V podvečer jsme zaparkovali před domem našich přátel a po přivítání na nás čekala večeře na terase s výhledem do zahrady zalité paprsky zapadajícího slunce. Naprostá idylka, co víc si pro začátek přát. Ale netrvalo dlouho a pohoda se, mírně řečeno, změnila v nervozitu až mírnou paniku. V 21 hodin jsme měli vyrazit na nádraží, kde bylo plánováno setkání s ostatními účastníky a naložení vozidel na autovlak. Ani ve snu mě nenapadlo, že když v takovém klidu dojedu do Vídně, že by vzápětí mohl nastat nějaký problém. Ale stalo se. Po nastartování motor nechtěl vůbec jít do otáček a při pokusu o rozjezd zhasl. Bylo evidentní, že je nějaký problém s nedostatkem paliva v karburátorech. Minuty běžely a ani po výměně palivového čerpadla se situace nezměnila. Naprosto infarktová situace. Nejpozději ve 22 hodin musíme být na nakládce a my se za světla baterky snažíme najít závadu. Ale nakonec se podařilo. Vadná přívodní hadička k palivovému čerpadlu. No comment.

Po zrychleném přesunu večerní Vídní jsme těsně před 22. hodinou dorazili k nakládce na Westbahnhof. Auta jsou na vagónech a my si konečně můžeme oddechnout a seznámit se s dalšími posádkami.

12.8. – Bodamské probuzení a údolí Montafon

Ráno se probouzíme v Německu a koukáme z oken vlaku na Bodamské jezero. Vlak se zde obrací a po přepřáhnutí lokomotivy se vrací zpět do Rakouska do stanice Feldkirch. Jsme v nejzápadnější části Rakouska na rakousko-švýcarsko-lichtenštejnském trojmezí. Auto chytá na první otočení startéru a já s úlevou sjíždím s ostatními z vagónu dolů. Slunce svítí a doufám, že už mám to horší vybráno.

Kolona devíti vozů opouští město. Skály, kterými je Feldkirch obehnán, se rozestupují a před námi je horské údolí Montafon. Projíždíme Bludenz, Schruns a směřujeme do St. Gallenkirch do hotelu BaseMontafon. Již na první pohled je zřejmé, že tady je to jiné než v Tyrolsku, které jsme navštívili loňský rok. Blízkost Švýcarska je zřejmá nejen podle množství poznávacích značek s křížkem na autech, ale také na architektuře domů. Údolí Montafon bylo až do 50tých let minulého století zapomenutou zemí, sevřenou kolem dokola horami, které se tyčí do výše až 3000 m. V té době tato oblast neměla ani přímé silniční spojení s okolím. O rozvoj Montafonu se zasloužila především výstavba přehrad, která začala už před válkou, ale až v poválečném období se rozběhla naplno. Horské silnice byly původně budovány jako zásobovací. Pak začali tuto část Rakouska objevovat turisté a lyžaři. V dnešní době patří díky velkým investicím k nejmodernějším lyžařským centrům v Evropě.

Po ubytování v hotelu a krátké přestávce odjíždíme na vyhlídku k hotelu Vergalden. Je to taková první ochutnávka horských cest a cestiček, po kterých se budeme nyní převážně pohybovat. Následuje přesun do Silbertal a lanovkou Kristbergbahn k horskému Panoramagasthof Kristberg, kde můžeme ochutnat některé z místních specialit. Úžasný výhled na okolní hory od stolu, dobré pití a jídlo je naprosto dokonalou kombinací pro krásně strávené odpoledne. Říká se dobrého pomálu, ale my jsme si přesto dali nášup a rozhodně jsme nelitovali. Okružní jízdou po okolních kopcích jsme se přesunuli do městečka Schruns, kde jsme naše vozy zaparkovali v pěší zóně před kostelem.

Okamžitě se staly středem pozornosti jak místních, tak turistů. A přiznejme si, co víc může potěšit, když člověk vidí, jak lidé hltají každý detail a uznale pokyvují hlavou. A nemluvě o atmosféře při průjezdech historických center malebných Rakouských měst, kdy nás zdravili kolemjdoucí. Mě osobně naprosto fascinovala slušnost a vstřícnost řidičů, kteří ač nemuseli, nám dávali přednost na křižovatkách a umožňovali naší koloně nerušený průjezd. Ale to jsem teď trochu odbočil.

Absolvovali jsme prohlídku Montafoner Heimatmuseum Schruns, konkrétně expozici mobiliářů. Procházeli jsme místnostmi, které ukazovaly, jak v tomto regionu lidé dříve žili, bydleli a pracovali. Člověk si může vše prohlédnout, osahat, nikdo ho nekontroluje, nehlídá. Po prohlídce máme ještě chvíli času, který někteří využívají k procházce přilehlých uliček a jiní k posezení v blízké kavárně. Následně se vracíme do hotelu na večeři. Ale ani potom nám to nedá, a po drobné údržbě vozů vyrážíme ještě na večerní procházku po okolí hotelu.

13.8. – Schattenlagantstrasse a Lünersee

Ráno ty z nás, co nezatahovali závěsy na oknech, budí sluneční paprsky, slibující další krásný den. Ty ostatní, co si zatemnili a spí jak šípková Růženka, musíme vytáhnout za nohu z pelechu, aby stihli snídani. Při pohledu na bohatý švédský stůl začínáme mít pocit, že nejsme na výletě, ale na krmníku. A to nám je ještě připomínáno, že co nesníme hned, tak si máme zabalit sebou na svačinu. Rakouským přátelům to až tak mimořádné nepřipadá, ale my co jsme zvyklí, že nás v hospodě skoro každý natáhne, tak koukáme jako blázni.

