První a zároveň jediný kdo se mi ochotně nabídl, byl VELKÝ veteránista, alespoň co do počtu „verglů“ ve stodole, Uherskobrodský Toncek. Po zrušení první nabídky v podobě čerstvě zrenovovaného Erka, mi uh. Toncek doporučil svého současného miláčka, kterého před nedávnem sehnal jako téměř nový vůz v originálním stavu po prvním majiteli, no prostě stav 1A, vůz Škoda 1000 MB, zvaný Vincek…. „tedy vše v nejlepším pořádku.. snad jen přeleštit a jet!“ Pro vůz jsem si jel do UB ve čtvrtek v ranních hodinách, nedočkav, kdy uvidím onen super zachovalý kousek, jenž mi měl být věrným druhem na CŠW a vzdálenosti bezmála 1000km. Jaké však bylo překvapení, když veteránista Toncek otevřel plechová vrata své garáže a za nimi…ano, stál Vincek!

Nastartoval ještě napoprvé, ale to bylo také naposledy. Ze škody 1000 Malých Bolestí, se vyvalil hustý bílý dým, jenž na chvíli zahalil Uherský Brod do romantické ranní mlhy. Tisícovka se vysoptila z garáže a zastavila. Ze dveří vyskočil Toncek se slovy: „Za studena trochu kouří“ … tolik teda Vinckův Toncek.

0km – 100km Brod – Brno

S Vinckem jsem tedy vyrazil z Brodu, jeho venkovní stav není třeba ani opisovat…. Modrá zmatovaná barva ve třech odstínech, nabořené dveře řidiče, blatník v základovce, chromy čímsi zapatlané, a na rezavých discích kol nové poklice na nichž se vyjímal z burzy nápis 100Kč. Bylo mi trošku divné, že hustý bílý dým neustával ani po 20 km jízdy, jež jsem zdárně ukončil mohutným vyvařením vody. Můj optimismus byl nezkrotný po dočerpání veškerých tekutin, vody a benzínu, jsem opět pokračoval v cestě a to celých 400 m, kde se Vincek několikrát smrtelně zaškubal a chcípl.

Byl jsem ztracen bez nářadí kdesi před Buchlovskými horami. S jedinými kombinačkami jsem bezradně povoloval a utahoval v motoru vše co jen šlo. Po půl hodině se přece jen uražený Vincek rozhodl, že to se mnou ještě na chvíli zkusí. Vyrazili jsem tedy jakžtakž oba smířeni s osudem k Brnu, on neustále něčím klapaje a neustále zpívaje píseň Slávka Janouška „Škoda 1000MB“, přesněji část písně ….na cestě z Bróódu vyvařil jsem vóódu, nedojel jsem do Kladna hladina se dotkla dna… Nevím, snad to, že nemám hudební sluch a zpívám velmi falešně, což hudebně založenému Vinckovi neklapalo do klepotu motoru, zavinilo opětovné vyvření tentokráte u Slavkovského bojiště. „Nechci nikam s ním nejedu“ jsem pak vykřikoval celý den každému koho jsem potkal až do pozdních nočních hodin, kdy mi přispěchal na pomoc, druhý věrný kamarád, jež v nouzi pomůže, kolega simkař Árný. Téměř před půlnocí mi ukázal na slunečním paprskem ozářenou motex pásku a řekl „tady vyhnětni ten termostat, je tam naprosto na ho… , ten to vaření způsobil“. Možná s tímto uklidňujícím pocitem, že jsem závadu odstranil, jsem se ráno přes veškeré večerní zapření rozhodl s Vinckem do Boleslavi vyrazit. Jako zbytečná mi přijde poznámka, že jsem z Brodu do Brna spotřeboval 1,5l oleje…

100km – 340km Brno – Jičín

Zásoby oleje a vody, dva babáče v autě, vyrazil jsem, zde bych velkou měrou poděkoval Selimu a jeho Spartaku, jež nám byli po cestě do Boleslavi velkou oporou co by servisní vozidlo a zásobárna vody. Cesta nám ubíhala svižně, těch pár přeživších kobyl pod kapotou dělalo co mohlo a to tak, že jsme vyvařili hned u Lipůvky, tedy asi 15km od Brna. V této chvíli jsem byl opravdu téměř zlomen se na akci vykašlat, ale srdceryvný výkřik spolucestující JanyHany „hoříííííme!!!“ , jež jela maximálně ve Škodě 120 a to ještě před více než 15 lety, mi dodal na správně naladěné chlapské ješitnosti. S velkým přemáháným pocitem naprosté důvěry k vozu „to je u tisícovek normální“.. jsem dolil 3 l vody a pokračoval v jízdě. Rychlost neuvěřitelných 60km a časté přestávky měly za následek, že se téměř abstinenční posádka Seliho spartaka totálně „nacabrala“ ještě před Litomyšlí, a těchto přestávek poté s radostí využívala k dekontaminaci, vzájemnému focení a lepení nálepek omezující rychlost na 60 na víko motoru.

