Hlavní změnou bylo sedlo, které změnilo tvar z kytary na lavici, přední brzdící buben však zůstal na pravé straně. Zadní světlo zůstává stále slza. Nádrž bez středního výlisku.

Když jsem si jí dovezl domů, tak byla v nekompletním stavu. Pár dílů bylo dokonce i z jiných kývaček a tak nezbývalo nic jiného, než se do ní pustit a začít s kompletní renovací. Po tomto provedení jsem toužil už od dětství, kdy jsem ji jako 10 leté dítě spatřil v jedné z knížek, hned jsem věděl že to bude ČZ a ne Jawa.

Kývačka už vypadá konečně jako kývačka. Stále ale zbývá dodělat chromy předních kluzáků, brzdu a nádrž. Z rámu by to bylo asi všechno a jako poslední už mi bude chybět jenom výfuk a koleno. To jsem rozhodnut, že půjdu do replik od pana Hadrávka.

Filip

Letos se Jawa setkání konalo poslední srpnový víkend, tj. 31.8. Na akci převládají klasické stroje, kývačky, panelky, péráci, ale najdou se i stroje předválečné, či méně známé (alespoň tedy pro mě).

Na improvizované výstavě motocyklů je vidět, že výsledky práce renovátorů jsou rok od roku lepší. Navíc mnozí pochopili, že citlivě restaurovaný stroj často potěší oko více než lecjaká leštěnka.

Akce je dobrým cílem výletu i pro majitele motocyklů jiných značek. Člověk se pak neubrání srovnávání a … to už je trošku smutnější.

Tak ať se všem jawařům daří a zase příště !

JiriK

Fotogalerie

Dovolím si Vás přenést do příběhu, který se opravdu stal, aniž by mě dřív kdy napadlo, že se může stát skutečností. Psal se 10. červen 2006 a můj jawácký svět totálně vykolejil z předem poklidně zaběhnutých kolejí. Byl to den kdy, jsem se stal právoplatným majitelem čehosi zvláštního. Nejdříve si ale připomeňme, co tomu předcházelo.

Jak již tušíte z nadpisu tohoto článku, nebude se jednat o tak běžnou Jawu, neboť ty s modrou barvou většinou neměly moc společného. Modrobílý přízrak zvaný Nanuk jsem poprvé uviděl na prvních Oldtimer festivalech v Holešově. Tenkrát jsem ale ještě nedokázal rozpoznat dvěstěpadesátku od třistapadesátky, natož Jawu od Čezety. Motocykly šly absolutně mimo rámec mého zájmu.

Ale tehdy v onen slunný den, zámecký park plný lidí, všude plno, zmatek nad zmatek a v tom hemžícím se mraveništi přece bylo něco jinak. Stál tam hlouček lidí, spíš chumel, přes který nebylo vidět co je uprostřed tohoto malého davu. Po chvíli se mně podařilo probojovat skrz a spatřil jsem něco, o čem jsem nikdy neslyšel, ba ani jsem to nikdy neviděl! Bylo to prostě něco, co se vymykalo všemu, co jsem znal z historických vozidel. Ano, milí přátelé, byl to jeden z mála dochovaných exemplářů policejní modifikace Jawy 350, zvané Nanuk, nebo také Ledňáček.

Tehdy si pamatuji, že jsem na to laminátové nadělení zíral v úžasu a říkal jsem si To tak mít… Nevěděl jsem, kdo to vyráběl, na co to sloužilo, jen mě to zkrátka ohromilo svými tvary. Začal jsem pátrat po historii a zajímat se o motocykly. Postupným bádáním jsem se prokousal historií Jawy, až se tato značka stala mým koníčkem. Vedli jsme mezi kamarády různé debaty o tomto extravagantním provedení třistapadesátky. Mezi tím jsem se stihl zamilovat do pětistovky, Péráka a jiných kultovních modelů. Zjištěním, že Nanuk je něco, co se vlastně nedá sehnat a k čemu není ani dokumentace, můj badatelský zájem vyhasl.