Startujeme vozy a naše dnešní výprava opět směřuje na Schruns. Po průjezdu městem je nás ale nějak méně. Vzápětí se z vysílačky dozvídáme, že jeden vůz má problém s brzdami a další dva, že mu asistují. Chvíli jsme čekali na vyhlídce nad městem, ale potom jsem usoudil, že bude asi lepší, když se k nim vrátím a pomohu s opravou. Už jen proto, že jsem se v tom předchozího dne také vrtal. Ale nalezl jsem je, jak už balí nářadí. Rozjíždíme se, ale po několika stovkách metrů opět problém. Že se ozývá nějaký divný zvuk ze zadního kola. Ptám se čím dotahovali buben a hned mi bylo jasno. Sundáváme kolo a posíláme kolegu schánět po okolních domech pořádnou trubku. Než jsme se rozkoukali byl zpět a nesl něco jako stupačku z terénního auta. Tak s takovým vercajkem to jde samo a za okamžik je hotovo. Ten dobrý horal, co nám ji půjčil, dostal na oplátku Budvar, nad nímž uznale pokyvoval hlavou.

A můžeme pokračovat v jízdě. Trasa Bartholomäberg – Bludens – Brand. Na konci Brandu začíná vyhlídková silnice Schattenlagantstrasse kterou se dotáváme do výšky 1.565 m.n.m. A tak, jako i na jiných podobných silnicích, je každý metr cesty zážitkem. Fantastické přírodní scenérie napravo, nalevo i přímo před námi. Po několika zastávkách na focení přijíždíme na parkoviště u stanice lanovky. Tou se dostaneme k Lünersee (1.970 m.n.m.). V restauraci na hrázi obědváme a potom jdeme na vycházku přes hráz. Po skalnaté cestě pokračujeme po břehu jezera. Odměnou nám je úžasný výhled na vodní hladinu, hráz i hluboké údolí pod ní. Škoda, že máme tak málo času na poznání tolika krásných míst. Sjíždíme serpentinami zpět do městečka Brand. Zde na chvíli zastavujeme. Když už zase chceme jet dál přichází k nám nějaká slečna a povídá. Jé, vy jste s přijeli z Čech? Tak to pojďte k nám na kafe. Poděkovali jsme za pozvání a vysvětlili jí, že nás je trochu větší banda a že musíme pokračovat v cestě. Jedeme zpět na Bludens. V tomto městě je veliká čokoládovna, ve které se vyrábí Milka. Fialové krávy jsme sice neviděli, ale v širokém okolí čokoládovny voní kakao. A už zase stoupáme do kopců. Před námi je Ludesch – Sonntag – Faschina. Na vyhlídce si v restauraci dáváme ledovou kávu, pokoukáme po okolí a vyrážíme na zpáteční cestu do hotelu, kde na nás čeká večeře.

14.8. – Vzhůru na Silvrettu a Gerlos!

Ráno není vstávání až tak jednoduché, protože jsme šli poměrně pozdě spát, ale nedá se nic jiného dělat. Po královské snídani nakládáme zavazadla do aut a chystáme se opustit Montafon. Čeká nás poměrně dlouhá cesta do Tyrolska, kde strávíme poslední noc. Po natankování vyrážíme směr Gaschurn. Dojíždíme na konec údolí a hned za Partenenem se zvedá strmý svah. Platíme mýtné a pokračujeme po Silvretta Hochalpenstrasse. Tato horská silnice byla budována za války a pracovali na ní vězni a totálně nasazení. Naprosto úžasná, krásná, fantastická, no prostě nevím, jak to popsat, přírodní scenerie, kterou se vine silnice. Zatáčka za zatáčkou. Nejedeme do tak velkých stoupání jako na Grossglockner, ale to neznamená, že by to tady bylo méně zajímavé. Protože jsme vyrazili poměrně brzo, tak zatím není hustý provoz a v protisměru jede minimum aut.

Na parkovišti u Silvretta-Stausee je zatím poměrně prázdno a tak můžeme s auty pózovat v místech, kde jinak parkují autobusy. Po focení a prohlídce hráze pokračujeme dál směr Ischgl a Weisberg. Sjezd dolů je poměrně pozvolný a potkáváme velký počet cyklistů. Projíždíme údolím a za Landeckem se dostáváme na dálnici A12, po které jedeme dál směr Innsbruck – Jenbach. Zde dálnici opouštíme a odbočujeme směr Zell am Ziller. Tam si dáváme pozdní oběd a také se musíme trochu vyluftovat. Přeci jen jet ve 30 stupňovém vedru na koženkových sedačkách, to není až taková pohoda. Ale úplně upřímně, ona ta zapařená zadnice za ty zážitky stojí. Kdybychom jeli normálním autem, nebylo by to ono. Před námi je Gerlos Alpenstrasse, náš další zářez na řadící páce. Projíždíme Gerlos a začínáme pomalu stoupat.

V těsném okolí silnice se v naprosté pohodě pasou krávy a je jim úplně jedno, že jim těsně za zadkem jezdí auta. Uvažujeme, co by se asi činilo u nás. Domnívám se, že by přijela městská i státní policie v doprovodu veterináře a všechny by pozatýkala. Teda myslím ty krávy. Doprava by zkolabovala na celé odpoledne a psaly by o tom všechny Třesky, Plesky, o iVčera ani nemluvě. Tady je pohoda. Zatím…

Jsme na vyhlídce těsně před mýtnicí, která je na této silnici pouze jedna, a to v nejvyšším bodě. Vedoucí vůz odjíždí, my vyrážíme za ním. Najednou začíná blikat a zpomalovat. Nejdříve si říkáme, že asi čeká na opozdilce. Po zastavení ale Hanes rozhodí rukama. Je nám jasné, že něco není v pořádku a tak za ním zastavujeme. V tom se z vysílačky ozve: Počkejte na nás, nám to nejede. Oznamujeme ostatním, kteří zatím řeší problém u Hanese, že se vracíme. Dojedeme na vyhlídku a tam stojí kolega a je na tom asi jako já ve Vídni. Hadičky vypadaly v pořádku, tak jsme si cvičně rozebrali karburátor. Pak mě napadlo se ho zeptat, kdy naposledy čistil sítko u čerpadla. Když mě odpověděl: A které? byl jsem doma. Pak už to byla rutina. Za chvíli motor naskočil a my mohli jet za ostatními. Právě zavírali kapotu. Hádejte, čím to bylo na druhém autě? Ano, správně! Zaprasené sítko u čerpadla. Tak jsem si říkal, každý něco opravuje, ale jenom já si to musím vybrat v tu úplně nejhorší chvíli. A pak ještě jeden rozdíl tady je. Já okolo auta lezu jako blbec, všechno se snažím mít pintlich a nakonec jsem na tom hůř, než ti, co na to kašlou a prostě sednou a jedou.

