase voda! Dlužno dodat, že voda opravdu nepatří k našim oblíbeným živlům, ale skutečností bylo, že v řece jí bylo v průměru asi kolem metru a hladina se jevila víceméně klidnou. Navlékli jsme tedy povinné vesty a s pádly v rukou vyrazili v pěti člunech na asi patnáctikilometrovou trasu. Pozitivní na celém tomto nápadu bylo z našeho pohledu hlavně to, že se jelo po proudu. Cestou jsme užili jednak hodně pohybu při pádlování, sluníčka, letně pekoucího shora, a samozřejmě taky hromadu legrace. Nedá se říci, že by posádka naší lodi byla alespoň minimálně kvalifikována k podobné činnosti. Ale popravdě, těžko by se asi našla nějaká výrazně lepší. Jak plynul čas, desetimístný gumový šlauchbót (bylo nás v něm sedm) s patřičně stejně kvalifikovaným kormidelníkem dokonce občas jel i tam, kam jsme chtěli. Když už jsme minuli asi osm či deset mostů, docela upachtění jsme přistáli u výletní restaurace nedaleko zříceniny hradu Riegersburg na vysokém břehu. No nebyli jsme tam bohužel sami, takže se oběd protáhl, ale zase jsme stačili na sluníčku oschnout. Nakonec jsme se všichni v klidu najedli a napili. Nevím, zda dostatečně, neboť následovalo překvapení číslo dvě: Pádlujeme dál! Už prý ne tak daleko, utěšovali nás organizátoři. Ale byli jsme plni načerpané energie, a taky už na vodě jako posádka zkušenější, takže další cesta plynula hodně pohodově. A byla opravdu kratší, počítám, že okolo 5-10 km. Dopádlovali jsme do cíle v Bad Kösen, což jsou opravdu lázně. Dalo by se říci, že vstávající z mrtvých po devastaci nach der Wende, tedy česky po převratu. To známe. Čluny šly konečně na břeh, my také a tak jsme se rozešli na procházku a občerstvení. Po hodince jsme přistaveným autobusem odjeli zpět do kempu.

Večerní sprcha

Umýt, převléci, a rychle na velké venkovní posezení organizované vybranou cateringovou společností. Podávala se vynikající duryňská specialita, zvaná Mutzbraten. Trochu se podobala českému vepřo-knedlo-zelo, ale bez knedla, a vepřo bylo na grilu. Noo – mňam, masíčko i zelí vynikající chuti, a v množství doslova neomezeném!!! Zapili jsme tu dobrou krmi lahodným pivkem a to už se chystala další akce. Prezentace místní vinařské firmy s komentovanou degustací. Všechny degustované vzorky z oblasti Saale-Unstrut byly provázeny zajímavým odborným výkladem, do něhož se často zapojovali se svými všetečnými dotazy a názory i někteří z našich účastníků. Bylo to zábavné, ale když se konečně dostalo na červená vína, přihlásila se… voda. Zase ten neodmyslitelný déšť. Takže poslední dva vzorky jsme probrali (a vypili) trochu rychleji. Byly to ovšem všechno více než poctivé decky, kdo chtěl přidat, dostal, a na závěr se ještě zájemcům rozlilo vše, co zůstalo otevřené. Rád jsem využil i nabídky k nákupu vína za skutečně neobchodní cenu, a pořídil několik lahví dobrého moku domů. Zatímco cateringová i vinařská firma vyklidily pole, uvolněná nálada u improvizované dlouhé tabule z našich kempingových stolků a stolů všeho druhu dlouho odolávala drobnému dešti. Teprve s příchodem tmy, hromů a blesků se účastníci nakonec rozešli, dílem do kiosku, dílem do chatek. Po celou dobu budila obzvláštní pozornost přítomných Viktorova vébácká nulatrojka, zaparkovaná v blízkosti, a tak někteří (viď, Jane?) zkoušeli její zařízení až do noci. Dá se to pochopit, protože většina účastníků srazů německého Lada-Welt u nás ještě nebyla, a tak tato auta nezná. Vozy v úpravě Volkspolizei z doby NDR jsou v Německu taky vzácné a spíš, než na Lada srazech, je lze spatřit na akcích jako Ostalgie Magdeburg apod.

Naše parta asi deseti lidí se před deštěm uchýlila pod ochranu převislé střechy protější chatky. Každý přinesl, co měl, a že se toho tedy našlo! Pochopitelně, že likvidace těchto bohatých zásob se ve veeelmi družné debatě přítomných protáhla až do pozdních nočních hodin, takže nakonec jsme umořili i ten protivný déšť. Kupodivu nikdo z lidí, bydlících v kempu okolo, si nestěžoval, a tak jim patří též náš dodatečný dík za projevenou toleranci.