Uplynulo mnoho let, až k tomu osudnému datu. 7. června 2006. Byla to tuším středa, bylo všední ráno, nic zvláštního, až na ten nenápadný inzerát bez pořádného kontaktu. Říkal jsem si, že je to vtip, ale odepsal jsem. On to vtip nebyl! Následovalo ono obligátní veteránistovo kolečko po bankách, však většina z Vás to zná.

Na sobotu jsme naplánovali start do nejvýchodnějšího cípu Slovenska za tímto unikátem. Cesta sama o sobě by stála za samostatný příběh, kdy jsme s kamarádem absolvovali dva dny plné různých cestovatelských zážitků a strastí. Motocykl byl v ubohém stavu. Prostě troska, ale původní! Po výčitkách, že mám za něco tak zničeného, zaplatit nemalý peníz, se nakonec nakládalo a hurá k domovu. Cesta zpátky, kdy z polootevřeného pick-upu trčel omlácený Nanuk, se pochopitelně neobešla bez povšimnutí slovenské policie a tak jsme byli obohaceni o zážitky, které nás bavily při klubových schůzích.

Motocykl jsem na nějakou dobu zaparkoval a pak se pustil do nekonečné renovace, která vyžadovala velice mravenčí práci, protože jak jsem se již zmiňoval, chyběla veškerá dokumentace. Jedinou velikou výhodou bylo, že Nanuk byl kompletní a původní, leč vyjetý až hrůza. Prostě služební stroj.

Pomalu jsem ho rozebíral s jakousi bázní. Lamináty byly strávené a popraskané. S tím mě jedinečně poradil a pomohl známý z Lanškrouna, čímž po spasování měl můj kamarád lakýrník otevřenou cestu, aby předvedl, co v něm dřímá. A byla to cesta strastiplná, trvala jeden rok a čtyři měsíce. Ovšem lak je nad laky.

V podstatě náš realizační tým s mou osobou se skládal ze tří lidí. Druhý kamarád vyšel vstříc a vložil se do role elektrikáře a motoráře opravdu zodpovědně. Roky běžely a vypadalo to, že se v podstatě nic neděje. Jen v rohu garáže přibývaly krabice. Jednoho dne jsem přikročil k závěrečné kompletaci celé motorky. Skládat Nanuka je úplně něco jiného než běžnou Jawu. Všude kam se podíváte, je stokrát zhoršený přístup a navíc vše je křehké a náchylné k prasknutí. Stanovil jsem si takový termín výjezdu na Oldtimer 2010. Ovšem tento termín se nepodařilo dodržet. Motocykl byl v podstatě hotov a nachystán na zkušební cesty, když se stala ta hrozná věc.

Odpoledne jsem Nanuka oživil a nachystal na první zkušební jízdu. Vyjel jsem a po pár desítkách metrů se stala ta nemilá nehoda. Ozvalo se hrozné zarachocení, rána jak z děla a odešla komplet celá převodovka! Jak jsem se zmiňoval, motor byl ve špatném stavu a leč proběhla generálka a další opravy, zbídačený blok motoru provoz nevydržel.

Znamenalo to z celého toho nablýskaného laminátového sevření vyndat motor, koupit novou převodovku, jiný blok motoru a znovu vše osadit a uvést k životu. Toto zabralo měsíc a půl zdržení, takže motocykl nemohl být předveden v nejbližší době na žádné opravdu velké důstojné akci. O to víc bylo času na zkušební jízdy, které se k mé nelibosti odehrávaly za parného a nadmíru slunečného počasí. Nanuk jezdil víc na olej jak benzín, protože kapotáž motoru způsobovala nedobré proudění vzduchu a surový motor měl v extremních teplotách tendence se přidírat. Opatrným ježděním a dostatkem oleje v benzínu po cestách mezi odlehlými vesnicemi, se v tajnosti motocykl krásně a nepozorován zaběhl. S blížícím se koncem léta jsem zvolil termín veřejného představení veřejnosti na podzimní Motortechnu 2010. Zde jste jej mohli shlédnout v plném lesku na našem klubovém stánku CCK a to i s hračkou Nanuka na setrvačník.

