Kulatí Fijátci se mně líbili odjakživa. Tehdy jsem pramálo věděl, jaký jsou rozdíly mezi F500 a F600. Fiata 600 jsem znal od jedněch našich známých, jako asi tříletý jsem se v něm několikrát vezl. V té době v něm jeho majitel (trochu dobrodruh), běžně přepravoval 2 bomby od autogenu, k velkému pobavení mého otce.

Bylo to v hranatých 70-tých letech, kdy kulatá auta jako Trabant, starý Wartburg, Oktávka nebo Embéčko byla na silnicích častým a naprosto nezajímavým zjevem. Jejich kulatost byla známkou něčeho zastaralého a už dávno přežitého. Vzpomínám si, že Fiat 600 byl v té době naprosto běžným dopravním prostředkem, jenž byl často chválen za nízkou spotřebu a slušný jízdní komfort. Pak přišla léta osmdesátá a s přílivem stodvacítek se fijátci ze silnic takřka vytratili.

S Fiatem 600 jsem se po letech (asi jako 12-ti letý) opět tváří v tvář setkal na velkém smetišti v Sokolnicích. S kamarády jsme ho mnohokráte prozkoumávali. Zdál se mi nepříliš rezavý, nechápal jsem, proč skončil právě zde. Najednou se mě zdál strašně malý, až exotický. Úplně se mně vrátily vzpomínky na dávné projížďky v něm. Jednoho osudového dne však na ono smetiště přibyl záhadný přírůstek. Evidentně od stejného přispěvatele, soudě podle stejného, odporně provedeného žlutého štětkolaku. Podle tvarů se šestistovce silně podobal, byl však ještě menší, pitoresknější a pro mě naprosto neznámý. Fascinovaly mě jeho malé přední blatníčky, legrační přední čelo, miniaturní přední kapota a hlavně otevírací střecha. Něco, co jsem do té doby vůbec neznal. Byl též v relativně dobrém stavu, co si tak matně vzpomínám. Od zkušenějších starších kamarádů jsem se tehdy dozvěděl, že je to právě FIAT 500.

Dnes vím, že to, co tehdy leželo na tom smetišti, (a bylo buldozerem ekologicky pohřbeno pod pětimetrovou vrstvu zeminy) byl velmi vzácný Fiat 500 Nuova nebo Fiat 500D, soudě podle dveří proti větru a střechy shrnovací až úplně dozadu. Jeho vyhození na smetiště a zahrnutí hlínou a odpadky se tedy z veteránského hlediska rovnalo zločinu. Od té doby, mě Fiat 500 jaksi latentně ležel v hlavě.

Další osudové setkání proběhlo asi o 10 let později v Oldtimer bazaru ve Slatině, který jsme často navštěvovali a nemalé finanční částky zde zanechávali. Smutně tam stál, červený, zaprášený. Neodolal jsem a okamžitě si sednul za volant. Legračně spartánský plechový interiér a evidentní stísněnost prostoru způsobily, že jsem se málem rozesmál. Jak v tom proboha může někdo jezdit! A to jsem ještě vůbec netušil, že svezení v tomto stroji je natolik specifické, že svou exotičností způsobuje u jedněch naprostou euforii a u jiných nezřídka dokonce strach o holý život. Začal jsem se tedy o tento stroj silně zajímat. Tehdy jsem se k mému úžasu dověděl, že stroj má pouze dva válce a co víc, chlazení vzduchem! Údaj o výkonu motoru 13,2 kW mne opět málem rozesmál. Od té doby jsem špatně spal a stále dumal, o pro mne tehdy závratné částce 24.000,- Jaké by to asi bylo, vlastnit ho a zažívat s ním ta pravá letní dobrodružství? Tehdy jsem ještě netušil, že si svůj sen jednou splním a že tento stroj všechny mé naivní představy ještě v mnoha směrech překoná.

Začal jsem osnovat plány k získání 24.000,- korun. Bylo jasné, že za oběť Fijátku padne má, tehdy skvostně udržovaná stopětka. Prodám ji kolegovi z práce a zbytek peněz někde vyštrachám po babičkách a tak. Zkušební jízda kolegy ve stopětce dopadla výborně, už už jsem se viděl, jak proháním Fiat 500 ulicemi Brna a jak mne při zvuku písní Boba Marleyho sluneční paprsky skrz otevřenou střechu hladí po skráních.

Na druhý den jsem se nedočkavě vypravil do onoho věhlasného Oldtimer shopu, v předtuše zkušební jízdy. Nikdy předtím jsem se totiž v pětikile ani jako spolujezdec nevezl. To co následovalo po nastartování motoru bylo pro mne velkým zklamáním. Vůz za jízdy produkoval neuvěřitelně silné vibrace a hluk. Byl šíleně líný, něco šlo ztěžka, něco zas mělo velkou vůli, brzdy špatně brzdily. Bylo mě vážně do breku. S tímhle se přece vůbec nedá jezdit! Nakonec jsem si vlastně oddechl, když si váhavý kolega koupi mé stopětky rozmyslel.