Neděle 3.8. Erfurt a Weimar

Tak, jak to na srazech už bývá – snídaně, čekání na detoxikaci, balení, úklid….a přišlo nezadržitelně ono nepříliš oblíbené, byť srdečné loučení. Sliby, kdy a kde se zase uvidíme, poslední poklábosení. Není od věci poznamenat, že někteří Němci to měli do Jeny ještě dále, než my z Brna, o Teplicích vůbec nemluvě. Viktor následně zamířil k Berlínu a počasí už nabralo zase svůj vlhký standard. Nevlídné mraky nám určitě neslibovaly letní pohodu. I poslední účastníci srazu vyrazili na cestu domů a my jsme s naší Žandou v kempu osiřeli. S ohledem na počasí jsme z možných tipů na výlet zvolili poměrně blízký Erfurt a ještě bližší Weimar (Výmar) a vyjeli.

Přívalové deště v Erfurtu

Erfurt, coby hlavní město Duryňska, byl velmi zajímavý. Nejprve jsme se zarazili u Umweltzone. Tuto ekodarebáckou komplikaci jsem tak nějak předpokládal, ale překvapením bylo, že v Erfurtu začínala už kdesi na okraji města. Dotaz u blízké benzínové pumpy nepřinesl řešení, když slečna tvrdila, že dál lze jen jakýmsi autobusem. Eh, to se nám, za skoro trvalého deště, opravdu nechtělo. Tož jsme pojedli svačinku, podumali němnožko, a když přijel první domorodec, vznesl jsem k němu svou všetečnou otázku. Nejprve se zarazil: Já vinětu tedy mám, ale opravdu nevím, jak to funguje, aby posléze spásně dodal: Ale vlastně já mám známého u policie, a oni to zase tak nekontrolují. Tak tam klidně jeďte! No zlatý to člověk!

Jak řečeno, tak uděláno a už parkujeme v ulici přímo v centru. Parkujeme… a… nevěříme svým očím. Vedle v protisměru stojí krásný originální bílý Wartburg 311 sport s plátěnou střechou a dobovým červeným interiérem – prostě lahůdka, klenot. Fotografujeme a kdo že to zrovna nepřichází? Ano, jeho posádka – dvojice pánů tak předdůchodového věku. Napřed nebyli k nám od žigulíků moc vstřícní, ale posléze roztáli, když jsme pohovořili o srazech, autech a tak. Jedou prý ze srazu v asi 100 km vzdáleném Eisenachu. V ten okamžik jsme pochopili, kam že to jel ten krásný Wartburg 312 s dobovým obytným přívěsem, se kterým jsme se v pátek zdravili cestou na dálnici do Jeny.

Město jsme prochodili za vytrvalého deště. Návštěva (já tam byl naposled před 35 lety) byla zajímavá. Zvláště pak, když se mi ve vodě postupně začaly rozlepovat promáčené botky a poté ještě pod nepřetržitým náporem deště totálně zkolaboval letitý veteránský deštník. No, v tu dobu mi to nějak nepřišlo jako moc vtipné a náladě to opravdu nějak nepřidávalo. Až nahoře na citadele Petersberg – konečně – vykouklo sluníčko! Takové to šikmé, podvečerní, ale i to potěšilo.

Erfurt je, zejména pro Brňáka, velmi příjemným městem. Věže Dómu a kostela sv. Severina, spolu s Citadelou Petersberg na nedalekém návrší, vytváří dojem katedrály sv. Petra a nedalekého hradu Špilberk v moravské metropoli. Kolo ve znaku, spolu s červeno-bílou barevnou kombinací a šalinami v centru města tento dojem jen dotvářejí.

Podvečerní pohoda ve Weimaru

Už v mnohem lepším rozpoložení jsme pak dojeli do Weimaru. Město, svázané s naší, německou i evropskou historií, bylo upravené, a působilo velmi příjemným, poklidným dojmem. Učinili jsme pár fotografií a také několik překvapivých objevů, které bohužel s blížícím se večerem nám zůstávají jako tip až snad pro další návštěvu. Po krátkém občerstvení s kulisou zapadajícího slunce odjíždíme s předsevzetím, že snad tedy příště…

Pondělí 4.8. – Kyffhäuser denkmal

Po neděli následuje pondělí, a to i v Německu znamená den zavřených dveří muzeí, zámků, hradů a všeho podobného. Naštěstí se to netýká velkolepého památníku Kyffhäuser (Kyfhojsr). Tento monument na hranici mezi Duryňskem a Saskem-Anhaltskem, zbudovaný na počest císaře Friedricha I. Barbarossy představuje druhý největší německý národní památník.

Dnešní cíl je tedy jasný a tak vyrážíme. Jedeme poklidnou kochací jízdou mezi vesničkami a kopečky, když tu se k nám na jedné křižovatce najednou připojil náš známý ze včerejška – onen bílý Wartburg 311. Překvapení a úsměvy byly na obou stranách. Museli jsme být na podívání asi pěkná dvojice. Jeli jsme společně dost dlouho. Až kdesi na jedné objížďce nám zmizeli. Škoda.