Tímto chci všem, kdo mě s renovací pomáhali, poděkovat a všem ostatním udělat radost, až uvidí někde projíždět policejního stíhače.

M. Olejko

Fotogalerie

Jawa ČZ 150, typ 352, patří do unifikované řady nových poválečných motocyklů Československa. V očích mnohých veteránistů jsou malé kývačky často neprávem přehlíženy, snad proto, že nejsou plnohodnotnými Jawami a vlastně ani Čezetami. Toto tvrzení platí zejména pro mezitypy, které stále používají některé komponenty z céčkových motocyklů ČZ oblečené do zbrusu nového kabátu.

Tento motocykl z roku výroby 1955 je renovován ze stavu více než nálezového. Výhodou byla skutečnost, že jeho provoz byl původním majitelem ukončen někdy v 70tých letech a od té doby byl uložen ve stodole. Tím pádem nebyl během provozu nějak upravován či vylepšován. Na motocyklu jsou použity kromě výpletu, pneumatik a malého zlomku gumových dílů díly původní, bez použití replik. Pouze došlo k jejich povrchové úpravě chromováním a lakováním. Některé hodně opotřebované díly byly zakoupeny na burze ve stavu lepším (stupačky, rukojeti, atp.).

Otázkou byl často řešený problém světla kývačka versus pérák. Na motocyklu bylo ponecháno sklo původní, tj. kývačka ale s rámečkem bez štelování. Problémem renovace tohoto stroje by mohlo být množství specifických dílů, které nejsou shodné s mladšími ročníky kývaček. Mezi ně patří pérácký kohout či celochromové kryty zadních tlumičů. Zajímavostí konkrétně u tohoto kusu je použití již celobubnových kol a zadní bovdenové brzdy.

Celá renovace probíhala v amatérských neprofesionálních podmínkách a k plné radosti majitele. Pro ty, co mají rozum, umí počítat, chtějí si zajezdit a přesto propadli fenoménu kývaček, je třipětdvojka jistě zajímavou volbou.

Berni

Jawa 500 OHC vstoupila do mého života opravdu nenápadně. Zahlédl jsem před x léty článek v Oldtimeru, věnovaný tomu to stroji a doplněný fotografiemi pětikoule páně Czerwivcově. Designérská stránka půllitru mě zaujala natolik, že už mi nebylo pomoci, prostě chcuk!

Jenže je to věc poněkud drahá, zprofanovaná, dobovými tunery laděná a najít pěkný kus bylo bojem s větrnými mlýny. Tento maratón telefonování, pátrání, objíždění prodávajících trval několik let.

Vše přišlo opětovně, jak jinak, než nenápadně v polovině prázdnin 2006, kdy na můj inzerát odpověděl jeden pán, že nabízí. Místo nálezu Teplice, proč taky někde blíž, že? V tu dobu byla kasa vysypaná, prodávajícího cena tržní, žádný super objev. Ale to jen do doby, než poslal první fotky.

První majitel po svém otci, motocykl kompletní, původní, pojízdný a s doklady. Zkrátka stroj ve stavu, který nepřichází každý den. Čtrnáct dní mailování, čekání ohledně dovolených a pak zatmění v hlavě. Banka, úvěr, auto, kurtny, mapa, zajet pro Tomáše a start! Noční Teplice se jevily pěkně a na silnici by nejednoho řidiče upoutalo zvláštní překvapení z E55.

Majitel stroje byl motocyklový závodník, Jawu měl poměrně udržovanou, prodával ji z důvodu renovace historické zavodní motorky. Cena byla pevná, no co se dalo dělat. Jako raritu nám přidal původní kupní smlouvu z mototechny Teplice, vystavenou na jeho otce a na částku 12.400,- Kčs.

Naložili jsme a tryskem zpět na Brno. Autem se linul puch starého benzínu a oleje se spáleným karbonem a krom radosti se dostavovaly i výčitky z utracených peněz. Návrat byl dost hodně po půlnoci, ba nad ránem, jako vždy z tetací akce. Ráno jsem přistoupil k naloženému autu a ono jo, bylo tam! Po menším seřízení se motocykl rozhýbal a pan ředitel Jaw si bublal a hvízdal jak dunivý hrom. V takovém stavu jsem na něm odjezdil zbytek sezóny.