V Litomyšli jsme ještě přibrali Tomáše, kterého jsem viděl podruhé v životě a jenž nejel svojí čerstvě dokonale zrenovovanou feldou jen proto, že se mu zdálo, že jeho dva dokonale nesladěné karburátory by mohly na srazu působit rušivě.(!!!) Šok ale brzo přebil posílením se značkovým vínem a začal Vinckovi fandit, alespoň doufám, že upřímně. Přese všechny tyto nesnáze jsme se svým mládím a optimismem přehoupli jakoby nic a za téměř 3 a půl hod. jsme dorazili do kempu Rumcajs v Jičíně, kde jsme horlivě u piva vyprávěli čerstvé zážitky z jízdy a nemalou měrou haněli Toncka, který se, jak je jeho zvykem, na sraz nedostavil.

340km – 550km Jičín – Mladá Boleslav – Ještěd – Jičín

S obvyklou ranní procedurou, tj. dolití 2 litrů oleje a nabrání zásob cca10 l vody a po správném seřazení kabelu od svíček, jež mi hodní kamarádi v pozdních nočních hodinách se zateměním mozku a v dobrém rozmaru přeskládali (zde děkuji za pomoc ochotnému Burákovi, jenž nelenil a ponořil své čisté ruce do Vinckova špinavého motoru), jsme opět vyrazili.

Nastartování napodruhé… úplná lahoda!!! Ale co bylo Vinckovým novým móresem, bylo po ujetí asi dvou kilometrů.. opětovné předsmrtné škubání a chcípání, z čehož ho ovšem dostali babáči na zadních sedadlech, jež mu začaly lichotit a hladkat na choulostivých místech, prostě tak jak to jen ženy umí, když chtějí. Ale to už jsme si na sebe s Vinckem začali zvykat, přesně jsem dokázal odhadnout kdy potřebuje dolít vodu a jak ho šetřit, aby se neuvařil, a on již dokázal odhadnout kdy si o dolití má říct, aby to nebylo někde v zácpě nebo na úzké nepřehledné silnici. Proto jsme se také, po shlédnutí Škoda muzea a depozitu, rozhodli o nemožné. Jet jízdu pravidelnosti a vystoupat na Ještěd!!!

Radost z jízdy Českým Rájem a z toho jak krásně Vincek šlape nám trošku zkazilo jen to, že po odvážném vystoupání Vincka až k vrcholu Ještědu se ztrhla průtrž mračen, a Ještěd jako vysílač zmizel v mlze. Holt tak jindy, už bychom toho chtěli fakt moc. Vincek byl prostě hrdinou dne, nejen že vše zvládl, ale ani jednou se s pravidelným doléváním vody neuvařil a dokonce s radostí předjížděl vozy, které během jizdy potřebovali doladit i svou krásnější šedou kolegyni, která svého majitele velmi zlobila, strčil do kapsy.

550 – 800km Jičín – Brno

Už snad není co dodat. To, že Vincek ráno nenastartoval a museli jsme ho roztláčet už vůbec nikoho nevyvedlo z míry. Po dvou km škubání, to už každý věděl, že to rozchodí a dolévání vody se stalo milými přestávkami v cestě, v Brně jsme byli dřív než bys řekl Toncek…

A na závěr jen dodat, bylo to krásné, ale bylo toho dost, neuvěřitelné zážitky s Vinckem jen tak z paměti nevymizí, ale víckrát nechcuk…. jó simka je simka, kdo ji jednou poznal nechce jinak… A jednu nezodpověditelnou otázku… Věřil Toncek, že to Vincek ujede nebo nás jen zkoušel??? Ale v každém případě: Vincek to neřekne… Tonckovi to nikdo neuvěří…

dauphine rose

Tentokrát jsme potrápili nejen naše „kozí dechy“, ale hlavně sebe samé, na šestidenním výletě třemi státy, čítající 1001 kilometrů. Akci jsme nazvali Cross Country Survival, což volně přeloženo znamená „přežití přespolního závodu“.

