Publikováno s laskavým svolením redakce časopisu Motor Journal.

Abych pravdu řekl, do Máni jsem se zamiloval už ve svých 3 letech. Byl to pro mě svátek, když Máňa přijela a vzala mě na výlet. Jízda v otevřeném voze je prostě něco úplně jiného. V té době můj otec vlastnil Tudora se 4dveřovou karoserií.

Pak jsem Máňu nějakých 12 let neviděl a po těch letech, když jsme se opět setkali byla v ubohém stavu. To už jsem na ní poznal, že chudina mele z posledních sil. Uplynulo další období – škola, vojna, ženitba a … vzpomínky na Máňu. „Co asi tak dělá?“ To jsem si kolikrát říkal. Jednou jsem se proto rozhodl Máňu navštívit. Zrovna trochu pršelo, ale s odhodláním, že ji chci vidět, jsem stiskl tlačítko zvonku. „A jéje, to je k nám návštěva, a co že po tolika letech?“ Musel jsem s pravdou ven – chci ji vidět. Šli jsme na dvůr a tam jsem ji spatřil. Stála tam, obrostlá travou a brečela. Ze světlometů jí kapaly rezavé slzy. „Asi jí zruším rodný list“, jsem se dozvěděl po chvíli, co jsem Máňu hladil pohledem, od majitele. V Máni někde uvnitř vrzlo a rozbrečela se ještě víc a mě zamrazilo při představě, jak ji pohlcuje vysoká pec.

Než jsme si plácli, tak to trvalo další dva roky. Výmluvy typu, já ji možná spravím a nebo můj syn, ale to zapomněl, že synáček se narodil s oběma rukama na jednu stranu. Konečně povolil a svolil k prodeji.

Nákup a renovace

Neváhal jsem ani minutu a pro případ jsem si vzal s sebou baterii a kanystr benzínu. Máňa již stála plna očekávání co se bude dít, jenom ty zaschlé potůčky od rezavých slz se na ní vyjímaly. Namontoval jsem baterii a jelikož nádrž chyběla, tak do plastové láhve ostřikovače jsem nalil benzín a napojil hadičku na karburátory. Máňa byla tak natěšená, že už konečně opustí tohle nehostinné místo, že naskočila napoprvé. Vydali jsme se na cestu a oba jsme se třepali, já zimou a Máňa tím, že tak tak držela pohromadě. Trasu 15-ti kilometrů jsme překonali s vypětím všech sil. Bylo vidět, že má Máňa opravdu dost, což značila stoupající pára z chladiče. Myslela si, že se do ní hned pustím, ale musela ještě nějakou dobu počkat, jelikož byly jiné důležité věci na práci.

A vidíte sami, že jinak se nedalo, než ji kompletně rozřezat a udělat jí druhou karoserii z jiných dílů. Vše se muselo vyměnit, zůstala jen zadní želva a palubovka. Rám je kompletně zrestaurovaný a nápravy poskládány z nových dílů. Motor jsem ponechal v původním stavu, jelikož mě majitel ujišťoval, že je po GO. Pravda to ale nebyla, protože mně po půl roce ježdění dal sbohem.

Celá renovace trvala s přestávkami asi 20 měsíců. A ostatní už vidíte sami z fotografií. A za to, že jsem Máňu zachránil před určitou zkázou se mně odvděčuje příjemnými požitky z jízdy a hodinami krásných okamžiků strávených spolu.

Přeji všem, kterým koluje v těle veteránská krev, aby si taky zkusili zachránit nějakou svoji „Máňu“.

Felicia byla mým snem někdy od té doby co jsem ji poprvé uviděl v tátově světě motorů. Opravdu se po ní shánět jsem začal v prváku na VUT, ale vždy když už jsem v inzerátech narazil na nějakou odpovídající mým finančním možnostem, byla prodána. Štěstí se na mě usmálo až na konci ročníku, kdy jsem v annonci narazil na Felicii před renovací a po zavolání jsem se dozvěděl, že je dokonce stále k mání. Hned druhý den jsme ji vyrazili obhlídnout. Zjistili jsme, že je to model 61 a předchozí majitel ji koupil v roce 1986, přičemž mu už tenkrát při přepisu sebrali OTP a do TP daly razítko nepojízdné, 16 let se ji chystal renovovat… až ho manželka přesvědčila ať ji radši prodá.

Felda měla zadřené svislé čepy, řídit se dala pouze díky vůlím v excentrech a karoserie byla ve značném stupni koroze, což mi bylo ale v tu chvíli zcela ukradené, já jsem byl rád že mám konečně vysněnou Felicii a nic jiného mě nezajímalo. Auto bylo aspoň celkem kompletní a bez úprav. Poté co jsme vyřešili jak auto dostat domů, jsem začal s odstrojováním a pomalu se děsil, kdo tuhle kastli dá dohromady.