Záhy sem zjistil, že na silnici, hlavně u kolemjdoucích pamětníků, budí ohromnou pozornost. Jelikož přibývající podzim mi bránil v ježdění, tak jsem motocykl odstavil a začal renovovat. Stav byl opravdu báječný, například cca 40 % chromu bylo ponecháno původního.

Renovaci jsem chtěl provést opravdu precizně, tak že jsem nijak nespěchal a pustil se i do péráka, který dostal přednost. Motor jsem svěřil fa Karel Matuš z Uherského Hradiště. Jinak nastal obvyklý problém s termínem dodání laku, chromu atd. No, škoda mluvit! I když si člověk zaplatí – nedočká se. Zvláštní dnešní trend! Víc to ani rozebírat nechci, neboť bych musel použít mnoho vulgarismů.

Samotná renovace probíhala celkem hladce, neboť stav motocyklu byl opravdu výtečný a bylo znát, že se o něj staral odborník. Celkové práce se protáhly na rok a kousek. Naštěstí nemuselo být použito mnoho replikových dílů vyjma výfuků, ráfků, jedné stupačky, hlavního stojanu a přední lampy, neboť na motorce byla namontována ze Spartaka. Bowdeny a gumové profily nepočítám. Sedlo jsem sehnal nové, ale zcela původní a nepoužité a shodou okolností v Brně, což mě potěšilo. Motocykl jsem se snažil udělat do co nejvěrohodnějšího stavu bez žádného přelešťování a přechromovávání. Po pár porodních bolestech (ovládání plynu, což asi každý půllitrák zná, co umí bowden v rámu) se motocykl podařilo teď v prosinci 2007 oživit.

Největší bolestí byl fungl nově repasovaný karburátor, neboť fa v Unhošti, která tyto práce provádí, provádí i pěkná zvěrstva v podobě slisovaných mikro pilin. Po mravenčím úsilí bylo i toto odstraněno. No škoda mluvit! Stihl jsem najet v zimě ještě 40 km a vše klape jak hodinky. Teď pětikoule čeká v garáži na novou sezónu a já si splnil jeden ze svých největších veteránských snů.

M.O.

Jak se zrodilo šílenství zvané Jawa, se můžete dočíst zde.
A jak pokračovalo šílenství zvané Jawa, se můžete dočíst zde.

Třetí ročník akce nazvané Sjezd Jawistů po 70 letech pořádal v lázních Luhačovice místní Jawa klub. Ve stejném termínu (1.9. 2007) se konala v jiných lázních jiná akce, na kterou jsme se původně, zlákáni reklamou, vypravili. Reklamou nafouknutá akce však ani nehřála, ani nestudila a tak, když jsme zaregistrovali neobvyklé rojení všech možných Jawek, přesunuli jsme se z lázní do lázní.

V době našeho příjezdu do Luhačovic, se modrý opar v údolí již rozptyloval, neb akce končila dřív než v 15.00 hod., ale množství malých (opravdu malých), olejových loužiček dávalo vědět, že účast musela být vysoká.

I tak je na fotografiích vidět řada krásných i raritních motocyklů. A když k tomu přidáte i luhačovický lázeňský areál je jasné, že příští rok jedeme na Jawky taky!

Redakce

Loňská rekordní účast 283 mopedů slibovala akci s velkým A, tak jsem si řekl, že TO musím vidět!

S předstihem dvou týdnů jsem začal sestavovat svého Stadiona S11, který byl po loňské, 1 680 kilometrů dlouhé expedici do Itálie, v instantním, tedy zcela rozebraném stavu. Opotřebené díly byly vyměněny, lak opraven a v pátek, den před akcí, se můj milý moped po dlouhé době rozjel vlastní silou. Následovala asi 10 km dlouhá zkušební jízda, při které se i přes šetrný styl jízdy mírně kously nové pístní kroužky. S padající tmou jsem je tedy vyměnil zpět za staré kroužky a zdálo se, že vše už bude v pořádku.