Počasí je jen tak-tak, po pár krocích z parkoviště se snáší drobný déšť. Nedosti na tom, po výstupu do areálu památníku se povětří zhoršuje a na vyhlídce shora je už vidět blížící se rozsáhlá bouře. Jak jinak taky. Obcházíme a fotíme monument i sousední středověkou věž a s příchodem prvních spršek bouřky se ukrýváme uvnitř památníku. U vchodu sice visí výstražná cedule, že za bouřky je vstup na ochozy na vlastní nebezpečí, jenže náš výstup se 247 schody, fotografováním a nakukováním z ochozů je pomalejší, než bouře. Ta se mezitím s duněním a prudkým lijavcem přehnala okolo, a tak nahoře už nás zdraví slabé sluníčko.

Nápad s velkým N

Když máme vše prohlédnuto a pořízeno, vše kolem dokola zalévají vlahé paprsky podvečerního slunce, ladící barvy do sametově měkkých tónů. Je pět hodin odpoledne pryč, když dostáváme NÁPAD. Co takhle pořídit nějaké fotky naší Lady tady nahoře u památníku? Cože!? Tady??? Pokušení je ale opravdu velké a nejde mu odolat. Jdeme tedy do kanceláře správy památníku, kde po krátkém diplomatickém jednání nakonec dostáváme velmi vstřícnou odpověď: – ano, udělejte to tak a tak. Následuje telefonát paní pokladní u vjezdu a už honem mažu dolů pro auto na parkoviště. Okolojdoucí pak nevěřícně zírají na naleštěného žigulíka, jak se okolo nich sune vzhůru k památníku. To už byla jeho brána dokořán, ještě zavřít a jde se na věc!

Fotíme jako diví. Po ruce je i náš stativ, a tak to vypadá téměř jako profesionální akce. Poloha slunce sklánějícího se k obzoru je sice velmi nevýhodná, ale doufáme, že díky technice to snad nebude úplně marné. A tak až těsně před závěrečnou opouštíme se srdečnými díky panu správci prostor památníku. Cestou ještě zajíždíme pro pár fotek k nedaleké televizní věži, a pak už hurá do kempu. Oproti původnímu plánu musíme bohužel zkrátit náš pobyt v Německu o jeden den, a tak tohle bude naše poslední noc u Jeny. Vzhledem k nepřízni počasí toho ale zase až tak moc nelitujeme.

Úterý 5.8. – Plavba domů

Ráno je opět podmračené, počasí beze změny – alespoň to tak vypadá. Po snídani opouštíme Hubertovo přístřeší i kemp a zajíždíme do centra Jeny. Ať nejsme za trouby. Jsme čtyři dny v Jeně a město jsme jen párkrát projeli autem. Takže většina dopoledne padla na prohlídku města. Pár věcí bylo zajímavých, včetně dalšího vydatného lijáku (jak jinak), staré se tu snoubí s novým. Jenže na odpoledne máme před sebou Zwickau (Cvikov), kde si nechceme nechat ujít ono muzeum Augusta Horcha, potažmo Trabantů. Taky ještě dotankovat, takže moc nálady na courání městem už není, prostě jsme na cestě domů. Cesta po dálnici do Cvikova je bez problému, díky předchozí přípravě máme i itinerář s cestou do a od muzea ve městě, což se hodí. A to už jsme ve Cvikově, vystupujeme na parkovišti, fotíme pěkného místního Trabíka hned vedle naší Lady a jdeme do Muzea Augusta Horcha – viz naše druhá reportáž.

Současně s koncem naší prohlídky, právě když přicházíme zpět do vstupní haly, začíná venku mocná, velmi prudká bouře. Deštníky máme, jak jinak, v autě v kufru. Přeběhnutí nepřipadá v úvahu – byli bychom mokří na kost. Takže obcházíme sousedící prodejnu a čas využíváme k nákupu studijních materiálů. Ani po půlhodině čekání liják nechce ustat, a tak když jen na chviličku zeslábne, přebíháme na parkoviště. Na další focení už není kdy, jen poslední snímek přes mokré sklo, a vyrážíme k domovu.

To ještě netušíme, že v Krušných horách nás k večeru potká něco, co jsme ani my, tím méně pak chudák naše Žanda, ještě nezažili. Silnice tone v proudech hluboké vody, stěrače naplno stírají, ale vůbec to nepomáhá, kroupy nemilosrdně bijí do karoserie, viditelnost tak na deset metrů. Něco jako v myčce s broky. Po několika nekonečných kilometrech zajíždíme k první pumpě. Zde je však nával – každý se chce schovat. Dotankováváme na cestu domů a po delším čekání na zmírnění lijáku pokračujeme ku Praze již jen za standardního deště. Za Prahou konečně mrakům ujíždíme. Na dálnici na Brno je pak už většinou sucho. S počátkem noci vjíždíme do tichnoucí jihomoravské metropole.

Trocha statistiky na závěr

Výlet je u konce, ujeli jsme pěkných 1.460 km bez potíží a závad (mimo propouštějící benzínovou hadici), auto poctivě šlapalo, jak má. Spotřeba vyšla na solidních 8,5 l/100 km, včetně na začátku vytečeného benzínu. Při trvalé rychlosti na dálnici mezi 110-130 km/h se čtyřrychlostní převodovkou a klasickým kombíkovským krátkým difem to považuji za uspokojivé číslo. Předchozí seřízení karburátoru a zapalování se tedy určitě vyplatilo. V Německu Lada překonala hranici 90.000 najetých km, kroupy na autě naštěstí nezanechaly žádné stopy a před námi je návrat do zaběhnutých kolejí, úklid a čištění Lady, a také její řádné vysušení, než půjde zase do garáže.