Přes léto jsem začal pracovat na podvozku a sháněl klempíře. Poté, co ji několik z nich shlédlo a nechtěli s tím mít nic společného, se jí nakonec ujal dědův kamarád. Když jsme mu karoserii přivezli, ještě se mě pokoušel přesvědčit ať ji radši zavezu o kousek dál do sběrných surovin, ale pak se do ní přece jenom dal. Po 4 týdnech, kdy pod tím ležel od rána do večera a doma ho prý už ani neznali jsem si pro ní mohl jet.

Po návratu nastala fáze broušení, čištění a natírání. Provedl jsem částečné nastrojení, spasování a pro auto si přijel lakýrník. Doba pobytu u něj se ale protáhla z původně avizovaných 14 dnů na 3 měsíce. Když už bylo auto konečně nalakováno, tak se lakýra zase neměl k tomu ho přivést. Nakonec jsme se s ním a s majitelem objektu kde Felda stála domluvili, že si ji můžeme odvézt i bez jeho přítomnosti, protože stále jezdil kdesi po světě. Podvalu nemaje, svařili jsem tažnou tyč z vozíku si půjčili žehličku a Feldu těch 20km domů odtáhli na kouli za stodvácou.

Přes zimu jsem natahal elektriku, nechal udělat nová tapecíra, koupil střechu, auto nastrojil a 15.5.2005 nastal onen památný okamžik, kdy se Felda dala po minimálně devatenácti letech, i když zatím s motorem vypůjčeným ze Spartaka, vlastními silami opět do pohybu. Po úspěšném absolvování STK a vyzvednutí rz z depozitu už mi nic nebránilo si začít vychutnávat první kilometry.

Na podzim se z garáže přestěhovala zpátky do dílny a začalo další vylepšování. Auto dostalo zgenerálkovaný původní motor, lepší nárazníky, nově přečalouněné sedačky, nově nachromované různé drobnosti a řadu dalších věcí, které chyběly k mé spokojenosti. Sezonu 2006 už absolvovala téměř v celé své kráse.

Na autě se stále ještě najdou věci které, se dají vylepšovat, případně pořídit, ale auto na kterém už není co dělat by mě ani nebavilo. Něco takového ale u 45 let starého auta snad ani nehrozí…

Bylo to někdy v půlce ledna 2004, kdy se setkali ve Švédsku dva noví náhodní kamarádi Pavel (Čech) a Ilja (Švéd). Protože jsou oba motoristé, milující staré i nové automobily, přišla řeči i na ně. Ilja vyprávěl o své cestě za polární kruh, kterou před čtyřmi roky udělal s kamarády a svou Felícií 1964 a také o tom, že teď už na dobytí severu zbývá jenom místo zvané NORDKAPP.

Prolog

Tento Severní mys na ostrovu Magerö se nachází na samém severu Norska a byl dlouho pokládán za nejsevernější místo Evropy. Nikdo neví, proč právě tento bod přitahuje lidi magickou silou. Dnes je již známo, že nejsevernější výběžek do moře, Knivskjellodden, leží přece jen severněji. Nic naplat, přitahoval i naše dva kamarády. Slovo dalo slovo a vznikla myšlenka – udělat to spolu. Cílem bylo dojet Škodou Felícia Super model 1964 těch zhruba 2 600 km nahoru a 2 600 km zpět. A že se jednalo o Škodovku, Pavel má taky jednu – Octávku 2002 Tdi-čko, kterou nabídl k doprovodu. Pak navíc sehnal sponzora, který dal výpravě jméno a cestu ekonomicky podpořil. Expedici jsme pokřtili na cestu: S MEDVĚDEM NA NORDKAPP, protože sponzorem je firma, vyrábějící blokovací zařízení automobilů – Medvěd blok.

Po nezbytných telefonických dohovorech a květnové poradě ve švédském Alingsasu, vypracoval Ilja, který ve Švédsku žije, podrobný plán cesty, stanovil se den ostrého startu z Alingsasu na 8. července a zajistilo se ubytování na celou dobu výpravy. Kluci se dále dohodli přizvat ještě dalšího účastníka – Pavlovu manželku Jarmilu. Toto rozhodnotí bylo založeno hlavně na jejím potvrzeném kulinářském umění.