Náš tříčlenný tým s průměrným mládím 26 let, sedlal dnes už téměř legendární stroje Stadion S11, S22 a Jawa 23 Mustang s průměrným stářím 40 let.

Já jsem na svém mopedu Stadionu S 11 z roku 1960 během šesti let podniknul cesty na Šumavu, Moravu, Valašsko, Slovensko a několik dalších jízd převyšujících vzdálenost 100 kilometrů od Prahy, mého domova. V průběhu let se mi spolujezdci různě obměňovali, ale tentokrát již byla druhým rokem stejná sestava s Milanem a Martinem.

V pondělí 22. srpna měl být den startu. Na místě startu jsem byl včas a zcela připraven bohužel jenom já. Milan přišel pěšky, pozdě a se zafačovaným okem jak Žižka. Prý si včera u brusky poranil oko (tak to dopadá, když se nepoužívají ochranné pomůcky). Martin čekal 60 kilometrů od Prahy, až se alespoň trochu uklidní průtrž mračen. Po poledni jsme už byli všichni pohromadě, ale odjezd jsme odložili až na další den.

Úterní ráno nás uvítalo mlhou, která by se místy dala krájet. Ale včera jsme se pevně rozhodli vydat se na cestu za každého počasí, takže v deset hodin už jedeme směr Moravská Třebová, kde nám velkoryse nabídl první ubytování v rodinném kruhu veteránista a kamarád v jedné osobě – Rancher. Počasí se naštěstí umoudřilo, sil bylo zatím dost, takže těch 190 kilometrů jsme zvládli celkem hravě. Cestou se až na Martinovu ukázkovou tlamu, kterou hodil na štěrku a při které si zblízka prohlédl vozovku, nic zajímavého nestalo. Po večeři bylo třeba ještě opravit nějaké drobné nedostatky na Mustangu a Dvaadváce.

Ve finále to vypadalo tak, že jsme do práce na strojích zapojili skoro celou přítomnou rodinu našich hostitelů a využili takřka všechno jejich dílenské vybavení a to i včetně svářečky. S prací jsme skončili už hodně za tmy a za právě začínajícího deště.

Středeční ráno jsme se rozloučili s obětavými hostiteli a vyrazili jsme do již slábnoucího celonočního deště řádně obaleni igelitovými pytlíky od hlavy až k botám. Po hodině jízdy už mi bylo jasné, že déšť definitivně ustoupil, takže jsem mohl z kolenou sundat navlečené pytle na odpadky, z pravé boty žlutou igelitku od Baumaxu, z levé boty bílou igelitku od svačiny a z ramennou žlutou igelitovou pláštěnku.

Ve Šternberku jsme se krátce zastavili u pobočky pojišťovny, kde jsem si s Martinem vyřídil Zelenou kartu na naše silostroje. Ráno, ještě před odjezdem, jsme se totiž rozhodli, že se krom Slovenska pokusíme navštívit i Polsko. Ovšem dnes ještě ne. Dnes po 160 kilometrů dlouhé etapě zastavujeme u areálu Lukostřeleckého klubu v Ostravě, kde Martin náhodou potkává své známé. Jejich nabídku zde přespat nemůžeme odmítnout. K dispozici jsme měli celé zázemí areálu z kterého jsem využil alespoň sprchu, ale kluci namítali, že „mejt se není Cross Country Survival“ a označili mě za sabotéra akce. Tím skončily veškeré snahy o hygienu na několik dalších dní.

