Zdravím všechny veteránisty a zasílám příspěvek z focení jednoho krásného a zajímavého stroje. I když nepatří do kategorie strojů, pro které jsou tyto stránky určeny, chci se s vámi o tyto fotky podělit.

Jedná se o motocykl Peugeot 112T. Byl vyroben v roce 1934 ve Francii, má obsah motoru 350 cm a rozvod ventilů SV. Je to jednoválec. Hned na první pohled vás může zaujmout velký reflektor Marshall, který má žlutou parabolu. Při jízdě v noci je to opravdu zážitek. Světlo osvětluje cestu spíše sporadicky, takže v podstatě nic nevidíte! Další zajímavostí je specialita Peugeotových motocyklů – prosvětlená zadní SPZ. Ta je natřena na skleněné pískované tabulce a potmě dobře čitelná.

Motocykl má tři rychlosti a řazení u nádrže ručně. Poněkud zastarale působí karburátor zn. Gutner, jehož ovládání za jízdy vyžaduje určitý cvik. Jedná se o dvoušoupátkový karburátor (dvě šoupátka v sobě), karburátor nemá jehlu a proto je citlivý na složení bohatosti směsi, která se v závislosti na otáčkách musí měnit. Máte tedy otočnou rukojeť a páčku bohatosti, kterou ovládáte současně dvěma prsty.

Se zvyšujícími se otáčkami musíme zvyšovat předstih k dosažení většího výkonu motoru. Páčka předstihu je také na pravé straně řidítek. Na levé se kromě spojky nachází dekompresor, kterým se motor zhasíná. Při nedovření páčky vzduchového šoupěte pak následuje detonace a z hrdla karburátoru vyletí oheň, což vyvolá u těch, co to nečekají, naprosté zděšení.

Desetilitrová nádrž je zdobená zlatými nápisy Peugeot. Nádrž na olej tvoří kliková skříň motoru, která má společnou náplň zároveň s převodovkou. Sedlo je velké a pohodlné. Pod ním se nachází regulátor napětí a akumulátor. Motocykl je vybaven nosičem zavazadel a předním i zadním sklápěcím stojánkem. Zapalování je magnetové, vybavené magnetkou Lyon. Osvětlení obstarává zvlášť hnané dynamo. Výfuk je poměrně hlučný a i z dálky hodně slyšet.

Jízda ze začátku dělá problémy velkým množstvím ovládacích prvků, ale po chvíli se člověk naučí ovládat stroj dobře. Elegantní černá barva, podtržená zlatým linkováním, vyniká na kráse celého stroje, který si svou pozornost rozhodně zaslouží.

Na závěr chci popřát všem, kdo se o veterány zajímají, hezkého Ježíška a šťastný nový rok!

T.M.

Vše začalo úplně nevinně, jako vždy… Aniž bych kdy předtím na motocyklu seděl nebo po něm toužil, stal se ze mne fanda a sběratel motorek značky Jawa. Dostal jsem se k tomu, jak jinak, než přes kolegu Tomáše M., který opatřivší sobě stroj značky Jawa typu 250 mne totálně nakazil. Hned po koupi jeho 250ky (mimochodem ta teď odpočívá u jednoho sběratele v muzeu, budiž ji tam dobře) jsme začali přemýšlet o druhém stroji, abychom mohli jezdit hromadně.

Přišla do rány JiříKova 175ka, ta však při večerním transportu přes Líšeň dostala hned brášku v podobě 350ky, kterou jsme po cestě odkoupili od tlupy adolescentů, kteří ji mučili u hospody na chodníku. Brzy na to přibyl i sidecar značky Velorex. Poté následovalo krátké ježdění s nálezovým stavem a období mrtva, kdy žádný nový kousek nepřibýval. A v tu ránu to přišlo. Opět rychlá akce a Pérák 250ka byl doma. Stav nic moc, ale původní včetně laku.