Na druhý pokus projíždíme mýtnicí a silnice začíná klesat. Zastavujeme na parkovišti, odkud je nádherný výhled na protější hory a nepřehlédnutelné Krimmlské vodopády. Svým průtokem a celkovou výškou 380 m patří k největším v Evropě. Bohužel nemáme dostatek času, abychom se u nich zastavili. Všechno se stihnout nedá. Po prohlídce a nezbytném focení nasedáme a pokračujeme ve sjezdu do údolí. V Mittersill se stáčíme k severu na Kitzbühel. Naším dnešním cílem je penzion Blumberg v Oberndorf inTirol. Tady už to známe, zde jsme byli ubytováni při naší loňské cestě. Po přivítání s majiteli a ubytování se už těšíme na večeři. A máme se na co těšit. To není večeře, to jsou lukulské hody. Steaky na grilu, žebírka a na závěr ještě speciální klobásky. A na trávení panáček tradičního tyrolského šnapsu. Tak nám krásně ztěžkly nohy, že se nám nechce ani hnout. A také není potřeba. A tak sedíme na terase, popíjíme pivko, prohlížíme si fotky, no prostě je nám báječně. Jediné, co trošilinku kazí náladu, je skutečnost, že zítra odjíždíme domů. Ale tak to prostě bývá, že to krásné trvá jenom chvilku. Alespoň si toho člověk pak víc váží a má na co vzpomínat.

15.8. – Mokrý návrat domů

Ráno nám i počasí dává najevo, že máme vybráno. Vrcholky hor jsou zahaleny do hustých mraků, pouze sem tam jsou na obloze světlejší místa. Doufáme, že než se nasnídáme, by se to mohlo protrhat, ale naše přání není vyslyšeno a začíná pršet. No žádná sláva, ale pořád je to lepší, než kdyby celou dobu pršelo a při odjezdu vysvitlo slunce. Tak alespoň ta snídaně nám trochu zlepšuje náladu. No, řekněte sami, může se člověk po ránu mračit, když se má jak prase v žitě?

Naše výprava se rozděluje na dvě skupiny. Někteří mají ještě nějaký program a naše skupina čtyř vozů Škoda 1000 MB / MBX se vrací domů. Loučíme se s ostatními i majiteli penziónu a slibujeme, že se určitě nevidíme naposled. Čeká nás zhruba 500 km a protože trasa, kterou volíme, nepatří k nejrychlejším, vyrážíme. V tomto počasí toho asi budeme mít za celý den dost. Směřujeme přes Německo na Salzburg a dále okolo Fuschlsee. Po dálnici A1 by to bylo určitě rychlejší, ale ne tak zajímavé. I v dešti je na co koukat. Pokračujeme po východním břehu Attersee, které je třetím největším jezerem Rakouska a na jeho konci najíždíme na A1.

Po dálnici pokračujeme na Linz. Na odpočívadle u Ansfeldenu naposledy dotankujeme a loučíme se se slovenskou i rakouskou posádkou. Oni pokračují na Vídeň a my odbočujeme směr Freistadt k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. V Českých Budějovicích se loučíme s posádkou z Prahy. Déšť nás provází i zbytkem cesty a ustává přesně v moment, když přijíždíme ke garáži.

A co na závěr? Bylo to několik úžasně strávených dní ve společnosti báječných lidí. Chci jim za naši posádku touto cestou poděkovat a už teď se těšíme na další setkání. Auta až na drobné závady sloužila věrně a statečně. A těch pár maličkostí jsme jim už dávno odpustili.

Kompletní fotoalbum z této akce najdete na mém Flickru zde.

Vladimír Liška
Foto: Lukáš Liška

Fotogalerie

V polovině srpna 2010 se uskutečnila další z letošních akcí MBX Clubu Praha. Tentokrát se jednalo o jízdu za poznáním horských silnic našich jižních sousedů. A když do hor, tak kam jinam, než na legendární GROSSGLOCKNER HOCHALPENSTRASSE, která letos slaví 75 let od svého otevření.

První den – sobota 14. srpna

Ráno vyjely tři české posádky směrem Linz, aby se zde setkaly se čtvrtou posádkou jedoucí z Vídně. Poté skupina dvou vozů Š 1000 MB a dvou vozů Š 1000/1100 MBX nabrala směr Oberndorf in Tirol, kde byl cíl naší první etapy. Trasa byla vedena mírně kopcovitou silnicí po úpatí hor, okolím jezera Traunsse, dále na Bischofshofen. Ač při odjezdu z domova nás provázel déšť, tak zde bylo překrásné počasí, které umožňovalo plnými doušky vychutnávat jízdu po perfektně udržovaných silnicích a kochat se výhledem na štíty hor zalité slunečními paprsky.

Druhý den – neděle 15. srpna

Probudili jsme se do poněkud pošmourného rána. Vrcholky hor byly v hustých mracích a tak jsme vzhledem k předpovědi počasí měli vážné obavy, zda vůbec má cenu cestu na Grossglockner absolvovat. Představa, že pojedeme v dešti a že třeba z celé trasy nic neuvidíme, byla poměrně deprimující. Po ujetí několika kilometrů se ale mraky roztrhaly, přestalo pršet a nám bylo jasné, že lepší počasí si ani nemůžeme přát. A tak už nám nic nebránilo se pokusit s našimi vozy pokořit alpský vrchol. Ani skutečnost, že za 75 let, co tato horská silnice existuje, ji projely už miliony návštěvníků, Vás nezbaví určitého respektu. Zvláště, co po zaplacení mýta začnete šplhat do prvních serpentin a proti Vám sjíždějí moderní silné vozy a vy ve vzduchu cítíte pach spáleného brzdového obložení. Jak to asi budou snášet naše jednookruhové bubnové brzdy??? Potom už jenom pohled na cyklisty, kterých zde není málo, nás utvrzuje v přesvědčení, že když to zvládnou oni, tak proč bychom to neměli zvládnout my. Odměnou všem, kteří se na tuto cestu vydají, je naprosto úžasný řidičský zážitek, zasazený do fascinující scenérie horských velikánů. Každá zatáčka této silnice, každý kilometr který odjedete, prostě stojí za to. Kdo tam byl, ví, co mám na mysli, kdo ne, měl by to zkusit a poznat na vlastní kůži. Po symbolickém přípitku po dosažení vrcholu silnice ve výšce 2504 m.n.m. a prohlídce ledovce, jsme se vydali na další cestu směr Lienz – Brunico – Terento.