Ráno jsem na mopeda nabalil spacák a vyrazil na asi 5 km vzdálené místo srazu s dalším mopedistou Martinem, sedlajícím Stadion S22. Cestou se však ukázalo, že něco není úplně v pořádku. I přes hodinové laborování mě vadné zapalování předčasně vyřadilo ze hry. Na další oživovací pokusy už nebyl čas, tak jsem osedlal Jawu 250 kývačku a se značným zpožděním a slzou v oku, vyrazil se alespoň podívat na ostatní pojízdné mopedy. To už mi volal Erik, kamarád z Bratislavy (který na Žebrák dojel těch 400 km po ose na Pionýru), že se na spanilou jízdu startuje o půl hodiny dříve, tak ať spěchám. Stihnul jsem to jen tak tak!

Při mém příjezdu do Žebráku akorát startovala kolona mopedů na již sedmý ročník spanilé jízdy. Kolona jela převážně ve čtyřstupu, někdy i víc a s velmi malými odstupy mezi stroji, přesto trvalo skoro 3 minuty!!! než všichni projeli.

V drtivé většině se jednalo o Stadiony S11 – jejich počet bych odhadoval na víc než 200 kusů. Zbytek byly Stadiony S22, několik Jawett standart nebo sport a pár kusů Stadionů S23. Celkem 331 mopedů! Kolonu uzavíralo několik Pionýrů, Jaw vyšších kubatur, Harleyů a moderních čtyřkolek.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z takové nadílky starých mopedů a než jsem uvěřil, že to nebyl jen sen! S několikaminutovým zpožděním jsem začal kolonu stíhat. I když jsem neznal trasu, stopování mopedů nebylo obtížné. Cestu lemovaly už od samého začátku odpadlíci, kteří, jak se později ukazovalo, zvládali závady strojů víceméně opravovat a pak rychlou jízdou se zalehnutým jezdcem za řídítky konvoj dohnat. Dalším navigačním bodem byl celkem svižně se na obzoru pohybující modrý oblak.

Po půlhodině jízdy byla první plánovaná pauza, při které si stroje i jezdci na čtvrt hodinky odpočali. Konečně jsem si mohl prohlédnout stroje hezky v klidu a že bylo na co koukat! Od mopedů ve stavu snad včera vytažených z kupky sena, přes krásně udržované stroje až po značně upravené kreace s motorem ze Stadionu.

Následovaly další, většinou půl až třičtvrtěhodinové přejezdy, prokládané občerstvovacími pauzami. Pořadatelé měli perfektně zvládnutou organizaci, takže do snad více než kilometrové kolony mopedů, nebyl vpuštěn žádný cizorodý prvek, tedy ani já s dvěapůlí. Všem účastníkům krylo záda několik mikrobusů s vleky upravenými na převoz mopedů, co už vlastní silou nemohly dál, takže se nikdo nemusel bát, že zůstane někde na trati sám a bez pomoci. Nechybělo ani vozidlo s lékařem. Pro mopedisty z dalekých krajin bylo samozřejmě zajištěno i ubytování na předcházející a následující noc v tělocvičně místní školy.

Cíl jízdy byl opět na náměstí v Žebráku, kde celá akce krátce před polednem začínala. Jako třešnička na dortu, byla skvělá exhibice trialisty Martina Křoustka a slosování startovních čísel registrovaných účastníků o hodnotné ceny (od lahve něčeho dobrého k pití až po dovolenou u moře). Kolem páté hodiny jsem se vydal domů s pevným přesvědčením, že příští rok musím tuhle akci znovu navštívit a určitě i s MOPEDEM!

Ondra Láska (Hajtrista)

Velmi zdlouhavou, avšak nakonec přínosnou, renovaci jsem zažil s Jawou 18. Tohoto Péráka jsem získal výměnou za motocykl Manet 90. Motocykl byl v původním, leč totálně havarijním stavu. Jeho renovace trvala přibližně osm měsíců. Původní agregát stroje byl v tak zoufalém stavu, že tato renovace se zdála téměř nemožnou.