Další moje setkání s Fiatem 500 následovalo o dva roky později na Brněnské veterán burze na jaře roku 2001, tenkrát ještě na letišti. Při honbě za dílečky na péráka a óhácéčko jsem narazil na podvalník s cihlově červeným Fiatem 500. Stál tehdy astronomických 35.000,-

Já jsem však měl tehdy políčeno na jiný stroj. Toužil jsem po krásném stylovém italském stroji Moto Guzzi z počátku 50-tých let, který zde prodávali páni Křečkové za 60.000,- Snažil jsem se cenu nějak usmlouvat a také jsem klasicky čekal na příznivější cenu do konce burzy.V závěru burzy už jsem vyměkl a utíkal k jejich stánku, že to prostě beru. Jenže tůůdle. Italský plnokrevník byl již prodán nějakému méně váhavému zájemci.

Znechuceně jsem se šoural mezi burziány, spěšně smotávajícími své stánky. Kámoši do mě duli: Ty vole, tak kup aspoň toho Fiata né? Dyť je krutej! Říkám si: Co? Žeby? Prachy už mám, stopětku si můžu nechat na normální ježdění a tento nepraktický a nepohodlný stroj budu mít jen pro zábavu. Ale tak co, možná jo. Došel jsem zpět k Fiatu a začal jej podrobněji zkoumat. Prodávající pánové Navrátil a Huťka z Prostějova mne dále nahlodali možnou slevou na 32.000,- Chodil jsem stále kolem něj, drbal se chvíli na bradě, chvíli za uchem a kamarádi stále hučeli: Kup to, ty vole kup to!

Jako velký humorista se tehdy ukázal Svatý Petr, který náhle seslal z nebes silnou sněhovou přeháňku. Oba prodávající tam smutně stáli jako zmoklé slepice, jistě už si představovali, jak se s tím v tomhle počasí smýkají zpět do Prostějova. A to právě byla moje chvíle: Pánové, tak za 30 to beru! Chvíli se radili a pak přikývli. Předpokládali, že bych si pro to někdy dojel do Prostějova. Já jsem však z rukávu vytasil další trumf: A když by byla cena 28.000,- tak to rovnou sundejte z panváglu a prachy vám dám na místě cash! Souhlasili. Fiat byl sundán a já jsem ho jel opatrně projet po letišti. Z nenadání se černé mraky rozehnaly a na letištní plochu dopadly jasné sluneční paprsky, jako božská předzvěst následujících událostí. Byl jsem naprosto smířen s tím, že to bude stejná hrůza, jako tenkrát před lety…

Najednou však … co to … tenhle Fiat nemá vůli ve volantu … a řazení jde úplně lehce, … brzdy brzdí jako u normálního auta, … akcelerace je nečekaně taky vcelku v pohodě … a co hlavní, hluk v kabině není nijak děsivý! Prostě najednou jsem seděl v normálním autě s příjemným ovládáním. Byl jsem úplně nadšen! Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsem byl připraven na nejhorší, anebo prostě tím, že tohle pětikilo bylo v daleko lepším stavu. Patrně oba vlivy sehrály svou roli.

Auto patří k pozdní generaci Fiatů 500. Jedná se o poslední řadu u nás méně častého typu Fiat 500L (Lusso – Lux) s pevnou střechou a se spoustou doplňků již z méně vzhledného černého plastu. Bylo vyrobeno v roce 1971 přímo v hlavním výrobním závodě automobilky FIAT v Toríně. Má (v té době) velmi módní barvu číslo 102, Corallo Rosso (Korálová červená). Po celou dobu svého dlouhého života v Itálii utrpělo pouze minimum zásahů devastujících původnost. I když přední blatníky byly 8krát vyklepávány a přelakovány, jak je pro Itálii charakteristické, stroj nebyl nikdy nikde vyvařován a i všechny plechy na voze jsou pravděpodobně původní. Na některých, (hlavně zadních) částech auta byl i původní lak.

Po ujetí 98.000 km v okolí města Ricione měl Fijátek ukončit svůj dlouhý život na vrakovišti v blízkém Rimini. Tam se ho však naštěstí na poslední chvíli zmocnili výše zmínění pánové a dali mu tak naději na znovuzrození v nové vlasti. Přivezli ho k nám do republiky na objednávku známého fiatisty pana Ticla. Ten jej poté, co jej viděl, neodebral. Zdál se mu příliš olezlý. Raději si připlatil a koupil později neuvěřitelně zachovalé pětikilo za asi 60.000,- Náš stroj byl tedy zklamaným panem Navrátilem zpochodněn a jistou dobu provozován v Prostějově.

Teď již však patřil mně! Odvezli jsme ho k nám domů, opravil jsem zarezlé lanko sytiče, vyměnil prasklou páčku otevírání dveří (použila se z polského fiata), přezul jsem zteřelé pláště a koupil novou baterii. A tím se začala psát nová etapa mého života. Etapa, ve které jsem poznal plno nadšenců pro stará auta a zažil s nimi neuvěřitelné zážitky.