Třetí den – pondělí 16. srpna

Opakuje se stejná situace. Budíme se do uplakaného rána, ale než se stačíme nasnídat, přestává pršet a nás čeká opět nádherný den, krásné horské silnice, panorama jak z pohlednic a jízda přes Dolomity směrem k jihu. Naším dnešním cílem je Sirmione na břehu Lago di Garda. Jedná se o největší jezero v Itálii, které se vyznačuje středozemským rázem klimatu. V okolí rostou olivovníky, cypřiše, citroníky a palmy. Večer jsme ve zdraví dorazili na místo a ubytovali se v hotelu. Čekají nás dva odpočinkové dny.

Čtvrtý den – úterý 17. srpna

Máme individuální program. Někdo se jde koupat, někteří jedou poznávat okolí nebo tráví čas procházkou historickým centrem Sirmione. Společná večeře v typické italské restauraci s vínem a těstovinami dává tomuto dni krásnou tečku.

Pátý den – středa 18. srpna

Po snídani odjíždíme do nepříliš vzdáleného města Brescia, kde se nachází muzeum světoznámého prestižního závodu Mille Miglia. To si prostě nemůžeme nechat ujít! Krásná expozice vozidel, dobových artefaktů a materiálů majících jakýkoliv vztah k tomuto závodu je umístěna v prostorech starého kláštera. A když už jsme u muzeí, tak si dáváme odpoledne nášup. Přejíždíme do Villafranca di Verona. Zde se nachází Muzeum Nicolis. Jedná se o ojedinělou, velice rozsáhlou soukromou sbírku nejen automobilových veteránů, ale jsou zde k vidění i jízdní kola, motocykly, fotoaparáty, letadla, hračky a kurozity. Po absolvované prohlídce nás ve vestibulu muzea zastavil starší pán a ptal se nás, zda jsme to my, kteří jsou z České republiky. Následně se ukázalo, že se jedná o majitele, kterému jsme naše vozy Škoda 1000MB/MBX zaparkovali přímo před okny jeho kanceláře. Poté nám vysvětlil, že Československo dobře zná, že u nás mnohokrát služebně byl, že je majitelem nejen muzea, ale že on a jeho rodina vlastní firmu, která se zabývá výkupem starého papíru, jeho recyklací a následným prodejem papíru nového. Že obchoduje po celém světě a většinu zisku následně investuje do nákupu veteránů a jejich renovací. Poté nás pozval k prohlídce svojí renovátorské dílny a depozita muzea. Odvezl nás výtahem do podzemí muzea, kde jsme se jak u vytržení procházeli prostory, kde od podlahy až po strop byly regály plné motorů, karosářských i jiných dílů, role originálních čalounických materiálů a kde čekaly na renovaci desítky vozů všech věkových kategorií. Hrdě nám předváděl nejen vozy jako Bugatti, Benz, Maserati, ale s nemenším nadšením se pyšnil tím, že má Tatru 613 nebo Velorex. Prostě Veteránista s velkým V. Žádné ohrnování nosu nad tím, že jsme mu pod okny zaparkovali nějaká embéčka. Naopak nefalšovaný zájem a nadšení, že se s takovými vozy může seznámit, detailně si je prohlédnout a poznat. A když jsme mu potom ještě jako pozornost věnovali české pivo, nemohli jsme odjet bez společného focení.

Šestý den – čtvrtek 19. srpna

Ač se nám opravdu ještě nechtělo opustit místo, kde se tak nádherně relaxovalo, tak náš plánovaný program pokračoval a nás čekala zpáteční jízda směr Rakousko. Vraceli jsme se na místo našeho prvního noclehu v Tyrolských Alpách – do městečka Oberndorf in Tirol. Trasa po pobřeží Lago di Garda byla tentokrát vedena po západním pobřeží. To se vyznačuje tím, že silnice prochází mnoha zajímavými tunely, které jsou raženy ve skalách vypínajících se z vody až do výše 2000 m. Dále jsme jeli na Bolzano a Brixen. Dalším velkým zážitkem byl průjezd po Felbertauernstrasse na které je tunel o délce 5200 m, procházející ve výšce 1632 m.n.m. pod vrcholem 2863m vysokého Bärenköpfe. Průjezd tohoto tunelu je sice zpoplatněn, ale rozhodně to za to stojí.

Sedmý den – pátek 20. srpna

Den je vyhrazen pro odpočinek a poznání okolí našeho pobytu. Absolvovali jme pěší výlet do St. Johann in Tirol, dále lanovkou pod vrchol Kitzbühler Horn. Pěší tůrou jsme scházeli z vrcholu zpět do údolí. A co by to bylo za výlet, kdybychom neochutnali typické tyrolské speciality na horské chatě. A že na čerstvém vzduchu a k tomu s nádherným výhledem opravdu chutná. Po návratu do St. Johan jsme si nemohli odpustit návštěvu místního pivovaru, který se nachází v budově, kterou jsme si pojmenovali Pivní věž. V přízemí za skleněnou stěnou je překrásná měděná varna a výtahem se jede do čtvrtého patra se stylovou pivnicí. Naše skupina se usadila na venkovním ochozu. To byl zážitek. Před námi výborné pivo a preclíky, pod námi malebné město s typickou květinovou výzdobou oken a balkonů a ničím nerušený výhled na okolní hory. Kdyby na nás nečekala večeře v penzionu, tak by jsme asi ochutnávali déle. Ale nic se nemá přehánět a nás další den čekala závěrečná jízda více jak 500 km.

Osmý den – sobota 21. srpna

Všechno jednou končí a my po snídani a rozloučení s našimi hostiteli vyrážíme zpět k domovu. Ale nejedeme stejnou trasou. Chceme si i poslední den užít. Cesta proto vede na Salzburg a dále po břehu Attersee. Poté již najíždíme na dálnici A1 a směřujeme na Linz. Zde se loučíme s posádkou z Vídně, které bych rád touto cestou poděkoval za skvělou přípravu itineráře naší poznávací jízdy. Ostatní vozy pokračují na České Budějovice. Po rozloučení se už každá posádka vydává ke svému domovu.