V noci nám opět sprchlo a ráno ve zprávách říkali, že se na Ostravsku vlivem prudkých dešťů rozvodnily vodní toky a zatopily silnice, kterými dnes chceme projet. Ale jak se pak ukázalo, nebylo to tak horký. Podél silnic byla ulehlá tráva, trochu blátíčka a na silnicích byl akorát zvýšený počet hasičských vozů. Silnice z Ostravy byla takřka dálničního typu, takže kilometry přibývaly převážně rychlostí okolo 45 km/h. Zanedlouho jsme se octli v Českém Těšíně, kde jsme chtěli překročit hranice do Polska. Protože jsme neměli žádné polské „zlaťáky“, tak bylo třeba se na cestu cizinou zásobovat benzínem. Ale protože včera rozvodněná řeka Olše propláchla čerpací stanici na kraji Těšína, tak u funkční pumpy v centru města byl docela nával. A chlápkovi co se zařadil za nás začaly pomalu téct nervy při sledování tankování třech malých motocyklů. Dokud jsme dolévali přesnou dávku oleje do nádrží a pak benzín, tak jsme byli v přesile, ale když jsem zůstal u stojanů sám a kluci šli vystát frontu k pokladně, tak vybuchl. Vyskočil z auta a začal řvát ať už jdu s těma motorkama do prdele…! Přechod hranice do Polska proběhl naprosto v pohodě. Projížděli jsme krásnou hornatou krajinou a konečně se na nás po třech dnech začalo usmívat i slunce.

Po průjezdu městem Wisła jsme si my mopedisté dali pořádnou rozcvičku nohou při zdolávání několikakilometrového 12ti procentního stoupání. Asi v polovině kopce se těsně za mě pověsil autobus. S autobusem, přilepeným těsně na zadním blatníku, jsem na dvojku začal šlapat jako magor, abych pomohl motoru udržet rychlost alespoň 20 km/h. Když mě po asi třech minutách bezpečně předjel, měl jsem už nohy jak z gumy a plíce těsně před roztržením. Přeřadil jsem na jedničku a rychlostí rychlé chůze se nechal bez přišlapávání vyvézt až na vrchol stoupání.

Tam už čekal Milan a nechával vychladnout Mustanga. Martin přijel asi dvě minuty za mnou. Trochu mne zarazil rachtavý zvuk jeho mopeda, ale majiteli to očividně nevadilo a tak po krátké pauze, při které jsme byli terčem fotoaparátu jednoho Poláka, jsme jeli dál. Ovšem né dlouho. Na konci prudkého klesání zabočil Martin k benzínce. Prý mu nějak klouže spojka… Pokus o seřízení pomocí lanka od vypínací páčky byl neúspěšný, takže bylo jasné, že budeme rozebírat motor.

Po hodině jsme úspěšně ukončili opravu rozpadlé spojky, kterou jsme oživili dvěma segerovkama, co do této chvíle držely na Mustangu čep zadní stupačky. Den se už přehoupl do své druhé půlky a my se chtěli ještě dnes dostat na Slovensko.

Hraniční přechod tu nikde nebyl, tak jsme i přes protesty hlídky polské hraniční policie ilegálně lesem vyjeli z Polska. Jenže místo na Slovensko jsme dojeli do nejvýchodnější obce ČR – Hrčavy. Několikakilometrový sjezd po silnici s nádherným výhledem do krajiny nás konečně dovedl na hranici se Slovenskem.

Tady mi nastaly problémy. Všichni bez vyjímky jsou bez kontroly dokladů natož vozidel vpuštěni na Slovensko, jenom my ne. Celník se pořád domáhal dokladů od vozidla a SPZtky. Ani jedno jsem neměl. Už ani nevím, co jsem mu nakecal, ale nakonec jsme se všichni přes hranice dostali. Dále jsme pokračovali na Čadcu a Kysucké Nové Mesto, kde nás přepadla noc. Byli jsme v údolí řeky Kysuca, kde jsou buď příkré, ale zalesněné svahy nebo rovina bez stromů. Takže volba byla jasná. Uléháme konečně na divoko na louce těsně za městem pod úplně jasnou oblohou s tisícema hvězd. I když nás do obličejů kousaly desítky komárů, tak jsme usnuli docela rychle. Dnes jsme ujeli 140 km.

Něco po půlnoci mě probudily drobné kapičky deště. Přetáhnul jsem si přes hlavu celtu a spal dál. V půl druhé jsme už byli vzhůru všichni. Lilo jak z konve a spát dál už nešlo, protože spacáky byly na ždímání. Takže lezeme do pláštěnek, všechno balíme a ve dvě hodiny v noci jsme připravení na maximálně „survival“ noční jízdu. Jiný program na dnešní noc nás totiž nenapadnul.

V tuto chvíli byl ten nejvhodnější okamžik, aby nám Martinův moped ukázal pravou příčinu svého rachtání. Několik okamžiků po nastartování se mu utrhlo magneto zapalování. Tak jsme přečkali zbytek noci na lavičkách nedalekého vlakového nádraží jak nějací houmlesáci.