Mezitím se začal renovovat sidecar, což byla docela zajímavá laminátová zkušenost, která mně zkracovala zimní období. Sidecar byl také původní včetně laku, avšak ve velmi špatném stavu, takže renovace byla náročná. Trvala mně asi 5 měsíců. Bohužel jsem v zápalu boje nepořídil žádné fotodokumentační materiály rozdělaného stroje.

Pak přišla na pořad renovace motocyklu. Do ní jsem se odvážně pustil za vydatné podpory Tomáše, čímž mu tímto vřele děkuji a vážím si této kamarádské výpomoci. Jako první jme začali s renovací motoru, což byla finančně docela nákladná záležitost (při dnešních zlatokopeckých cenách dílů), ale vše se podařilo a motor čekal nachystán a ve folii zabalený, až přijde jeho čas.

Zbytek motorky byl bleskurychle rozebrán, očištěn a sakumprásk vyslán na pískování. Mezitím jsem leštil a cídil hliníkové součásti a některé věci putovaly na chrom k velmistru obchodu Arniemu.

Pak nastala epizoda smutná a trudná, neboť kamarád, který mně zajišťoval lakýrnickou, někde ledabyle prohýřil zbytek barvy ze sidecaru. Avšak i přes větší obtíže a tahanice vše dopadlo k mé spokojenosti a souprava dostala stejný odstín v plném lesku a kráse.

Následovalo martýrium v podobě skládání a probuzení stroje k životu. Vše jsme chtěli stihnout do Oldtimer festivalu ve Slavkově. Nastal opravdový boj s časem a bez nadsázky se v dílně svítívalo den co den do půlnoci a ráno jsme se potáceli jak mátohy z nevyspání. Do tohoto zběsilého tempa prací přišel další brzdící prvek, ač v mém sběratelském životě důležitý. Byla to koupě dalšího exponátu značky Jawa a to Jawa 350 Nanuk, což znamenalo další několikadenní zpoždění prací na Jawě 350 kývačce, neboť výprava za Nanukem byla vskutku náročná. Ale o tom třeba někdy jindy…

Po návratu s novým kouskem jsme se opět pustili do díla. Vše šlo jak mělo, až na větší, či menší?, problém s palivem, který se však podařilo vyřešit.Nastal den D. Pátek, den navážení exponátů na Oldtimer. Ráno nás zachvacovalo zoufalství v podobě spojky, která se v poledních hodinách měnila. K 16. hodině odpolední se konečně! ozval bujný řev dvoutaktu, pod který jsme se mohli klidně podepsat a říct hotovo!!!

Po Oldtimeru a testovacích jízdách nastal čas připojení sidecaru. Dle manuálů a příruček se to jevilo jako operace vcelku jednoduchá. Opak byl ale pravdou. Následovalo nespočetné nastavování geometrie provázené opakovaným připojováním a odpojováním loďky k motorce. Po třídenním snažení se to v odpoledních pozdních hodinách povedlo. Zážitek se sidecarem na silnici je opravdu nevšední. Kupodivu souprava vykazuje lepší jízdní vlastnosti se spolujezdcem, než se sólo řidičem.

Závěrem sami posuďte, jak moc se nám renovace povedla či nepovedla. A ještě jedna věc – z bezpečnostních důvodů doporučuji – sidecar nechtějte!

M.O.

Jak pokračuje šílenství zvané Jawa, se můžete dočíst zde.

Tím fešákem není myšlen nikdo jiný než skútr ČZ 175/502. Nemá cenu se zde rozepisovat o technických parametrech a historii tohoto stroje. Případný zájemce může navštívit třeba stránky brněnského Skútr klubu Čezeta, kde se dozví vše potřebné a kde mu i poradí tak jako poradili mně.Skútr u mne čekal na renovaci dlouho, než se dočkal. Zvažoval jsem i ponechání v původním stavu, šrámů však bylo přece jenom dost a tak došlo na pokus o restaurování stroje s tím, že pokud se nepovede, bude dost prostoru na celkovou renovaci.