Co říci na závěr? Snad jen to, že všech cílů bylo dosaženo, projeli jsme horské průsmyky i tunely, strmá stoupání i sjezdy. Všechna vozidla Škoda 1000 MB / MBX jela skvěle a dovolím se domnívat, že jsme s nimi důstojně reprezentovali.Všem zúčastněným chci poděkovat za skvělou atmosféru a již teď se těším na nějakou další jízdu za poznáním.

Vladimír Liška
foto: Lukáš Liška

Fotogalerie

Poblíž města Chemnitz se v rekreační oáze Oberwald v týdnu od 5. do 12.června konalo tradiční setkání majitelů škodovek z evropských zemí – ŠKODA TOUR 2010. Pořadatelským týmem byl pro tentokrát Škoda klub Zwickau. MBX Club Praha tento rok zastupovaly pouze dvě posádky, na rozdíl od výpravy do Dánska před dvěma lety, přesto to bylo na naše poměry zastoupení dostatečné a plně reprezentativní.

Oba vozy se pravidelně pohybují na téměř všech akcích a srazech MBX od roku 2001 a jsou jistě velmi dobře známy českému obecenstvu a všem příznivcům a obdivovatelům právě těchto vozů. Jeli jsme tedy do Evropy za hranice všedních dnů s tím, že se snad mezi všemi těmi Evropany určitě neztratíme a poznáme další spřízněné duše a nové přátele.

Den první – sobota 5. června

Na celou akci jsme vyjížděli z Chrudimi. V sobotu 5.června v 8:30 byl den D a hodina H. Dva vozy typu MBX se vydaly směrem na Heřmanův Městec a dále přes Chomutov až k německé hranici. V Německu byla naše plánovaná trasa narušena sérií objížděk. Projeli jsme tedy krušnohorské enklávy silně připomínající malebností a úpravností krajinu rakouských hor. Díky objížďkám jsme se cestou setkali s výpravou dvou vozů ze spřáteleného Veteranen Clubu Škoda Austria, jehož jedna osádka se účastnila i letošní MBX Tour Chrudim a tak zbývající kilometry naší cesty jsme absolvovali společně. V odpoledních hodinách jsme se dostali do obce Callenberg, k rekreačnímu místu Oberwald. Krásný slunečný den se proměnil v příjemný jízdní zážitek. Oberwald byl náš a dvě MBX byla hned zkraje předmětem obdivu zejména pořadatelského týmu.

Den druhý – neděle 6. června

Nedělní ráno nás svým prudkým slunečním svitem vytáhlo z bungalovu a nám začínal týden pobytu, kde každý den byl doslova nabitý zážitky. Hned v úvodu nás čekala jízda po okolí dle itineráře ve stylu rally s množstvím zajímavých úkolů. Denní teplota se snadno vyhoupla ke třicítce a tak jsme konečně pocítili, že období dešťů a zimy skončilo. Po absolvovaní prohlídky malého světa zajímavostí Miniwelt byla příjemná návštěva a polední siesta v Autohaus Muller, jednoho z patronů celé akce. Další zastávkou byla hasičská zbojnice Glauchau, kde pro nás byla připravena expozice historické i současné hasičské techniky. Byla z toho taková výměnná schůzka. My jsme obdivně okukovali jejich království a hasiči zvědavě obcházeli naše poklady. Ani určitá jazyková bariéra nebyla překážkou.

Den třetí – pondělí 7. června

V pondělí jsme se nepřidali k tématickému zájezdu a jeli na vlastní pěst na návštěvu města Chemnitz a jeho Průmyslového muzea – Industrie Museum Chemnitz, které je na seznamu památek mezinárodního sdružení Evropská cesta průmyslového dědictví. Budovu jsme našli, zaparkovali naše automobily na přilehlém volném parkovišti a vstoupili za nijak závratný poplatek do expozice. Jedná se o velmi zdařile koncipované muzeální expozice a sbírky v průřezu asi 150 let zpátky se vším, co se na území Saska, a potažmo později DDR, v těchto místech a městech vyrábělo či produkovalo včetně velkého parního stroje pohánějící generátor na el.proud v přízemí. Součástí expozice je množství strojů a zařízení strojních, textilních dokonce i průřez výpočetní technikou firmy Robotron, a parní lokomotiva německé řady 98.

Samostatnou expozici má oddělení motorů a jejich vývoje a budoucnosti. Svým způsobem ojedinělý exteriér a dvorana muzea nás přiměla k možnosti jednat v muzeu o tom, jak se na tuto plochu dostat s našimi MBX. Po krátké domluvě s velice ochotným personálem, nám to bylo umožněno a tak se zde s těmito záběry, které historizují Průmyslové muzeum Chemnitz s našimi MBX a obráceně můžete seznámit. Počasí bylo opět ukázkové azúro a výlet jsme zakončili pohodovou jízdou přes Hohenstein s velmi působivými výhledy do kraje pod Krušnými Horami, v Německu zvanými Erzgebirge.

Den čtvrtý – úterý 8. června

V úterý jsme se odebrali autobusem do města Zwickau. Na programu byla dopoledne návštěva automobilového muzea Augusta Horcha a odpoledne návštěva pivovaru a degustace piva v Privat Brauerei Zwickau s názvem Mauritius. U Horcha se jedná o předválečné provozy upravené do podoby velmi exkluzívně instalované expozice všech dobových automobilů, které se pod názvy Horch, Wanderer, DKW a Audi vyráběly. Všechny automobily jsou pečlivě a perfektně renovovány a působí velmi okázalým dojmem. Součástí expozice je i ukázka na práci továrny za válečných let a dokonce i hrůzy války. V éře poválečné jsou k dispozici všechny modely předcházející Trabant 600/601 a mnoho dalších prototypů a konstrukcí. Celková koncepce a duch muzea může velmi dobře napovědět i o tom, že tady ve Zwickau byly pro výrobu automobilů příznivé podmínky už před válkou a že poválečný nedostatek surovin a technologií vedoucí k výrobě Trabantů byl stejně tak přechodný jako všechna nepříznivá období předtím. Výrobce Trabantů přešel do konsorcia VW a dnes je ve 2 závodech VW Sachsen vyráběno cca 1.350 vozů denně, 3.000 motorů a 4.000 převodovek. Po obědě, jímž byl tradiční řízek se sosem, brambory a zeleninou jsme navštívili již zmiňovaný pivovar. Po ochutnávce jeho produkce byl návrat busem po dálnici takovým příjemným ševelením po turisticky a automobilisticky velmi dobře stráveném dni.