Na akci jsme poznali pár nových tváří, obnovili stará přátelství a známosti a snad se naše spanilá jízda do Duryňska příznivě projeví i v počtu nových návštěvníků jarního Ladasrazu 2015, jenž jsme se snažili v předstihu zpropagovat.

Epilog

Vše ale musí ještě trochu počkat, než skončí krátká dovolená majitele Žandy na severní Moravě. Tak ještě rychle se podívat na chalupu, když tam celý další týden zase nikdo nebude, máme sbaleno a zítra jedeme!… Ale… no… ne…, kdo by to řekl? Cestou začal téct benzín z nátrubku karburátoru. Následuje operativní oprava tekoucího nátrubku. Ten byl po zákroku otestován coby netekoucí a už směřujeme tentokrát na sever, na Lašsko (ano, je to vedle Valašska). Bylo to celkem dalších 540 km. V krátkosti lze konstatovat, že bez vydatného deště či navíc pořádné bouřky se ani zde neobešel byť jediný den, včetně příjezdu na místo i cesty domů. V průběhu pobytu si ale tentokrát Žanda užívala pohostinnosti suchoučké garáže pana domácího, což oplatila opět dobrou službou. Ale ven se holt o dovolené musí, a tak toho sušení bude letos asi opravdu hodně.

P.S.: Píšu a za oknem… prší.

Jacek

Fotogalerie

Čtvrteční přivítání v Brně

Tentokrát naše účast na srazu začíná, trošku netypicky, již v Brně. Ne, nejde o protimluv. Ve čtvrtek 4.8. v podvečer totiž do Brna přijíždí malá kolona čtyř žigulíků z německého Lada-Weltu. Vrací se ze společné dovolené z rakouských Korutan. Jedeme se s nimi přivítat do hotelu a domlouváme se na plánu cesty. Zjišťujeme, že Christian nejede svým autem, ale předváděcí Ladou Kalina kombi. Tu má zapůjčenou od německého zastoupení Lady. Během cesty dělá propagaci, ale zejména testuje auto v ostrém provozu. Výsledek testu bude využit jak pro Deutsche Ladu, tak i pro články v motoristických časopisech. Názorná ukázka toho, jak by se měly věci dělat.

Páteční jízda z Brna

Druhý den ráno, v pátek 5.8., vyrážíme od Hotelu Myslivna. Projíždíme částí starého přírodního Masarykova okruhu, kde jezdila taková esa, jako Chiron, Nuvolari, Farina, atp. Protahujeme se Brnem a vyjíždíme směrem na Svitavy – Hradec Králové – M. Boleslav – …. Němci mají dálnic už dost a rádi se podívají i po naší zemičce. Nám mimodálniční trasa taky vyhovuje víc. Na Kolibě před Hradcem se zastavujeme na oběd. Lady, zejména ty německé, budí na parkovišti solidní pozornost.

Další zastávku děláme v Boleslavi. Na výslovné přání našich německých kolegů se jdeme mrknout do muzea, či spíše jeho torza. Většina věcí je nastěhovaná v depozitáři, kam posléze míříme. Zaujme mě Octavia combi, či spíš její zpětné zrcátko. Překračuji hrazení a jdu blíž. Ano, mám pravdu. V muzeu osadili na Oktávku ladazrcátko z nulajedničky! Následně na autě podobných nepřesností zjišťuju daleko víc. Vrcholem všeho jsou hliníkové prahové lišty. Místo leštěného hliníku je na nich stříbrný komaxit. Poté, co si někteří z naší výpravy kupují od značně neochotné obsluhy v informacích pár drobností, pokračujeme směrem na Děčín, za kterým následuje ještě jedna zastávka v Hřensku.

V podvečer přijíždíme do nám již známého penzionu Am Bergwald. Jelikož jedeme nulapětkou, tak tentokrát nepotřebujeme, tak jako před rokem, spát co nejblíž autu. Neodmítáme tedy velmi milé gesto a přijímáme ubytování v luxusním apartmánu s výhledem na údolí. Na společné večeři se od organizátorů dozvídáme, že nás druhý den čeká velmi náročný program a tak se moc nezdržujeme a jdeme brzo spát.

Sobotní sraz začíná

V sobotu brzy ráno vstáváme a jdeme na snídani, tvořenou bohatými švédskými stoly. Po snídani si prohlížíme vozbu na parkovišti a čekáme na příjezd posledních účastníků, kteří nespali v penzionu, tak jako my. Plácek se postupně plní. Z Čech přijíždí kamarád Valda se svými známými. Největší pozornost však svým příjezdem vzbuzuje Martin z Potsdamu. Přijíždí totiž se svou zcela novou nulasedmičkou. Okamžitě je obklopen houfem zvědavých ladamaniaků.