Ráno vyšlo slunce a my jsme začali shánět nové nýty a nějakou autodílnu, kde by jsme dali mopeda zase do pořádku. Dílna nakonec byla, ale nýty ne, teda alespoň ocelové ne. Chtěli jsme pokračovat dál v cestě, tak jsme museli použít hliníkové trhací nýty. Bylo nám jasné, že dlouho nevydrží, ale co naplat.

Po sestavení mopeda se přišli všichni zaměstnanci servisu podívat jestli se těm bláznům z Prahy oprava zdařila. Moped s přehledem chytil na první šlápnutí.

V půl dvanácté jsme konečně vyrazili do Povážské Bystrice. Hliníkové nýty vydržely přesně 17 kilometrů. Pak v motoru znovu příšerně zarachtalo a zase jsme se zastavili. Čirou náhodou hned u vjezdu do dalšího autoservisu. Tentokrát jsme byli úspěšnější a sehnali jsme lepší nýty, takže za půl hodiny odjíždíme. Ani tady po nás nikdo nechtěl peníze za poskytnuté zázemí a materiál. V jednu hodinu jsme konečně v Povážské Bystrici a míříme rovnou k fabrice, kde byl v roce 1973 vyroben Milanův Mustang.

V areálu fabriky jsme si dali pauzu a na trávníku jsme začali sušit mokré spacáky, celty, karimatky a pláštěnky, aby alespoň trochu vyschly na další noc. V půl čtvrté už máme zase zabaleno a vyjíždíme na Púchov, ale asi po deseti kilometrech nás přepadla ukrutná únava, důsledek vstávání ve dvě v noci. Se silama totálně na dně zastavujeme na benzínce a dopujeme se Kofolou. Kofola zabrala, takže v půl šesté bezpečně přijíždíme na hranice v Lysé pod Makytou. Celníci mají dobrou náladu, laškují s námi a bez sebemenších problémů nás pouští do ČR.

S blížícím se večerem začíná jak jinak – znovu pršet. Už si začínáme na deštivé noce zvykat. Podél silnic vyhlížíme cokoliv, co má střechu a kde by se dalo přespat. Po průjezdu Vizovic se nalevo ve stráni mihla střecha stodoly celkem dobře ukryté v roští. Bylo to nejlepší místo, co se dalo najít. Uvnitř bylo plno suchého sena a nikde ani živáčka natož mrtváčka. Po dnešní náročné etapě nedalo usínání vůbec žádnou práci. Za pár minut jsme byli všichni tuhý.

Něco po jedné hodině se nějaký ožrala pokoušel dostat k nám do stodoly. Naštěstí byl tak sťatej, že měl sám se sebou co dělat a do stodoly se vůbec nedostal. Asi po půl hodině mumlání nadávek se odpotácel neznámo kam. Zanedlouho mě spánek připravil o nepříjemné představy setkání se s místním bezdomovcem. Ráno v šest už honím kluky ven ze spacáků, chci odtud co nejdříve vypadnout. I když vyprovázeni hroznou zimou a mlhou, tak po několika životně důležitých zastávkách jsme byli v půl osmé ve Zlíně. Tady se mi zastavil moped, ale zvětšení odtrhu na kladívkách přerušovače ho probudilo zpět k životu. Za Zlínem se při tankování vlivem vadného stojánku složil Martinův moped k zemi. Při pádu stačil ještě sejmout Milanův stroj na jehož sedle stála otevřená půllitrová láhev oleje M2T. Na zem se vylilo asi čtvrt litru, čímž tu po nás zbyla louže jako kráva.

Míjíme Otrokovice, Prostějov a v rekordním čase přijíždíme do Boskovic. Dneska stroje nešetříme a jedeme skoro pořád 40 km/h a víc. V klesání před Boskovicema atakoval Martin neuvěřitelných 70 km/h! Spěcháme, protože chceme dnes navštívit veterán akci CCW 2005 a pak ještě dojet do Žďáru nad Sázavou, kde máme u Milanova strejdy ubytování. Silnice z Boskovic do Bystřice je pro rekonstrukci uzavřená, ale to není přeci pro naše stroje žádná překážka.