Den pátý – středa 9. června

Středa byla vyhrazena výstavě vozidel účastníků, kteří se na přilehlém parkingu vedle kempu chlubili a vystavovali své skvosty. Publikum pak hodnotilo nejlépe vyhlížející vozy nejen vzhledem, ale i třeba tím, jak je která výrobní řada oblíbená. Kategorií bylo několik a vždy podle výrobních řad. Naše MBX se řadily do široce pojaté kategorie MB/100/110R zastoupené dále škodovkami z Německa, Rakouska a Holandska. Vedro bylo ten den až neskutečné, bylo proto nutno se uchýlit před polednem do stinného bungalovu a duševně se připravit na odpolední jízdu na závodním okruhu Sachsenring. Toto jsme měli díky vedení Škoda Tour 2010 zajištěno a měli jsme se tam vydat v odpoledních hodinách. Okruh byl v roce 1995 rekonstruován a má pro dnešní dobu odpovídající parametry. Po krátké instruktáži o chování a řízení na závodní dráze se vydaly kolony vozů do seznamovacího kola. Poté jsme se již ocitli sami se svým vozem, výkonem jeho motoru a brzd přímo na Sachsenringu se vším všudy. Jízda na závodní dráze s MBX s bubnovými brzdami a obsazeného posádkou je tedy skutečně zážitek. Moderní vozy nám samozřejmě ujely hned, přece jen s vozy které mají 150 nebo ještě více koní se MBX nedá srovnávat.

Den šestý – čtvrtek 10. června

Čtvrteční plán sestával z malého výletu po okolí s poznávací tématikou. Vybrali jsme si nepříliš vzdálené malé starobylé město Waldenburg se zámkem, známé od středověku hrnčířskou výrobou, které se zdálo velmi příhodné k zachycení zajímavých záběrů. Prošli jsme stará zákoutí, náměstí i vilovou čtvrť a vstoupili do zámku. Poté jsme ještě zamířili do blízkého města Meerane, kde krásné počasí lákalo nejen k procházce městem ale i k posezení v kavárničce pod chrámovými schody. Nakonec jsme se dostali k uličce Wand, kde je 12% sklon dlážděné ulice. Je to unikátní záležitost, které je průjezdná z obou stran a kde se i parkuje. O sklonu vozovky mluví nejlépe fotografie.

Den sedmý – pátek 11. června

Poslední pobytový den – v pátek – jsme s celou výpravou navštívili město Zwickau a v horkém dni si prohlédli centrum včetně památek a pamětihodností. Město Zwickau stejně jako jiná mnohá další v této části Německa svým způsobem prožívají své znovuzrození. Po letité šedivé historii v časech DDR se nyní dostává potřebných peněz na obnovu i záchranu památek, takže se z nich stávají nejen příjemná města pro jejich obyvatele, ale i zajímavá a přitažlivá centra pro turistická poznání. Toho jsme si zde v Sasku všimli obzvlášť.

Závěr celého týdne akce Škoda Tour byl tradičně společenský a družný zároveň. Příjemné menu a pozvaná kapela spoluvytvářely vynikající atmosféru. Velké uznání patřilo organizátorům ze Škoda klubu Zwickau, jak se neslo z děkovných řečí a projevů zástupců klubů ze všech zúčastněných zemí. Hromadu předaných darů a ocenění rozšířilo i námi věnované české pivo Budvar. Nezapomenutelný večer ještě nekončil, venku u jezera se uskutečnila laserová produkce s obrazy škodovek promítaných na vodní tříšť a nakonec závěrečný ohňostroj takové razance a rozsahu, že takový uvidíme i málokde u nás doma na Silvestra.

Den osmý – sobota 12. června

Sobotní den se stal dnem loučení a také návratu domů. Poslední snídaně formou švédského stolu a loučení se všemi škodovkáři z Německa, Rakouska, Dánska, Holandska a Anglie dostávalo ty správné grády. Návrat domů proběhl v klidu a pohodě. Letošní Škoda Tour 2010 je již za námi a další se bude za rok konat v dánském městě Glamsbjerg. A věříme, že zase bude stát za to.

Vladimír Liška a Zdeněk Wachfaitl
Foto: Lukáš Liška a Michal Wachfaitl

Fotogalerie

Konečný počet 9 vozů MBX se nezasvěcenému pozorovateli může zdát možná nízký, ale protože se jednalo o akci určenou pouze pro majitele MBX, tak vzhledem k počasí mohu vyjádřit s účastí spokojenost. Výjimkou byl jeden klasický vůz 1000 MB rakouské posádky z partnerského Veteranen Clubu Škoda Austria.

Základní myšlenkou tohoto setkání byla na straně jedné prezentace města Chrudim a jeho okolí zúčastněným posádkám a na straně druhé představení dnes již unikátních vozů Škoda 1000/1100 MBX chrudimské veřejnosti. Zda se tento záměr podařilo naplnit musí posoudit účastníci a přihlížející diváci.

Po vystavení vozů na náměstí jsme se v 11:30 vydali na okružní poznávací jízdu krajinou Železných hor. První zastávkou na naší trase byla přehradní nádrž Seč. Po prohlídce hráze jsme pokračovali vyhlídkovou cestou přes Horní Bradlo na rozhlednu Boika. Následoval přejezd hráze přehrady Křižanovice a poslední zastávkou byla pobočka Národního hřebčína Kladruby ve Slatiňanech, kde jsme po prohlídce naši pohodovou akci zakončili.