Jak se později dozvídáme, jde o kus z poslední série vyrobené přímo v Togliatti těsně před ukončením výroby. Členové německého ladaklubu se domluvili a vytvořili takovou objednávku, že naplnili celý jeden závoz Deutsche Lady. Většina z nich si auta nechala u dovozce profesionálně individuálně upravit. Martin si nechal snížit podvozek, upravit brzdy a ještě pár dalších věcí. Opět jde o ukázku toho, že když se chce, tak věci jdou.

Hurá do Drážďan!

Po příjezdu posledního opozdilce vyrážíme v koloně od penzionu Am Bergwald přímo do Drážďan. Jelikož jsme trasu minulý rok jeli vícekrát, nejde pro nás o nic nového. Naopak porovnáváme změny. V Pirně na semaforech se naše kolona trhá. Zvolňujeme a pokračujeme dál. Na začátku Drážďan zastavujeme a dáváme jednotlivé části kolony opět dohromady. V kompaktním útvaru přijíždíme na parkoviště u Gläserne Manufaktur.

Po zaparkování vyrážíme do blízkého městského parku, kde jezdí úzkorozchodný vláček. Jeho největší zvláštností je, že jej téměř výhradně obsluhují děti. Nasedáme a projíždíme parkem na opačný konec, kde vysedáme, dostáváme občerstvení a máme osobní volno. Procházíme se parkem a obdivujeme krásný barokní zámeček. Poznenáhlu se obloha zatahuje zlověstnými, ocelově šedými až černými mraky. Začínáme se lehce obávat chvil budoucích, neboť deštníky jsme samozřejmě nechali v autě. Naštěstí se vše odbyde jen několika přeháňkami. Mezitím už ale houká vláček a my se vracíme na parkoviště k autům.

Parkovištěm ale jen procházíme a jdeme do Gläserne Manufaktur. Zde nás čeká prohlídka této chlouby koncernu VW. Za bonus s přidanou hodnotou považuji fakt, že naše skupinka čechů dostává česky hovořícího průvodce. Jak posléze zjišťuju, jde o docela sympatickou slečnu, pocházející z jedné mě známé vesnice poblíž Brna. Jak je ten svět malý. Přestože se návštěvníka jak forma prohlídky, tak i pojetí budovy jako takové snaží silně ohromovat na každém kroku, na většinu z nás to vůbec nepůsobí. Na závěr prohlídky jsme měli možnost navštívit VIP showroom a prolézt si do detailu všechny nejvyšší modely koncernu s maximální výbavou. V praxi jde jen o vozy značek Audi a VW. Zaměstnanci jsou z nás po chvilce v šoku, protože jak my, tak zejména němečtí účastníci nešetří kritikou a s obrovskou dávkou ironie a sarkasmu vystavené kusy komentujeme. To vše za velkého smíchu. Asi na nás budou dlouho vzpomínat. K nákupu nějakého povozu výšezmíněného koncernu nás návštěva zcela jistě nepřesvědčila, ale jako zkušenost to bylo velmi dobré. Člověk měl možnost se detailně a v klidu podívat do míst, kde masírují ego případných kupců.

Gurmánské intermezzo

Vysílení prohlídkou manufaktury nasedáme do aut a vyjíždíme z Drážďan. Stoupáme klikatícími se silničkami, zalitými zlatavými paprsky pozdního odpoledního slunce do kopců nad městem. Po několika kilometrech přijíždíme do vesničky k místnímu SDH. Vcházíme do prostorného sálu. Uprostřed je velká slavnostní tabule a při jedné stěně se nad lihovými kahany v nerezových mísách přihřívá námi toužebně očekávaný oběd. Výběr je vskutku bohatý a přestože si mnozí z nás opakovaně přidávají, není téměř šance ochutnat všechno. Po velmi chutném a bohatém jídle ještě chvíli sedíme a povídáme si. V sále to hučí jako v babylonské věži směsí němčiny, ruštiny, češtiny a občas i angličtiny. Mezitím venku zapadlo slunce a pomalu se šeří. Pomáháme uklízet sál a posléze jdeme k autům. Přestože je již značně šero, téměř tma, čeká nás ještě jeden bod dnešního programu. Dalo by se říct, že třešnička na dortu.

Oklikou mimo města a vesnice jedeme k Festung Königstein. Kolona Žigulíků, plazící se již za úplné tmy po úzkých lesních silničkách, jako přízračný tajemný rudě zářící had, má obrovské kouzlo. Míjíme záchytné parkoviště pod hradem a suverénně projíždíme několika zákazy vjezdu. Parkujeme až těsně u brány hradu, kam se normálně autem vůbec nesmí. Zde na nás již čeká stylově oblečený kastelán.

Zlatý hřeb na hradě

U vstupu do hradu každý z nás dostává zapálenou starobylou lucernu. Až ji dostaneme všichni, tak kastelán zavírá bránu a vypíná osvětlení. Začíná kouzelná noční prohlídka hradu, kde jediným světlem je svit měsíce a mihotavé plamínky několika desítek luceren. Postupně procházíme hradem, nádvořími, sklepeními a já už ani nevím, čím vším ještě. Průvodce do nás doslova hrne mnoho velmi zajímavých informací. Detaily vynechám, protože už si ne všechny pamatuju, ale hlavně by vydaly na celý další článek.