Ještě než jsme se vydali na tuto terénní vložku, tak u nás zastavily tři nadupaný mašiny. Sedlaly je čtyři Holanďani, který byli z naší expedice úplně mimo. Fotili se u našich motorek jak malý haranti. Pak jsme se rozloučili a my jeli přímo (po staveništi), oni objížďkou. Úspora času za to stála. Holanďani nás dojeli asi až po dvaceti kilometrech. Teď přišel hlavní hřeb celého dne – akce Classic Car Weekend, pořádaná Classic Car Króžkem Brno.

Pořadatelé i účastníci nás srdečně přivítali. Byli jsme vyzváni, abychom vyjeli mimo soutěž na startovní rampu a pronesli pár slov o naší dlouhé cestě. Takový aplaus, co se nám dostal jsme opravdu nečekali. V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz Rallye Paříž Dakar. Naše dnešní etapa měla cíl až ve Žďáru nad Sázavou, takže jsme se rozloučili a pokračovali dál. Za slabou hodinku jsme byli po 195 kilometrech v cíli dnešní etapy. Podle zaručených zpráv dnes poprvé za naší cestu nemá v noci pršet, takže s díky odmítáme předem zajištěné ubytování a jdeme si ustlat na nedalekou louku pod širou oblohu. Rodina hostitele chvíli protestuje, ale my jsme pevně rozhodnuti.

Nedělní ráno je jak vymalované, ani se nám nechce vstávat. Milanův strejda přijel domů až pozdě v noci, takže když se ráno dozvěděl, že jsme spali venku v trávě a né v jeho vilce, tak šel málem do kolen. Po snídani se Milan pustil do opravy elektroinstalace Mustanga, který včera večer přestal svítit. V deset hodin jsme se vydali na závěrečnou etapu Cross Country Survival 2005. Milan si vymyslel zajížďku do Přibyslavi, kde je prý hasičské muzeum. No, bylo tam, ale zavřené. Už chceme být doma, ale prosazuju ještě krátkou návštěvu Zemědělského muzea v Čáslavi. Krátká návštěva se protáhla na dvě hodiny a do fotoaparátu přibylo na 250 fotek. Návštěvy však nikdo z nás nelitoval. Sbírka traktorů, kombajnů a stabilních motorů je tu neuvěřitelně rozsáhlá a opravdu jedinečná.

Asi nejvíc tu na nás zapůsobily dvě parní oračky John Fowler z roku 1909. Vypadají jako středně velké parní lokomotivy na kolech. Tohle bych potkat na silnici radši nechtěl. V 19 hodin jsme v Praze.

Následovalo závěrečné foto u našich „malých strojů na velké cesty“ a po 1001 kilometrech jsme se rozloučili.

Cílem cesty bylo přežít a to jsme my i naše mašiny se ctí dokázali. Doufáme, že se nám povede podobný výkon ještě někdy zopakovat. A už se na to všichni tři těšíme !!!

Ondřej Láska

Když jsme to neštěstí dovezli domů, tak jsme zjistili, že se rozsypalo ložisko na ojnici. Mezitím se objevil i Martin. Když jsem ho viděl jak Simsona přitlačil místo aby na něm přijel, tak jsem začal mít o naší zítřejší expedici vážné obavy. V záloze jsme měli ještě Babettu 210, ale za prvé jenom jednu a za druhé na ní nikdo nechtěl jet. Martin nás ujistil, že Simsonu stačí malý odpočinek a zítra určitě pojede jako vítr a Milan se neprodleně vrhnul do noční generálky motoru z Mustanga.

Vše se podařilo, takže 14.9.2004 v 9 hodin vyjíždíme – směr Žďár nad Sázavou k Milanovu strýci. Neujeli jsme snad ani kilometr a Simson, nejnovější stroj v koloně s víc než dvojnásobným výkonem a s daleko větší maximálkou než můj Staďák nás začal zdržovat. Motor jiskru dával, takže jsme se zaměřili na vyčistění palivové soustavy. Když se zdálo, že ten vehikl zase pojede, tak jsme se museli vrátit domů omýt špínu, kterou se našim rukám motocykl odvděčil. Doma se nám smáli, že jsme se vrátili nějak brzo…