Vladimír Liška

U samonosné karoserie, jakou má model MBX, je po vyvaření a dalších klempířských opravách pevnost a tuhost skeletu to nejdůležitější. Dalšími nutnými parametry jsou též souosost vozu, zachování správných rozměrů rozchodu a rozvoru. V případě samonosné karoserie se totiž každá nepřesnost, zkreslení tvaru či rozměru pasovaného plechu v konečném důsledku projeví na celkové nevyváženosti vozidla a chybných trakčních vlastnostech. Absence sloupku B způsobuje, že po úplném odstrojení vozu a karoserie je nutno všechny rozměry chránit a vůbec udržet v takových mezích, aby se skelet nekroutil vlastní vahou nebo se nestáčel k jedné straně. U kompletního vozu jsou některé negativní projevy takovéto karoserie eliminovány podvozkovými skupinami a další výbavou karoserie. Těchto výhod je odstrojený a prorezlý skelet zbaven a je velmi důležité jej pro zachování tuhosti, souososti a správných poměrů upnout do pomocného rámu. Běžně se to provádí pomocnou trubkovou konstrukcí, která zabrání deformaci, jenž by posléze znemožnila kompletaci pro obloukovitost karoserie. Toto je velice důležité a nevyplatí se tento krok podcenit.

Důkladné a správné vyvaření všech poškozených a chybějících plechových částí skeletu je záhodno přenechat odborníkovi. Přeci jen zdatný a zkušený klempíř si dovede poradit s nepříjemnostmi i problematickými kroky takovéto práce. Důležité je rovněž to, aby zde byla hmatatelná zkušenost se staršími vozy. Klempířská práce se nedá uspěchat a nejde vždy všechno hned napoprvé, či se občas nezdaří dodržet dohodnuté termíny. Hlavní je však výsledná kvalita a pocit, že to vše je správně a v souladu s původními tvary a rozměry.

Po dokončení klempířských prací probíhala příprava skeletu a dalších dílů k lakýrníkovi. Mezidobí bylo věnováno mechanickým pracím na motoru a dalších agregátech, díky kterým se opravený skelet nakonec stane skutečným a funkčním automobilem.

Naprosto dokonale opravený dvoukarburátorový motor lahodí oku i uchu znalce i laika. Motor se kvalitou provedení může směle měřit s tovární výrobou v době svého vzniku. V detailech dává tento pohled do dvoukarburátorové sekce tušit, že tento čtyřválcový litr bude určitě chodivý. Není zde patrno nic, co by Jirka zanedbal a vše je nové.

Po návratu karoserie od lakýrníka bylo možno zahájit instalaci agregátů, podvozku, interiéru a dalších nezbytných komponentů. Na snímku chybějící zadní blatník dává tušit, jak funguje stahovací sloupek. Interiér je občas oříškem a je důležité si postupy předem důkladně rozmyslet, aby se problematické instalace nemusely zbytečně předělávat.

Dokončovací práce v interiéru a osazování chromovými díly dalo sice více práce, ale to už tak je, že perfektní provedení vyžaduje složitější přípravu, pevné nervy a nezměrnou trpělivost. Pro opravdovou trpělivost jeden časový údaj: Celá úplná renovace zabrala v podmínkách běžné české rodiny 7 let. Dnešní finanční poměry kolem veteránství jsou totiž pro běžně pracujícího a statisíce nevydělávajícího člověka s rodinou poněkud drsné a složité zároveň. Navíc renovovat vůz bez rámu jako je MBX není žádná legrace, ale tady se vše povedlo a výsledek stojí jednoznačně za to.

Tato Škoda MBX Jirky Atanasova bylo vyhlášeno nejlepší renovací Škody MBX v roce 2008.

Z. Wachfaitl

Jedinečné snímky z Mladé Boleslavi vyvolávají opravdovou nostalgii ve stylu Abbey Road. Právě toto album skupiny Beatles bylo vydáno v srpnu roku 1969, přesně 8.8. 1969. Máme tedy souznění doby a s retrem Škody MBX šedesátých let dokonalé. Vozy Škoda MBX projíždějí kolem přechodu, na který se chystají právě vkročit Brouci… Jak ten čas letí!

A on opravdu letí i s našimi MBX. Před čtyřiceti lety, v roce 1969, byla výroba celé modelové řady 1000/1100MB/MBG/MBX vyráběné od roku 1964 ukončena. Vozy, lidově zvané embéčka, se staly symbolem motorizace Československa. Embéčko produkované v šedesátých letech se stalo pro mnoho generací tehdejších kluků pojmem na celý život.

Přičemž právě model MBX – dvoudveřový automobil se stal pro mne i další nadšence z MBX Clubu Praha skutečnou legendou a vzpomínkou na klasická šedesátá léta, kdy v Evropě převažovala výroba automobilů s motory vzadu a zadní poháněnou nápravou.

MBX Club Praha se zabývá pořádáním srazů našich vozů oficiálně od roku 2001, kontakty se zahraničními Škoda kluby, historickým bádáním a dalšími technickými činnostmi a mezilidskými pohodovými vztahy.

Jízda českou krajinou, jak jsme toto naše setkání v posledních letech koncipovali, je zážitek nejen pro všechny zúčastněné za volanty MBX, ale i pro řadu přihlížejících lidí všude tam, kudy vede naše trasa a kudy projíždíme. Nádherné letní a žhavé počasí svědčilo u Automuzea Škoda nejenom automobilům ale i atmosféře fotografujících.

Vybrané snímky nás svou atmosférou zavádějí zpět do šedesátých let. Četnost vozů MBX a jejich majitelů byla obdivuhodná a konečné množství – 21 vozů MBX na letošním srazu je novým rekordním množstvím těchto automobilů soustředěných na jedné akci a na jednom místě. Obdivovatelé a milovníci těchto legend šedesátých let se tedy sešli v dostatečném množství, ale hlavně i s výbornou náladou a pohodou, která toto celé setkání provázela zejména díky organizátorským dovednostem a schopnostem Jirky a Ivany Zlámalových z Bakova nad Jizerou.

Modrá, bílá nebo červená? Nebo snad i jiné barevné provedení na MBX? Jak je libo majitelům, od originálních a mnohdy i původních laků k odstínům, které všechny milovníky těchto vozů uspokojují. I odvážnější barvy evokující úplně jiné prožitky než je socialismus šedesátých let se zde mezi MBX našly.