D.Č.

Byl vlahý, možná až příliš vlhký letní večer. Atmosféra jako vyšitá pro focení mého Fiatu 600D (Fifinka r.1965) v dešti. Z garáže jsem vyjel poklidným tempem tmavými Brněnskými ulicemi rovnou za kamarádem modelem, jemuž bylo poctou nechat se fotit u Fifinky.

Fotili jsme jako o život, protože dešťové kapky ulpívající na naleštěné kapotě se srážely v malinké loužičky a pomalu stékaly po tři roky starém laku na zem. Nádhera… Po dvou hodinách práce na profesionální úrovni byl čas vyrazit domů. Na kostelech daly zvony vědět, že právě začal nový den. Zastavení na nonstop benzince u Brněnského Velodromu, doplnění nádrže o 100Kč benzínu, a hurá domů.

Sotva Fifinka nastartovala a ujela pár metrů, v očích nám blýskla diskotéka Favorit, před jejímž vchodem stálo několik skupinek omladiny. Brzda, jdeme na otočku dovnitř. Dávám si Coca-Colu, kamarád model pivko, mezitím občas vyfotím v rytmu hudby vlnící se davy, dám si druhou Colu a po necelých dvou hodinách dávám povel k odjezdu.

Přicházíme k zaparkovanému autu a ve mě už z dálky zatrnulo! Zohnutý stěrač, doprčic. Jak můžou být ti mladí lidé takoví? Co mají ze zohnutého stěrače? Uspokojení? Nechápu. Nicméně po příchodu k autu zjišťuji, že stěrači nic není, je jen zvednutý, spadl mi kámen ze srdce.

Odemykám dveře na straně řidiče a v tom si všimnu, ach jo, do auta se někdo dostal! Totální nepořádek. Původně v něm bylo poskládáno dost věcí na focení tak, aby se do malého auta vlezly, ale teď – nic nezůstalo na svém místě. Kytara, stativ, plechovka s barvou, kosa na trávu, rybářský plášť, pečivo z nonstop pekárny a spousta dalších drobností byla do sebe všelijak zakousnutá.

Proč? Proč někdo leze do auta a udělá tam takový nepořádek? Dokonce vyrval zadní opěradlo a z reproduktoru, který byl položen na zadním platě pod oknem, visely přetržené drátky. Lidi jsou zvláštní. Vlezou do auta, udělají v něm svinčík, ale nic si neodnesou? Vůbec nic. Ani bankovku padesátikoruny, která se po jejich řádění válela na podlaze? Nechápu. Nicméně poté, co jsme dali interiér téměř do původního stavu, se vydáváme domů. Bylo něco kolem 2:30.

Zavezl jsem kamaráda do Starého Lískovce a pomalou a klidnou jízdou jsem se blížil ke garáži do Žabin. Cestou se Fifince omlouvám, že jsem ji nechal čekat tak dlouho a že lidi jsou zlí, že to, co jí udělali, se už nebude opakovat… a pohladil jsem ji po palubní desce. Komu to přijde úchylné, tak má asi pravdu. Já mám ale svoje auto vážně rád!

Dokadlám ke garáži a spokojen, že se autu nakonec nic nestalo, ho pro jistotu ještě jednou obcházím, jestli se někde náhodou neobjevil nějaký škrábanec, kterýžto bych musel okamžitě začít řešit. Byl by to totiž první škrábanec a to bych si neodpustil.

To, co jsem uviděl, mi ale vyrazilo dech. Roztřepaly se mi kolena a kdybych měl mluvit, asi bych ze sebe nevydal ani hlásku. Vidím odřený přední blatník! Vidím odřené dveře spolujezdce! Vidím odřený zadní blatník! Promáčknutá hrana na střeše! Klika zaražená. Lišty zohnuté, poklice rozdrcené… Okamžitě mi došlo, že v autě nikdo nebyl. Nikdo se tam nedostal! To, co udělal, bylo ale mnohem horší, než nepořádek v interiéru. Obrátil mi auto na bok a pak jej shodil zpátky na čtyři kola!!!

Banda opilých hlupáků (teď musím hledat nevulgární slova), kteří uviděli šestisetkilové auto a rozhodli se jej zvednout. Co zvednout, obrátit na bok! To ještě nezkoušeli. Jó, adrenalin a endorfiny společně s alkoholem v krvi, lidská sobeckost a zákeřnost, mládí a blbost, bouřlivost a davová psychóza, to všechno když skloubíte dohromady, máte z toho to, co teď stojí v mojí garáži a plače kvůli bolístce.

Ponaučení z toho plynoucí?

• Kdo jste majitelem malého auta, nenechávejte ho stát na ulici!
• Kdo jste majitelem většího auta, nenechávejte ho stát na ulici!
• Kdo jste majitelem zbrojního pasu, svou zbraň nechávejte doma, protože zabít opilého člověka kvůli jeho blbosti nestojí zato…

Michal Kriška