Blíží se půlnoc a před námi se zjevuje světlá rohová věž, z jejíchž zdobných oken vychází omamná záře z křišťálových lamp a lustrů. Po téměř dvouhodinové procházce zcela temným hradem obrovský kontrast. Necháváme lampy venku, vcházíme dovnitř a sedáme si kolem stolu prstencového tvaru. Kastelán nás ještě zásobuje posledními informacemi. V tom na věži začnou odbíjet hodiny půlnoc a ……… kouzlo je zde. Pod stolem to cvakne a podlaha uprostřed stolu zmizí. Nahýbáme se a vtom vidíme, jak se k nám z velké hloubky něco blíží. Mrká to na nás mnoha světýlky. Po chvilce zjišťujeme, že se k nám blíží stůl. Tedy jeho střední část. No a na něm svíčky a skleničky s aperitivem. Vskutku parádní číslo! Připíjíme si, řidiči samozřejmě nealkem a děkujeme průvodci za nevšední zážitek. Pomaličku odcházíme k autům. Čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta na penzion, kam přijíždíme v pozdních nočních, resp. brzkých ranních hodinách velmi příjemě unavení.

Nedělní závěr

Druhý den v neděli všichni vstáváme o dost později, než obvykle. Po snídani ještě chvíli klábosíme, ale jelikož čas je neúprosný, se všemi se loučíme. Zejména potom s organizátory, kteří opět prokázali velké umění a připravili pro nás krásný sraz s nevšedními zážitky. Ještě jednou díky!

Jelikož nás při noční prohlídce hrad Königstein skutečně nadchnul, vyrážíme opět k němu s cílem prohlédnout si jej pořádně i za denního světla. Tentokrát parkujeme na záchytném parkovišti a jedeme autobusem na hrad. Po vystoupení zjišťujeme, že se mezitím silně zatáhlo a obloha nevěstí vůbec nic dobrého. Po čase začíná i pršet. Nakonec tedy měníme plán, prohlížíme si zběžně hrad jen zvenčí a jdeme zpátky k autu.

Vyrážíme na cestu domů. Rozhodujeme se, že tentokrát vyzkoušíme dálniční variantu a tak jedeme přes Ústí n. Labem a Prahu až domů. Celou cestu prší a je zima, tak se ani nikde nezastavujeme. Téměř celou dobu na dálnici auto ženeme, jak jen to jde. Od Ústí do Prahy je to do kopečka a moc se třináctce nechce. Za Prahou, po přejetí kopečků se ale daří auto rozvášnit tak, že ručička rychloměru opouští cejchovanou část stupnice. Drtivou většinu doby se nám daří držet se v levém pruhu, což mnoho předjetých řidičů jen těžko chápe. Je mě jasné, že úchvatné spotřeby 6,5/100 cestou do Drážďan nedosáhnu, ale ta sranda za to stojí. Navečer přistáváme v Brně se spotřebou 9,1, což vzhledem ke stylu jízdy považuju za výbornou hodnotu. Jsme unavení, ale nelitujeme toho. Jakmile to půjde, pojedeme opět!

Albert

Fotogalerie

Příprava

Celá předstartovní příprava spočívala v důkladném navoskování pro případ deště a změně tlaku v pneumatikách, odpovídající zatížení vyššímu, než zcela prázdnému autu. Pro jistotu jsem ještě překontroloval nastavení spojky a tím bylo vše odbyto. Stavem auta jsem si téměř jistý, takže víc nebylo třeba. Z náhradních dílů jsem si vzal jen klínový řemen, dvě svíčky, jeden VN kabel a kondenzátor. Potom už jen obvyklou cestovní sadu nářadí. Nic víc.

Vyrážíme

Ve čtvrtek 29.7. 2010 kolem poledne jsme po natankování plné nádrže vyrazili ze sluncem zalitého Brna. Na tachometru bylo právě 19.409 km. Denní počítadlo bylo u domu nastaveno na 0,0 km. Jeli jsme po silnici č 43 směrem na Svitavy, kde jsme uhnuli vlevo směr Hradec Králové. Cesta příjemně ubíhala pohodovou rychlostí 75-90 km/č. Na obzoru se objevilo pár obláčků. Kousek před Hradcem jsme se zastavili na oběd v mém oblíbeném motorestu Koliba. Zrovna měli v akci bryndzové halušky, takže moje volba byla jasná. Po obědě jsme pokračovali dál směr Jičín – Mladá Boleslav – Česká Lípa. Kousek před Jičínem se obláčky změnily v ocelově šedou deku, ze které začalo hustě pršet. Naštěstí jsem měl nakonzervováno i sklo, takže použití stěračů nebylo navzdory hustému dešti téměř nutné. Před Mladou Boleslaví se počasí umoudřilo a opět vysvitlo slunce. Došlo i k malému zpestření, když jsme se na jedné křižovatce potkali s p. Vašenkovem – rusem, dovážejícím náhradní díly přímo z Togliatti. V Zahrádkách před Českou Lípou jsme uhli směr Úštěk, kde jsme se potkali s mým kamarádem Michalem. Ten nás následně dovedl ke svému pěkně zrenovovanému bytečku, který nám velkoryse zapůjčil k přespání. Tímto mu ještě jednou děkuji.

