Hlavní změnou bylo sedlo, které změnilo tvar z kytary na lavici, přední brzdící buben však zůstal na pravé straně. Zadní světlo zůstává stále slza. Nádrž bez středního výlisku.

Když jsem si jí dovezl domů, tak byla v nekompletním stavu. Pár dílů bylo dokonce i z jiných kývaček a tak nezbývalo nic jiného, než se do ní pustit a začít s kompletní renovací. Po tomto provedení jsem toužil už od dětství, kdy jsem ji jako 10 leté dítě spatřil v jedné z knížek, hned jsem věděl že to bude ČZ a ne Jawa.

Kývačka už vypadá konečně jako kývačka. Stále ale zbývá dodělat chromy předních kluzáků, brzdu a nádrž. Z rámu by to bylo asi všechno a jako poslední už mi bude chybět jenom výfuk a koleno. To jsem rozhodnut, že půjdu do replik od pana Hadrávka.

Filip

Jawa ČZ 150, typ 352, patří do unifikované řady nových poválečných motocyklů Československa. V očích mnohých veteránistů jsou malé kývačky často neprávem přehlíženy, snad proto, že nejsou plnohodnotnými Jawami a vlastně ani Čezetami. Toto tvrzení platí zejména pro mezitypy, které stále používají některé komponenty z céčkových motocyklů ČZ oblečené do zbrusu nového kabátu.

Tento motocykl z roku výroby 1955 je renovován ze stavu více než nálezového. Výhodou byla skutečnost, že jeho provoz byl původním majitelem ukončen někdy v 70tých letech a od té doby byl uložen ve stodole. Tím pádem nebyl během provozu nějak upravován či vylepšován. Na motocyklu jsou použity kromě výpletu, pneumatik a malého zlomku gumových dílů díly původní, bez použití replik. Pouze došlo k jejich povrchové úpravě chromováním a lakováním. Některé hodně opotřebované díly byly zakoupeny na burze ve stavu lepším (stupačky, rukojeti, atp.).

Otázkou byl často řešený problém světla kývačka versus pérák. Na motocyklu bylo ponecháno sklo původní, tj. kývačka ale s rámečkem bez štelování. Problémem renovace tohoto stroje by mohlo být množství specifických dílů, které nejsou shodné s mladšími ročníky kývaček. Mezi ně patří pérácký kohout či celochromové kryty zadních tlumičů. Zajímavostí konkrétně u tohoto kusu je použití již celobubnových kol a zadní bovdenové brzdy.

Celá renovace probíhala v amatérských neprofesionálních podmínkách a k plné radosti majitele. Pro ty, co mají rozum, umí počítat, chtějí si zajezdit a přesto propadli fenoménu kývaček, je třipětdvojka jistě zajímavou volbou.

Berni

Na avízo od kamaráda, který objevil inzerát, nabízející původní pětsetdvojku a hlavně zcela kompletní, včetně onoho posvátného krytu řetězu, bylo mé pilné shánění naráz u konce. Skútr se nacházel kousek od Holic a za cenu zcela tržní, ale to kompenzoval nádherný původní stav. Nastalo velké dilema, jestli renovovat nebo nechat prase oprýskané, leč původní. Nakonec zvítězila renovace. K mému úžasu to šlo velmi dobře, nikde nic nebylo předěláváno a zlepšováno domácím kutilem. Stav tachometru byl něco přes čtyřicet tisíc kilometrů. Renovaci jsem zvládl asi za čtyři měsíce, bylo to příjemné zpestření nekonečné zimy.

S rekonstrukcí mě pomohl známý skútrařský guru Tomáš B. a byla to spolupráce víc než výborná a myslím si, že na výsledku je to znát. Replikové díly nebyly použity, kromě výfuku a kolene, dokonce i většinu spojovacího materiálu jsem zrenovoval a použil. Výfukové potrubí jsem zakoupil již zmiňovanou repliku, ale opět jako vždy u českých replik přesnost tvaru špatná. Musel jsem upravit zadní držáček a největším pobavením bylo, že vložku výfuku výrobce montuje obráceně. A o těsnosti tlumiče nemluvě. Jednalo o výrobek české renomované rodinné firmy, bohužel.