Čas utíkal a před startem se všichni sešli na třídenní přípravu techniky a zavazadel. Poslední konzultace nad Škodou Felícií, důkladná technická kontrola, včetně seřízení ventilů, kompletace náhradních dílů, rozdělení nákladu atd, atd. Ještě štěstí, že v této době panují ve Švédsku bílé noci a je nakonec čas i na dlouhá vyprávění nad skleničkou Becherovky. V přípravách se nezapomíná ani na nejvýhodnější výměnu valut, nebo nejlacinější nákup motorového oleje. Předpokládá se totiž, že Feldička po generálce motoru bude asi značně žíznivá. Také fakt, že na Feldě neexistuje přední tažný hák, nám nedá spát. V Norsku je hodně tunelů a pokud by si v některém z nich Felicie postavila hlavu, asi by to znamenalo menší katastrofu. Tedy vyrobit vlečný hák. Ale kde svářet? V místním Škoda servisu nám rádi dali zdarma k dispozici volný montážní kanál a svářečku. A bylo to. Pak ještě povinné kosmetické a reklamní úpravy a snad budeme připraveni.

První den – 8. června

Hagtorsslätt – Alingsas – Torsby

Počasí jako na objednávku, jen trochu chladněji. Plátěná střecha Felicie jde do futrálu a po poslední fotografii naleštěných vozů – Hurá na cestu! Již po dvou hodinách zastavujeme v SOLLEBRUNN, kde Iljův kamarád Sven Lilljeqvist mimo obyčejné benzinky Shell, má také originální Shellku z dvacátých let a navíc sbírku fantastických starých automobilů.

Další zastávka je v TROLLHÄTTANu – městě automobilů SAAB. Město bez výškových domů je utopené v zeleni, přestože je to město průmyslového charakteru. Jsou zde mimo továrny SAAB s fantastickým automuzeem, také Volvo Aero, vyrábějící motory proudových letadel (mimo jiné i pro Gripen), slévárny v Stalbace a jiné. Přejíždíme řeku Göta přes nejdelší Evropský most přes řeku (jmenuje se Stalbackabro) a odbočujeme k zajímavému vodnímu dílu, které prochází Trolhättanem – GÖTA KANAL. Kanál vzniknul v 16-tém století a spojuje vnitrozemní cestou Göteborg a Stockholm. Zajímavostí průplavu právě v Trollhättanu je rozdíl výšky hladiny, kterou musel průplav zdolat. Vedle původního koryta, kde voda vodopádem a několika vodními elektrárnami padá do hloubky, byl vytvořen, dnes již moderní, umělý kanál s pěti plavebními komorami, které vyrovnávají rozdíl 80 metrů. Původní průplav je ale udržován i nadále i když jenom jako turistická zajímavost.

Zaparkujeme a ejhle – na Felicii se začíná kouřit z levé zadní brzdy. Vypadá to síce hrozivě, ale Ilja dává vědět, že před cestou měnil brzdové obložení, které potřebuje záběh. Brzdu povolujeme a zdá se, že je po problému. Pokračujeme kolem jezera VÄNERN, které je nejvetším jezerem Švédska a projíždíme sestavou cestních a železničních zvedacích mostů až k HAVERUDU, kde zastavujeme u vysokého silničního mostu. Naskýtá se nám zajímavý pohled – voda teče ve dvou výškových úrovních. Vespod je původní koryto a nad ním, ve stejném směru, přemostění ocelovým aquaduktem. Třemi zdymadlovými komorami se pak lodičky dostávají na úroveň spodní nebo horní hladiny původní říčky. Železniční most nad aqaduktem zvedá sice motor, ale vrata zdymadel a výpustě se regulují klikou – manuálně, stejně jako v době vzniku tohoto aqaduktu. Pouze most na kterém stojíme my a který je hodně vysoko je pevný.

Malebnou krajinou, silnicí která má 48 (počítaných) ostrých zatáček přijíždíme k městu SÄFFLE. A tady se nám to stalo. Feldička zacvičila a z doprovodného auta volá vysílačka: Proboha, zastav, vždyť ztratíš kolo! Jak, to nikdo neví, ale kolo se nám povolilo (že by těmi zatáčkami?) a jen s kouskem štěstí neulítlo. Oprava netrvala dlouho, ale ráfek již nebyl k použití. Ještě štěstí, že rezervní kolo Feldičky je normální ráfek a není jako dnešní rezervní kola, která jsou jakousi nahražkou a dají se použít nanejvýš k nejbližšímu servisu. Pokračujeme v cestě a přijíždíme k monolitu – Stamfrämdemonument, s velikým bronzovým orlem. Je to památník sblížení Norů a Švédů. Je postaven na místě, kde se tenkrát setkali králové obou zemí. Kolem ROTNEROSu – zámku známému z románů Selmy Lagerlöfové, první ženy – spisovatelky, která dostala Nobelovou cenu, se blížíme k cílu první etapy – TORSBY. Bydlíme ve sportovním gymnásiu, které též v době prázdnin slouží jako turistická ubytovna.
Ujeli jsme 352 km.