Hurá za hranice!

V páteční slunečné ráno jsme v Úštěku dotankovali na dobové benzínce Benzina do plné, přičemž na počítadle bylo 19.710, resp. 301,4 km z Brna. Preventivně jsem chtěl zkontrolovat tlak vzduchu v pneumatikách, výsledkem čehož bylo oživení dobových postupů při práci s manometrem z příslušenství vazu, jelikož na dobovém kompresoru nebyl manometr. Nabrali jsme směr Děčín a dál pak Drážďany. Kousek za hranicemi zavládla opravdová pohoda. Nejenže ze silnic zmizely hrby, ale hlavně řidiči plně respektovali dopravní značení a byli daleko ohleduplnější. Jízdu jsem si tak mohl začít opravdu užívat bez jakýchkoliv nervů. Dokonce místí řidiče nevyvedlo z míry i mé, na tamní poměry pomalé, cestovní tempo 75-90 km/č. Nikdo neměl potřebu předjíždět, nebo nějak dávat najevo případnou nespokojenost.

Po dosažení Drážďan jsme projeli jejich středem a pokračovali až do Míšně. Tam se nám kupodivu podařilo zaparkovat v samém historickém středu města. To jsme si prohlédli a jelikož se mezitím nachýlila doba oběda, tak jsme nasytili i své žaludky. Odpoledne jsme se přes Drážďany vrátili do Krippenu, odkud to byl již jen kousek do pěkného penzionu Am Bergwald, kde bylo zajištěno ubytování pro účastníky srazu. Tam nás již očekávali Jan s Claudií a několik dalších účastníků. Než jsme se stihli ubytovat, dorazilo několik dalších posádek. Večer jsme šli údolím do starého mlýna Liethenmühle, kde byla pro všechny účastníky domluvená společná večeře. Po velmi chutném jídle zavládla družná zábava. Jelikož ale většina z nás měla za sebou mnoho km, tak jsme s rozumem šli lehce před půlnocí na kutě.

Sraz začíná

V sobotu ráno po vydatné snídani ze švédských stolů jsme se shromáždili u svých vazů, kde nám byla nastíněna první třetina denního programu. Každý dostal mapu a v koloně jsme vyrazili na trať. Po dojezdu do cíle první třetiny jízdy, jsme se vydali pěšky do kamenného labyrintu skal. Zde každý (vč. mně) odevzdal klíče od svého vazu a poté jsme se postupně vydali za patřičného bloudění labyrintem skal. Úkolem bylo najít tři organizátory schované různě ve skalách. Teprve potom každý dostal plán druhé třetiny jízdy a na konci labyrintu i klíče od svého vazu. Vskutku originální a zábavné. Navíc se vše odehrávalo v krásných přírodních kulisách.

Když se všichni šťastně vrátili na parkoviště, vyrazili jsme na další úsek cesty. Zhruba v její polovině nás na jednom odpočívadle s pěknou vyhlídkou do krajiny čekalo příjemné překvapení v podobě pikniku s teplým jídlem. Po předchozím lezení po skalách to opravdu přišlo k chuti.

Po chutném obědě jsme pokračovali dál až do Bad Schandau. Zde byla domluvena prohlídka vozovny šalin (tramvají) Kirnitzschtalbahn. To ovšem nebylo vše. Součástí programu byla jízda historickou soupravou z roku 1928, která byla k dispozici jen a jen pro nás!!! Dojeli jsme až na konečnou k Lichtenhainer Wasserfall, kde bylo osobní volno, které jsme vyplnili prohlídkou, focením a návštěvou jedné z místních kavárniček. Odtud jsme se naší historickou soupravou, která si zahrála v nejednom filmu, vrátili zpět do Bad Schandau. Během jízdy jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Např. i to, že při nedávném natáčení jednoho filmu s Nicole Kidman, američtí filmaři obrousili smirkem původní kožená sedadla, aby tak zvýšili dojem opotřebovanosti. Jak je vidět, prasárny se dějí opravdu všude.

Z Bad Schandau jsme se v paprscích podvečerního slunce vrátili v koloně zpět do penzionu. Večer byla na programu společná večeře, po níž následovala zábava až za půlnoc. Během ní jsem oprášil své znalosti všech jazyků, kterými se hovořilo. Kromě němčiny to byla i angličtina a ruština. Rychlé přechody mezi všemi řečmi při hovoru u jednoho stolu byly opravdu zajímavé a udržovaly člověka ve střehu.