Na druhý pokus jsme ujeli celých 7 kilometrů, ale opět jsme se pro poruchu zastavili. Tentokrát nás v pokusu o opuštění Prahy pro změnu zradil Mustang. Když jsme bez úspěchu vyměnili vše co jsme měli s sebou, tak Milan přesednul na rychlého Síma a jel zas domů pro další díly. Vrátil se za hodinu a půl a začal vyprávět, jak musel několikrát Simsona doslova přemlouvat, aby vůbec dojel. Po další hodině práce u kraje silnice byl pojízdný už jen můj Stadion. Takže jsem vzal Mustanga na špagát a dotáhl ho domů. Nutno dodat, že to byl pohled pro bohy. Lidé na autobusových zastávkách se smíchy až za břicha popadali, když viděli pod hromadou zavazadel se takřka ztrácející moje motokolo táhnoucí pražskými ulicemi s vypětím všech 1,5 koní plíživým tempem podobně naloženou motorku. Pro Martina se s mým špagátem vrátil Milan na třistapadesátce.

U Simsona jsme objevili rozpadlou klikovku, čímž bylo jasné, že ten se naší další cesty už nezúčastní. Ve dvě hodiny odpoledne jsme objevili závadu i na Mustangu. Ukázalo se, že prvotní příčinou byla vadná svíčka, kterou jsme sice hned dopoledne vyměnili za zcela novou, ale koho by napadlo, že to bude vadný zmetek. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy jsme vyměnili beze zbytku úplně celé zapalování. Taková prkotina a zabrala nám půl dne… Bylo odpoledne a i kdybychom se rozkrájeli, tak těch 160 km do Žďáru by jsme dnes za světla nedojeli. Takže to pro dnešek balíme a pojedeme až zítra 15.9.

Ráno jsme se konečně vydali na cestu v sestavě Stadion, Mustang a Babetta. Technické problémy jsme si v hojné míře vybrali včera, takže dnes jde vše tak jak má jít. V Chotusicích u Čáslavi si dáváme pauzu, navštěvujeme Veteran bazar & muzeum a pár hodin nato jsme ve Žďáru. Stroje drží, ale naše tělesné schránky jsou na tom hůř. Hlavně zadky pěkně bolí. Interval pravidelných zastávek se stále zmenšuje. Ze začátku jde jet klidně hodinu a půl nonstop, ale ke konci už maximálně půl hoďky. Těžko říct kdo je na tom hůř, jestli já s odpruženým sedlem, ale neodpruženou zadní vidlicí, nebo kluci s pevným sedlem a odpruženým strojem. Dneska ještě spíme v měkkých postelích u strejdy, takže se to rozleží. Zítra bude hůř…

Další den jsme začali návštěvou místní vodárny, v níž je Milanův strejda zaměstnán. Když jsme se dostatečně vynadívali a vše si prolezli, vydali jsme se znovu na cestu. V půl čtvrté jsme přijeli ke vchodu do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Na exkurzi podzemí však bylo pro dnešek už pozdě. Protože návštěva jeskyní byla cílem naší cesty, tak jsme se rozhodli v okolních lesích přespat do zítřka. Do večera bylo času dost, tak jsem zavolal Arnýmu do nedalekého Prostějova, jestli nechce za náma přijet na pokec. Bohužel neměl zrovna pojízdný ani jeden motocykl, takže ze setkání nebylo nic. Vydali jsme se tedy na nedalekou zříceninu hradu Holštejn a zbytek odpoledne strávili v hospodě. Večer jsme si našli fajn místo na spaní v lese asi 3 kilometry od jeskyní.

V noci pořádně přituhlo a já myslel, že zimou nedožiju rána. Vstávali jsme natolik brzo, že slunce ještě nestačilo ani rozehřát vrstvu námrazy, která se všude kolem nás přes noc udělala. Ty tři kilometry k jeskyním byly taky vražedný. Vzduch byl tak chladný, že nám okamžitě po rozjezdu zamrzla zpětná zrcátka a dokonce i brýle na očích. Ještě před otevřením jeskyně jsme si stačili uvařit na sovětském benzínovém vařiči čaj na rozehřátí. Po absolvování prohlídky jeskyně jsme nasedli na stroje a jeli k další nedaleké jeskyni Balcarka. Ochotná paní u kasy nám pohlídala motorky a po prohlídce jeskyně nám ještě dobře poradila, kde nejlépe poobědváme.