Druhý den – 9. června

Torsby – Sveg

Dnešní etapa by měla končit ve městě SVEG. Pokud tam ale dojedeme. Je před námi 339 km. Jedeme lesy a přírodou, mimo měst a je nám fajn. Semtam nějaký červený domeček, jinak nic. Proč červený? Domky na švédském venkově jsou často červené s bílymi okraji. Je to tím, že barva zvaná FALURÖD má ve švédsku dlouhou tradici. Barva se z větší části vyrábí v městečku Falun, (odtud název přičemž röd = červená) a je o ní známo, že dobře odolává povětrnostním vlivům.

Lesy houstnou a nabývají na rozloze. Projíždíme MALUNGem, známým především značkou JOFA, která vyrábí sportovní vybavení, zvláště pro hokejisty. Za zastavení stojí i MORA – město, kde končí největší lyžařský závod světa. Je to Wasaloppet, 80 km dlouhý závod, ve kterém počet účastníků již brzo přesáhne 20.000. Závod se pořádá každým rokem a je připomínkou útěku švédského krále Wasy před Dány. Kousek od Mory je městečko ORSA, které se chlubí největším medvědím parkem v Evropě. Medvědi zde žijí volně v přírodě s mnoha místy ke koupání a jsou k pozorováni z vysoko umístěných chodníků a mostů.

Druhou etapu končíme ve městě SVEG. Město sice nemá medvědí park, ale stejně je to město ve znamení medvědů. Je tu hotel Medvěd, Medvědí hora, restaurace U Medvěda a samozřejmě suvenýry s medvědem. Navíc zde staví firma Skanska z dřevěných destiček největšího medvěda na světě. Bude mít zhruba dvanáct metrů.

Třetí den – 10. června

Sveg – Kyrktasjö

Opouštíme SVEG a dále již projíždíme stokilometrovým lesem. Felície je bez střechy, sluníčko nám přeje. Trochu fouká a my vidíme prvního losa. Máme ale smůlu. Jsme ve vesnici ASARNA a los je dřevěný. Jinak Asarna má mimo mnoha švédských olympioniků v běhu na lyžích, také muzeum záchodů, dokonce s držákem na toaletní papír celým ze zlata. Vjíždíme do laponské oblasti a projíždíme jedním z největších měst severu – ÖSTERSUNDem.

Zdá se, že bude pršet. Zprávy říkají, že již druhý den ujíždíme dešťové oblasti, proto nezastavujeme nadlouho a jedeme dál. Při přejezdu vysokého mostu v městečku STRÖMSUND si připomínáme, že právě tento most se při stavbě v roce 1919 zřítil a při této tragádii zahynulo asi 45 dělníků. Po zrovna opravované silnici, s kamínky a bahnem přijíždíme do městečka HOTING. V městečku je automobilové muzeum a to nás láká. Ilja jede na jisto, navštívil toto muzeum před několika lety. Pro něj je tedy opakovaným překvapením zde vystavená Škoda Felicia, vlastní sestra naší Feldy. Co je ale zajímavé, že mimo toho, že je to Škodovka, v museu o ní nevěděli ale vůbec nic. Muzeum je v nové, asi 200 m2 hale, plné zajímavých exponátů a prohlídka se nedá odbýt. Vždyť jenom Mercedesů je zde 35 a to je samo o sobě zážitek.

Poněkud zpožděně přijíždíme do vesnice KYRKTASJÖ, kde máme domluvený dnešní nocleh. Bydlíme kousek od jezera a zde ve Švédsku se říká, že letos je rok komárů. Tady v KYRKTASJÖ se to potvrzuje. Feldička ale žádá svoji údržbu a každodenní kontrolu. Pospícháme, ale v tom jsme si všimli majitelky této turistické noclehárny, umístěné v malém zámečku, jak sedí klidně na nezasklené verandě a přes řady dotěrných cicavců si čte knížku. Na dotaz, zda jí nekoušou, odpovídá klidně: Přestala jsem si jich všímat po prvních tisících kousnutích. A to už je dávno. Věříte tomu? My ne – a tak honem se namazat jak repelentní Indulonou, tak i Tygřím máslem, i když ani nevíme, co to vlastně je.
Ujeto 373 km.