Sraz končí

V neděli, po opět výborné snídani, nastal okamžik loučení a postupného odjezdu účastníků domů. Jsem velmi rád, že jsem poznal mnoho nových zajímavých lidí, kteří vytvořili opravdu příjemnou a pohodovou atmosféru po celou dobu srazu. Největší dík ale patří organizátorům, za perfektní přípravu velmi zajímavého a bohatého programu, během něhož člověk viděl nevšední věci, dozvěděl se pár zajímavostí a přitom bylo postaráno i o to, aby mu nekručel žaludek hlady. Navíc se nikdo ani chvíli nenudil, to vše v krásném čistém a upraveném prostředí. Všechna zúčastněná auta byla v náležitém stavu, takže jízdu kolony naleštěných Žigulíků si účastníci i civilové opravdu užili. Co víc si přát. Pokud to bude možné, tak se v budoucnu opět velmi rád zúčastním. Takže ještě jednou, DÍKY!

Ještě není konec, jede se do Drážďan!

Po rozloučení a odjezdu z penzionu jsme nabrali znovu směr Drážďany. Navigace podle mapy z roku 1973 byla zcela bez problémů. Novější není třeba. Zaparkovali jsme blízko centra a vydali se na prohlídku města. Všechno jsme si mohli v klidu prohlédnout, aniž bysme se museli prodírat davy lidí, protože ostatních turistů nebylo tolik. Popis dalších podrobností vynechám, neboť by to vydalo na další článek. Zmíním se jen o dvou věcech. Zaujala mně nápaditě ztvárněná fasáda trafostanice, která působila opravdu nevšedním dojmem. Kéž by něco takového napadlo zrealizovat někoho i u nás. Druhou věcí, o které se nemůžu nezmínit je Panometr Asisi na okraji Drážďan. Jde o budovu bývalého plynojemu, ve které je nainstalována zajímavá expozice. Celý vnitřní prostor kruhové budovy je obtočen plátnem, na které se promítá 360° panorama celých Drážďan v podobě, jak vypadaly těsně před vypuknutím války v roce 1756. Během cca půl hodiny se odehraje celý den od ranního východu slunce, přes jeho večerní západ až po půlnoc. Uprostřed prostoru stojí vyhlídková věž, ze které lze celé panorama pohodlně pozorovat. Pro navození iluze pozorování z věže kostela, se po obvodu nachází kamenné lemování s imitací soch. Celá projekce je vskutku impozantní. Průměr kruhového plátna je cca 45m a výška cca 22m. Vřele doporučuju k návštěvě! V galerii najdete i dvě fotky, které jsem tajně ukořistil navzdory přísnému zákazu focení. Bylo to jediné porušení nějakého předpisu, kterého jsem se za celou dobu dopustil.

Večer jsme se vydali na zpáteční cestu k Úštěku. U Děčína proběhlo doplnění PHM a cca ve 23:30 jsme zakotvili u zapůjčeného bytečku. V pondělí ráno jsme se s Michalem potkali v Úštěku na náměstí. Poté nás Michal pěkně povodil po městě a povozil po okolí, přičemž vše doplnil zajímavým výkladem, za což děkujeme.

Troška statistiky na závěr

Odpoledne jsme se vydali na cestu domů. V Hradci Králové jsme v podvečerní zácpě vyzkoušeli kvalitu el. sahary. V motorestu Koliba jsme povečeřeli a kolem 22. hodiny dorazili domů. Počítadlo se zastavilo na číslici 20.416, resp. 1.006,9 km. Spotřeba benzínu za celou cestu dosáhla 7,94 l/100 km, což vzhledem k přítomnosti Weberu považuju za docela solidní hodnotu. Cesta stále ještě ne úplně zajetému motoru jednoznačně prospěla. Jeho chod se ještě víc zjemnil a ztišil, přičemž jeho výkon šel znatelně nahoru.

Chtěl jsem cesty využít ke zjištění chování oleje Mobil Super 10W-40, takže jsem celou cestu sledoval tlakoměr mazání. Tlak oleje se při otáčkách nad 2.800 držel stále na svých 5 barech a při volnoběhu na 1 baru. Jen při dlouhém popojíždění v kolonách v rozpáleném Hradci Králové šel tlak při volnoběhu trošku níž. Spotřeba oleje je přes jeho řídkost neměřitelná. Autíčko celou cestu zvládlo na výbornou a hýčkalo nás svým pohodlím. Díky Bohu neutrpělo žádný ťupaneček, takže můžu být opravdu spokojený.

Jediným kazem, ke kterému za celou cestu došlo, byl šroub, zavrtaný skrz pneumatiku. Přišel jsem na něj ale až při zpáteční zastávce v HK a jelikož guma při povytažení šroubu utíkala, zatloukl jsem jej zpět kladivem a dojel tak až do Brna. Dnes byl defekt opraven, takže jako by se nic nestalo.

Překročení hranice najetých 20.000 km muselo stejně jednou přijít, tak jsem toho využil a překročil tuto magickou hranici cestou se vší parádou, kdy se poprvé (a asi na dlouho naposledy) auto podívalo za hranice. Jahoda budila zaslouženou pozornost a v Německu i respekt. Teď celé auto projde důkladnou očistnou kůrou a konzervací. Plně si to zaslouží.

Albert

Fotogalerie