Jinak si to nyní ani vysvětlit nedokážu, ale zřejmě se ona pověstná štěstěna, snad asi někde z povzdálí pozorující všechno to moje utrpení, nakonec na mě přece jen usmála. A než bys rekl švec (či jiný příbuzný název mizejícího lidového řemeslníka, pohlceného komerční rakovinou), byl v zápětí velmi a to opravdu velmi výhodně zakoupen jiný třistapadesátkový agregát.

Tento motocykl byl v provedení tzv. lidové verze (s bakelitovými doplňky), ale i to bylo, přes výtky některých kolegů, ponecháno původní. Při renovaci opět (světe, div se) nastal problém s lakovnou a termínem dodání požadovaných subdodavatelských prací. Prostě klasika… Avšak i toto bylo nakonec, jako ostatně vždy, zdárně překonáno.

Malý problém však ještě nastal s tlumiči výfuků, tzv. rybinami, neboť na českém trhu je bez povrchové úpravy koupit zkrátka nelze. S tímto malým problémem nám, naštěstí, vyšla vstříc fa Hadrávek. Výfuky byly nakonec provedeny přesně dle katalogu ND, kolena chrom lesk a tlumiče pro verzi lidovku, tj. v provedení matném. Textilií opředenými drátky a bowdeny anglické výroby byly samozřejmostí. Jako největší zádrhel se ukázalo sehnání bakelitové spínací skříňky! Nakonec byla tato sestavena z torz tří jiných skříněk.

Veškeré gumové dílce, jakožto návleky, stupačky, těsnění, atd. jsem se snažil zajistit v šedém provedení. Koneckonců, proč by se neměly esteticky shodovat s lakem motocyklu a společně dotvořit celkový dojem?

Práce na celém motocyklu postupovaly vcelku pozvolným tempem. S velkým potěšením musím konstatovat, že navzdory prvotním odhadům jsem při této konkrétní renovaci nenarazil na žádný neřešitelný problém. Faktem však zůstává, že celá celá renovace byla už od počátku komplikována opravdu velmi špatným nálezovým stavem celého motocyklu a pozdržena také skutečností, že jsem souběžne začal renovovat Jawu 500 OHC.

Nicméně, projet se na pérákovi je opravdový zážitek a musím dodat, že mně osobně připadá jízda mnohem milejší a příjemnější než na kývačce. Fotodokumentace o celé této renovaci zcela jistě napoví své…

M.O.

Jak se zrodilo šílenství zvané Jawa, se můžete dočíst zde.
A jak šílenství zvané Jawa vygradovalo, se můžete dočíst zde.

Retrofechtl tedy nebyl jen reklamním trikem firmy Motoscoot, která jej představila před zhruba půl rokem v Praze, ale skutečně se již prodává za přijatelných 28.000,-Kč.

Jeho retro provedení je velmi zdařilé a v limitované serii nosí „plechy“ i tmavou jawáckou červeň. Stroje limitované serie mají mimo odlišné barvy ještě několik dalších změn. Všechny provedení pohání čtyřtaktní padesátka.

Pincek je tedy zpátky a čas ukáže jak jsme na tom s nostalgií. Třeba je budeme zase běžně vídat zaparkované u venkovských hospůdek. A třeba se pak dočkáme i čtyřtaktní kývačky.

Ve druhé pětiletce se bude ve velkých sériích vyrábět motorové kolo JAWA Pionýr. Velký pořet těchto vozidel pomůže motorisovat naše cyklisty.

Spokojený úsměv této sličné Indky dokazuje, že na motokole JAWA 550 Pionýr se dá jezdit i v takovémto oblečení. Snímek je z výstavy v Deihi.

Redakce

Vše začalo úplně nevinně, jako vždy… Aniž bych kdy předtím na motocyklu seděl nebo po něm toužil, stal se ze mne fanda a sběratel motorek značky Jawa. Dostal jsem se k tomu, jak jinak, než přes kolegu Tomáše M., který opatřivší sobě stroj značky Jawa typu 250 mne totálně nakazil. Hned po koupi jeho 250ky (mimochodem ta teď odpočívá u jednoho sběratele v muzeu, budiž ji tam dobře) jsme začali přemýšlet o druhém stroji, abychom mohli jezdit hromadně.