Čtvrtý den – 11. června

Kyrktasjö – Sorsele

I v této pustině míjíme typická obydlená stavení. Není jich ale moc. Vnitrostátní magistrála 45, po které jedeme již čtvrtý den, se právě tady opravuje. Na základní asfalt se nalije nové asfaltové pojidlo a do něj se zaválcuje vrstva kamínků. Počítá se, že auta povrch srovnají. Rychlost je snížená, ale problém vzniká, když vás chce předjet řidič, pro kterého žádná omezení neplatí. Ilja to již zná a Felda jede těch maximálně povolených 50 km/hod. a uprostřed silnice. K nelibosti Němců a Poláků. Naštěstí jich není moc. Normálním řidičům (místním) maximální rychlost stačí.

Míjíme ojedinělá stavení a najednou cedule – ODLINGSGRÄNS – hranice pěstování. Od tohoto místa se už nevyplatí pěstovat žádné zemědělské plodiny, krátké léto jim nedá čas uzrát. V dálce vidíme zasněžené hory. Sněhu ubývá, protože na horách prší. Jedeme pod mrakem, ale řeky kolem nás zlovesně stoupají. Za lesem nás vítá VILHELMINA a řeka ANGERMANAÄLVEN, která zde protéká. Potkáme jí ještě vícekráte, ale to bude až cestou ze Severního mysu. Ve Vilhelmíně je právě něco, co se podobá české pouti, tak na chvíli zastavujeme. A Pavel filmuje.

Následuje městečko STORUMAN. Míjíme sochu obrovského červeného muže, který symbolizuje sílu a bohatství Laplandu – Laponska. Na příjezd do Laponska nás upozornily již dříve tabule v městečku DOROTEA. Laponci – Sámové, kteří jsou původní obyvatelé severu, jsou národem hrdým na svou zemi a tradice. Zabývají se chovem sobů a v čase pastvin bydlí se svými stády ve stanech, které jsou na pohled stejné jako stany amerických indiánů.

Jedeme zase po perfektním povrchu vnitrostátní magistrály. Ohleduplnost švédských řidičů je neskutečná. Pro Felícii je ideální cestovní rychlost 70 km/hod. Povolená rychost na silnicích v této oblasti je 90 km/hod, nebo častěji i 110 km/hod. Přesto nikdo s předjížděním nespěchá. Ani když se za námi vytvoří kolona více vozidel, nikdo nervózně nepředjíždí. A když nás již někdo předjíždí, je to na naprosto přehledných úsecích. Mnozí řidiči nám mávají a zdraví blikajícími světly nebo vztyčenými palci.

Tentokrát spíme ve turistické ubytovně v městečku SORSELE. Servis Feldičky komplikují dotírající komáři, na které dnes ani Indulona ani Tygří máslo neplatí. Přesto jsou mezi bydlícími takoví odvážlivci, kteří nedbají a koupají se za početné asistence komárů, jak ve vyhřátém bazénu tak i ve studené vodě sousedního jezera. Švédové jsou vůbec podivuhodně odolný národ…
Ujeli jsme 254 km.

Ilja Marco (švédské stréc)

Poznámka redakce: Reportáž je jejím autorem bohužel nedokončená.

Co k této operaci potřebujeme. Předně auto – nejlépe nějaké, které má své nejlepší roky za sebou a nehodí se na renovaci (v tomto případě bylo auto již několikrát bourané, než se ke mně dostalo za odvoz). Dále nezbytnou flexku s řezným a brusným kotoučem, svářečku, nějaký ten plech na dovaření a trpělivost…

Průběh operace: Demontáž interiéru. Vytáhneme el. vedení ze sloupků a střechy, strháme strop až k čelnímu oknu. Dále demontujeme okna (odborným kopem z vnitřku auta) a tím máme nachystané auto k zásadnímu zásahu. Netrvá to dlouho a střecha je dole.

Pak už jen kamuflujeme pomocí svářečky místa, která prozrazují nedávnou přítomnost střechy a to jsou sloupky. Abych nezapomněl, tak změny se dočkaly i dveře a to tak že přišly o část rámu okna. Poté jsem po vzoru felicií navařil do rohů k prahům silné plechové trojúhelníky aby byla alespoň nějaká výztuha. Potom následovaly jen kosmetické změny včetně „nového laku“.

Celá tato sranda přišla na nějakých 1500,- ale když si chce člověk hrát… Není to sice z veteránského hlediska nijak cenný kousek ale ani to nebylo jako veterán myšleno. Současné době je hotov i rám na skládací střechu a samotná střecha bude na léto připravena. Jak to celé dopadlo vidíte na fotkách…

M.P.