Jako oříšek se nakonec ukázalo vyčištění palivové nádrže, protože její plochý tvar znemožňuje použití oněch přetajných jawystických method. Zadní čelo se muselo ve sváru vyřezat, nádrž vypískovat a pak zpět zavařit a provést zkoušku těsnosti. Odstín barvy skútru byl ponechán původní, bohužel chromové části se musely nechat znovu pochromovat, což bylo finančně náročné. Co se týká mechanického opotřebení celé motorky, tak to bylo velmi malé, protože se ji evidentně v minulosti dostávalo víc než pečlivého zacházení. Ovšem všechny pouzdra čepů se měnily, aby se zamezilo onomu plavnému pohybu při jízdě. Například i pneumatiky byly jako nové, nebo i bowdeny.

Celou renovaci, bych shrnul jako absolutně bezproblémovou a skútr při zajíždění funguje opravdu bez porodních bolestí, což se nedalo říct o jiných motocyklech, které jsem renovoval. Jízda na pětsetdvojce je velmi pohodlná a budí v provozu nemalou pozornost kolemjdoucích. Je to jeden z nejvydařenějších a hlavně nejhezčích motocyklů československé výroby.

M. Olejko

Na mnoha čízách bylo vidět, že slouží svým majitelům k častým jízdám, dlouho a věrně a že by si už už zasloužily nějakou tu menší investici . Naopak, na jiných vystavených strojích bylo vidět, že si jezdci svých strojů náležitě cení a dokáží je udržet v krásném stavu a dokonce je i špičkově renovovat či restaurovat.

Jedni i druzí vyrazili od výstaviště nejprve na Šelepku č.1, což, jak brňáci vědí, je kultovní hospůdka a také místo, kde skútraři pravidelně schůzují. Zde proběhlo fotografování seřazených strojů a tady se také kolona skútrařů rozdělila.

Jak jsem záhy pochopil, byly připraveny dvě varianty vyjížďky. Zatímco cílem první skupiny bylo místo posledního odpočinku jednoho z kolegů skútrařů, já jsem se přidal k té druhé, větší a „lesklejší“ a vyrazil za ní směrem na Bílovice do Ruprechtova.

Bohužel jsem musel také plnit jiné povinnosti a tak jsem dal za Řícmanicemi pestrému hejnu dvaceti krásných skútrů sbohem. A jak jsem později slyšel, přišel jsem tak o další, skvělý program…

Škoda. Ale určitě příště pojedu zase!

JiříK

Loňská rekordní účast 283 mopedů slibovala akci s velkým A, tak jsem si řekl, že TO musím vidět!

S předstihem dvou týdnů jsem začal sestavovat svého Stadiona S11, který byl po loňské, 1 680 kilometrů dlouhé expedici do Itálie, v instantním, tedy zcela rozebraném stavu. Opotřebené díly byly vyměněny, lak opraven a v pátek, den před akcí, se můj milý moped po dlouhé době rozjel vlastní silou. Následovala asi 10 km dlouhá zkušební jízda, při které se i přes šetrný styl jízdy mírně kously nové pístní kroužky. S padající tmou jsem je tedy vyměnil zpět za staré kroužky a zdálo se, že vše už bude v pořádku.

Ráno jsem na mopeda nabalil spacák a vyrazil na asi 5 km vzdálené místo srazu s dalším mopedistou Martinem, sedlajícím Stadion S22. Cestou se však ukázalo, že něco není úplně v pořádku. I přes hodinové laborování mě vadné zapalování předčasně vyřadilo ze hry. Na další oživovací pokusy už nebyl čas, tak jsem osedlal Jawu 250 kývačku a se značným zpožděním a slzou v oku, vyrazil se alespoň podívat na ostatní pojízdné mopedy. To už mi volal Erik, kamarád z Bratislavy (který na Žebrák dojel těch 400 km po ose na Pionýru), že se na spanilou jízdu startuje o půl hodiny dříve, tak ať spěchám. Stihnul jsem to jen tak tak!