Dalším cílem byla prohlídka Macochy. Na hlídaném parkovišti byla velmi ochotná slečna, která nejen že nechtěla peníze za parkování, ale dokonce nám telefonem domluvila uložení báglů přímo u stanice lanovky vedoucí k jeskyni. Jen nás upozornila, že ten pán u kterého se máme hlásit je tak trochu šprýmař, tak se jím prý nemáme dát rozhodit. Pán opravdu nezklamal a nebýt upozornění na jeho hravou povahu, tak by jsme mu asi nic z našich věcí nesvěřili. Macocha byla fajn a projížďka Punkvou ještě víc. Měli jsme takřka soukromý výklad, protože bandu německých turistů výklad moc nezajímal. S průvodcem jsme si dobře popovídali a stiskem ruky na rozloučenou jsme ukončili putování po krásách moravského podzemí. Ještě jsme se zajeli podívat do Rudice, kde je přístupný větrný mlýn. Dobře jsme udělali, protože starý pán nám ve stylově zařízené světnici mlýna asi hodinu velmi svérázně vyprávěl historky týkající se mlýnů a místního podzemí. Ani jsme nedutali, jen občas jsme se neudrželi a hlasitým smíchem přerušili jeho poutavé vyprávění.

Když jsme opouštěli mlýn, tak byl vhodný čas si najít nějaké místo k přenocování. Ještě chvíli jsme jeli směrem na Brno, ale v údolí s řekou Svitavou žádné dobré místo na přespání nebylo. S přibývající tmou a zimou se nám nálada rapidně zhoršovala. Kolem deváté večer jsme zastavili v Brně u pumpy totálně zmrzlí a vyčerpaní. Když jsme tam na sebe navlékali úplně všechno oblečení, co jsme měli, tak se s náma daly do řeči dvě holky. Vyprávěli jsme jim odkud jedeme, kde jsme všude byli, no prostě jsme machrovali, že nejsme žádný vořezávátka a všechno máme pod kontrolou. Ovšem ve chvíli kdy odjely, jsme si připadali jak trosečníci na severním pólu v nekonečné polární noci. Co naplat, museli jsme jet dál… První jel Milan na Mustangu, protože dobře svítil (tedy i něco viděl), druhý jsem jel já, protože Stadion vzadu skoro nesvítil, poslední jel Martin na vpředu skoro nesvítící a vzadu doslova zářící Babettě a držel se očima mé červené bludičky. Několikrát jsem viděl, jak malé červené světélko přede mnou divoce zakličkovalo, to když Milan jen taktak vybral zatáčku, co se náhle ve tmě objevila.

Něco před jedenáctou hodinou jsme si řekli, že riskování už bylo dost a ustlali jsme si mezi stromy u pangejtu nějaké prašné cesty. Ani jsme se nesvlékali a vlezli do spacáků. Zima byla snad ještě větší než včera. Několikrát v noci mě probudil hrozný chlad jdoucí ze zhora, zespoda, zboku, prostě odevšad, ale všechno oblečení jsem už na sobě měl, takže jsem mohl akorát zatnout drkotající zuby a spát dál. Jakmile se rozednilo, tak jsem šel vařit čaj. Zima s náma lomcovala tak, že jsme hrnky s čajem ani chvíli neudrželi v klidu. Teplota byla ještě pořád pod nulou. Čekat, až slunce prohřeje vzduch, nemělo smysl, tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme museli zastavovat každých patnáct minut. Všichni jsme měli nohy znecitlivělé mrazem, zkamenělé obličeje a u červeného nosu nudli. V jedenáct hodin, když jsme míjeli Jihlavu, bylo však už krásně teplo. V Humpolci jsme si dali oběd a vyfotili se u pomníku nejslavnějšího místního přistěhovalce Hliníka. Kousek za městem jsem musel u mopeda prohodit přední brzdu za nefunkční zadní. V jednom klesání se mi totiž utrhlo brzdové obložení z pakny a brzdit na Stadionu jenom přední brzdou je mírně řečeno o ústa. V Čechticích, nedaleko Vlašimi, nastalo loučení. Já dál pokračoval sám na Dobříš, kde mám chatu a kluci jeli na Prahu. Večer jsme si telefonátem potvrdili, že obou cílů bylo bez problémů dosaženo.

Tahle cesta nám dala několik cenných zkušeností. Hlavně, že Babetta je nečekaně dobrý stroj, jehož jedinou nectností je automatická převodovka, nedovolující vyřadit rychlost v klesáních a že v září je už na motorky a spaní pod širákem zima. Ještě dnes se tomu divím, ale nikdo z nás tuhle cestu v následujících týdnech neodstonal.

Ondřej Láska