Přišla do rány JiříKova 175ka, ta však při večerním transportu přes Líšeň dostala hned brášku v podobě 350ky, kterou jsme po cestě odkoupili od tlupy adolescentů, kteří ji mučili u hospody na chodníku. Brzy na to přibyl i sidecar značky Velorex. Poté následovalo krátké ježdění s nálezovým stavem a období mrtva, kdy žádný nový kousek nepřibýval. A v tu ránu to přišlo. Opět rychlá akce a Pérák 250ka byl doma. Stav nic moc, ale původní včetně laku.

Mezitím se začal renovovat sidecar, což byla docela zajímavá laminátová zkušenost, která mně zkracovala zimní období. Sidecar byl také původní včetně laku, avšak ve velmi špatném stavu, takže renovace byla náročná. Trvala mně asi 5 měsíců. Bohužel jsem v zápalu boje nepořídil žádné fotodokumentační materiály rozdělaného stroje.

Pak přišla na pořad renovace motocyklu. Do ní jsem se odvážně pustil za vydatné podpory Tomáše, čímž mu tímto vřele děkuji a vážím si této kamarádské výpomoci. Jako první jme začali s renovací motoru, což byla finančně docela nákladná záležitost (při dnešních zlatokopeckých cenách dílů), ale vše se podařilo a motor čekal nachystán a ve folii zabalený, až přijde jeho čas.

Zbytek motorky byl bleskurychle rozebrán, očištěn a sakumprásk vyslán na pískování. Mezitím jsem leštil a cídil hliníkové součásti a některé věci putovaly na chrom k velmistru obchodu Arniemu.

Pak nastala epizoda smutná a trudná, neboť kamarád, který mně zajišťoval lakýrnickou, někde ledabyle prohýřil zbytek barvy ze sidecaru. Avšak i přes větší obtíže a tahanice vše dopadlo k mé spokojenosti a souprava dostala stejný odstín v plném lesku a kráse.

Následovalo martýrium v podobě skládání a probuzení stroje k životu. Vše jsme chtěli stihnout do Oldtimer festivalu ve Slavkově. Nastal opravdový boj s časem a bez nadsázky se v dílně svítívalo den co den do půlnoci a ráno jsme se potáceli jak mátohy z nevyspání. Do tohoto zběsilého tempa prací přišel další brzdící prvek, ač v mém sběratelském životě důležitý. Byla to koupě dalšího exponátu značky Jawa a to Jawa 350 Nanuk, což znamenalo další několikadenní zpoždění prací na Jawě 350 kývačce, neboť výprava za Nanukem byla vskutku náročná. Ale o tom třeba někdy jindy…

Po návratu s novým kouskem jsme se opět pustili do díla. Vše šlo jak mělo, až na větší, či menší?, problém s palivem, který se však podařilo vyřešit.Nastal den D. Pátek, den navážení exponátů na Oldtimer. Ráno nás zachvacovalo zoufalství v podobě spojky, která se v poledních hodinách měnila. K 16. hodině odpolední se konečně! ozval bujný řev dvoutaktu, pod který jsme se mohli klidně podepsat a říct hotovo!!!

Po Oldtimeru a testovacích jízdách nastal čas připojení sidecaru. Dle manuálů a příruček se to jevilo jako operace vcelku jednoduchá. Opak byl ale pravdou. Následovalo nespočetné nastavování geometrie provázené opakovaným připojováním a odpojováním loďky k motorce. Po třídenním snažení se to v odpoledních pozdních hodinách povedlo. Zážitek se sidecarem na silnici je opravdu nevšední. Kupodivu souprava vykazuje lepší jízdní vlastnosti se spolujezdcem, než se sólo řidičem.

Závěrem sami posuďte, jak moc se nám renovace povedla či nepovedla. A ještě jedna věc – z bezpečnostních důvodů doporučuji – sidecar nechtějte!

M.O.

Jak pokračuje šílenství zvané Jawa, se můžete dočíst zde.