Pohledy na odjezd z prostoru parkingu před škodováckým muzeem v Mladé Boleslavi a jízdu kolem centra Bondy se představuje celá kolona těchto vozů. Jistě zajímavý je pohled na proud vozů MBX v přebudovaném okolí původní továrny, kde dnes již není ani nádraží ani železniční přejezd na Klementově třídě. Automobily Škoda 1000/1100 MBX se již čtyřicet let nevyrábějí a přece tato naše akce ukázala všem přítomným, jaké to bylo, když se tyto vozy vydávaly do světa.

Jízda z Boleslavi směrem na Jičín byla dobrou zkouškou na nervy řidičů i jejich chladičů. Popojíždění v kolonách a horký vzduch nad rozpálenou silnicí zvedal adrenalin nejen nám v MBX. Nebyly to jen kolony ale i nehody, které zase způsobily další a další nepříjemnosti. Hrůzně frekventované a spíše neprůjezdné silnice jistě nebyly sice pro jízdu ideální, pro fotografování na silnici ovšem byly přínosem. Vozidla se spíše ploužila než jela a tak se fotograf mohl v klidu připravit na další záběr s MBX. Do Nové Paky jsme se nakonec také dostali, ale se zpožděním a tak jsme museli vynechat původně plánovanou prohlídku u Končického. Jeli jsme do Novopackých sklepů rovnou k obědu. Zde proběhlo i předání cen a diplomů za účast a další ocenění.

Ze záběrů z Automuzea Vitvar, které jsme navštívili, se dá vytušit kouzlo atmosféry a duch a vůně dávných dob. Dob, kdy se pod takovými automobily i s tehdejší technickou výbavou pohybovali a polehávali naši otcové a dědové nejen v závodnických kombinézách, ale leckdy i jen umaštěných montérkách proto, aby automobil či motocykl vůbec rozpohybovali. Půlhodinová prohlídka nás uvedla do koloritu doby, neboť Nová Paka byla motoristickou Mekkou východních Čech, tedy předválečných a poválečných, kdy i československé automobily, motocykly a závodníci něco znamenali – právě jako místní rodák Antonín Vitvar. Na Masarykově náměstí v Nové Pace fotografováním pod Husovým pomníkem celý Sraz MBX 2009 vyvrcholil.

Wachfaitl

Začal jsem pročítat inzeráty, prohlídl nějaké fotky, na pár kousků jsem se byl i podívat. Ale buď to byly nepojízdné vraky, zbastlená auta, nebo model se širokým sloupkem, který jsem nechtěl. Asi po čtrnácti dnech pročítání inzerátů jsem v Annonci, v oblíbené rubrice do 10.000,- narazil na inzerát: Prodám škodu 1000mb první majitel, garážovaná, původní lak, cena dohodou. Po zavolání jsem se dozvěděl, že o auto už kdosi zájem projevil, ale zatím neřekl jestli ho chce, takže může být moje. Protože navrhovaná cena byla velice příznivá, sedl jsem na nejbližší autobus a jel na výlet do Pardubic.

Po chvilce bloudění (tak nepřehledné sídliště jako jsou Polabiny jsem ještě neviděl!) jsem nakonec ten správný panelák našel. Prodej zařizovala dcera majitele a auto stálo jenom kousek od domu na parkovišti, protože muselo uvolnit garáž svému novému nástupci. Tisícovka totiž do poslední chvíle sloužila jako rodinný vůz. Vzhledem k najetým 82.000 km se tak ale zřejmě nedělo příliš často a navíc údajně nikdy nejezdila v zimě. Což je zřejmě pravda, protože po prohlédnutí auta jsem kromě dvou blatníků, lehce chycených v místě napojení na práh, žádnou rez neobjevil. O stavu auta nejlépe vypovídají fotky.

Embéčko jsem byl rozhodnutý vzít hned potom, co jsem ho uviděl. Bylo mi jasné, že za ty peníze další takové jen tak neseženu ale přesto jsem zkusil cenu ještě aspoň o tisícovku srazit, s tím že je rozbitý blinkr a ulomený měsíček. Paní na to okamžitě kývla se slovy, že byli rozhodnuti dát auto prvnímu, kdo jim dá nějaké peníze na ruku. Sepsali jsme smlouvu, zaplatil jsem a cestou zpátky k autu jsme ještě potkali pana majitele. Protože v autě byly v kufru a za sedačkami různé tašky, zeptal jsem se ho jestli tam nemá ještě nějaké svoje věci, ale odpověděl mi, že je to pro mě, že tam přibalil nějaké věci, které se mi určitě budou hodit. A nabídl se, že se mnou přes Pardubice pojede, protože tam jsou objížďky, tak abych trefil. Bylo vidět, že se s embéčkem loučí nerad.

Cestou jsem se mimo jiné dozvěděl, že pán pracoval v Mototechně a to už jsem tušil, že v těch taškách může být i něco zajímavého. Na konci Pardubic jsme se rozloučili a já uháněl k domovu. Cestou jsem si na embéčko postupně zvykal a než jsem urazil těch 50 km domů, bylo to jako bych s ním jezdil odjakživa. Doma jsem hned začal vybalovat tašky a zjišťoval, jaké věci mi to vlastně přibalil.

Přes léto jsem na autě rozleštil lak a postupně vychytal nějaké ty drobné mouchy, které byly jak technického tak estetického rázu. A protože se mi pod autem na podlaze objevovaly mastné černé skvrny, přes zimu jsem ještě přetěsnil převodovku, motor a když už jsem byl v tom rozdělávání, tak jsem ještě obrousil a natřel nápravy. Tím jsem dosáhl stavu, se kterým jsem momentálně spokojený a další práce by se snad měly týkat už jenom pravidelné údržby.

FunTom

Auto je jinak v původním stavu, oba majitelé přede mnou byli velmi pečliví. Auto v zimě vyjelo pouze jednou s původním majitelem. Má najeto 92.000 km a jediné, co je na něm potřeba udělat, je opravit drobné oděrky laku včetně motorového prostoru a dále postupovat podle údržbové příručky.

Mám z něho velikou radost, jak vypadá lze alespoň částečně vyčíst z přiložených fotografií.

Přeji hezký den

Doležal