Při mém příjezdu do Žebráku akorát startovala kolona mopedů na již sedmý ročník spanilé jízdy. Kolona jela převážně ve čtyřstupu, někdy i víc a s velmi malými odstupy mezi stroji, přesto trvalo skoro 3 minuty!!! než všichni projeli.

V drtivé většině se jednalo o Stadiony S11 – jejich počet bych odhadoval na víc než 200 kusů. Zbytek byly Stadiony S22, několik Jawett standart nebo sport a pár kusů Stadionů S23. Celkem 331 mopedů! Kolonu uzavíralo několik Pionýrů, Jaw vyšších kubatur, Harleyů a moderních čtyřkolek.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z takové nadílky starých mopedů a než jsem uvěřil, že to nebyl jen sen! S několikaminutovým zpožděním jsem začal kolonu stíhat. I když jsem neznal trasu, stopování mopedů nebylo obtížné. Cestu lemovaly už od samého začátku odpadlíci, kteří, jak se později ukazovalo, zvládali závady strojů víceméně opravovat a pak rychlou jízdou se zalehnutým jezdcem za řídítky konvoj dohnat. Dalším navigačním bodem byl celkem svižně se na obzoru pohybující modrý oblak.

Po půlhodině jízdy byla první plánovaná pauza, při které si stroje i jezdci na čtvrt hodinky odpočali. Konečně jsem si mohl prohlédnout stroje hezky v klidu a že bylo na co koukat! Od mopedů ve stavu snad včera vytažených z kupky sena, přes krásně udržované stroje až po značně upravené kreace s motorem ze Stadionu.

Následovaly další, většinou půl až třičtvrtěhodinové přejezdy, prokládané občerstvovacími pauzami. Pořadatelé měli perfektně zvládnutou organizaci, takže do snad více než kilometrové kolony mopedů, nebyl vpuštěn žádný cizorodý prvek, tedy ani já s dvěapůlí. Všem účastníkům krylo záda několik mikrobusů s vleky upravenými na převoz mopedů, co už vlastní silou nemohly dál, takže se nikdo nemusel bát, že zůstane někde na trati sám a bez pomoci. Nechybělo ani vozidlo s lékařem. Pro mopedisty z dalekých krajin bylo samozřejmě zajištěno i ubytování na předcházející a následující noc v tělocvičně místní školy.

Cíl jízdy byl opět na náměstí v Žebráku, kde celá akce krátce před polednem začínala. Jako třešnička na dortu, byla skvělá exhibice trialisty Martina Křoustka a slosování startovních čísel registrovaných účastníků o hodnotné ceny (od lahve něčeho dobrého k pití až po dovolenou u moře). Kolem páté hodiny jsem se vydal domů s pevným přesvědčením, že příští rok musím tuhle akci znovu navštívit a určitě i s MOPEDEM!

Ondra Láska (Hajtrista)

Zdá se, že v letošní rok je v CCK ve znamení skútrů. Další renovaci, tentokrát 501ky, dokončil v těchto dnech Arnie. A jak se zdá, skútrománie ještě zdaleka nekončí…

Redakce

Skútr prodělal v době svého mládí nějakou menší nemilou příhodu, ale oprava byla provedena kvalitně, profesionálně a na první pohled není znát. Až na tuto maličkost se dá říct, že stroj je v naprosto původním stavu. Dobový tuning se projevil jen dodatečnou instalací páru gumových nášlapů a skútřík má i kompletní, jinak nedostatkový, kryt řetězu!

Při porovnání s jinou 502-kou, vyrobenou o necelý rok později, je vidět několik odlišných detailů, např. jiné upevnění klaksonu, jiné provedení gumového těsnění směrových světel, uložení řadicí páky atp. Srovnávací foto přineseme později.

Tak kluci, ať vám to spolu dobře jezdí.

Redakce