Rozebrání skútru a následně i motoru nečiní problém asi nikomu. Rozebraný a vyčištěný motor jsem svěřil s důvěrou do rukou odborníka ze zmiňovaného klubu – T. Borovce. Myslím že se to vyplatí a ve finále je to i levnější než se s tím trápit sám.

Ukázalo se, že i karoserie byla v lepším stavu než jsem předpokládal a tak jsem upustil od pískování. Postačil pouze oplach tlakovou vodou, lokální broušení a nástřik základem. Zbytek karoserie byl důkladně obroušen a dál jde o běžné práce – kitování, stříkačák, plnič a lak.

Nejprve šedou… a po několikadenním schnutí – šípková červená. Vše od firmy AUTOFIT ze Slatiny u Brna, která prodává materiál zn. NEXA AUTOCOLOR. Kvalita těchto materiálů mne velmi příjemně překvapila. a hodnotím ho lépe než např. Glasurit. Odstín šedé i červené mi ve firmě namíchali velice přesně i když speciálně u šedé barvy to nebylo lehké neboť některé části stroje jsem se rozhodl ponechat v původním laku (nádrž, zavazadelník, atp.) a bylo tedy nutné trefit přesně nejen odstín barvy, ale i stupeň lesku. Došlo tedy na použití matovacích přísad. Ve firmě jsou skutečně odborníci a tak se vše povedlo namíchat k mé naprosté spokojenosti.

Po nalakování následovala kompletace stroje z předem zrepasovaných součástí.

S výsledkem jsem vcelku spokojen a tak na zimu si nachystám na podobnou „restauraci“ i 501čku.

Jak je u Františka dobrým zvykem, sbírá a vystavuje téměř výhradně stroje v naprosto původním, originálním stavu, žádné vyumělkované kreace.

Vedle známých mopedů a motocyklů čs.výroby zde najdete i pro nás naprosto exotické stroje. Za vidění stojí i doplňky k motocyklům a mnoho jiných exponátů.

Pokud pojedete kolem, určitě se zastavte, stojí to za to. A rovnou můžete i něco nakoupit v antiku vedle muzea.

Pokud nemáte cestu kolem, máte šanci na návštěvu muzea při VI. Classic Car Weekendu v Bystřici, poslední srpnový víkend. (26.-27.8.2006)

Redakce

Tentokrát jsme potrápili nejen naše „kozí dechy“, ale hlavně sebe samé, na šestidenním výletě třemi státy, čítající 1001 kilometrů. Akci jsme nazvali Cross Country Survival, což volně přeloženo znamená „přežití přespolního závodu“.

Náš tříčlenný tým s průměrným mládím 26 let, sedlal dnes už téměř legendární stroje Stadion S11, S22 a Jawa 23 Mustang s průměrným stářím 40 let.

Já jsem na svém mopedu Stadionu S 11 z roku 1960 během šesti let podniknul cesty na Šumavu, Moravu, Valašsko, Slovensko a několik dalších jízd převyšujících vzdálenost 100 kilometrů od Prahy, mého domova. V průběhu let se mi spolujezdci různě obměňovali, ale tentokrát již byla druhým rokem stejná sestava s Milanem a Martinem.

V pondělí 22. srpna měl být den startu. Na místě startu jsem byl včas a zcela připraven bohužel jenom já. Milan přišel pěšky, pozdě a se zafačovaným okem jak Žižka. Prý si včera u brusky poranil oko (tak to dopadá, když se nepoužívají ochranné pomůcky). Martin čekal 60 kilometrů od Prahy, až se alespoň trochu uklidní průtrž mračen. Po poledni jsme už byli všichni pohromadě, ale odjezd jsme odložili až na další den.

Úterní ráno nás uvítalo mlhou, která by se místy dala krájet. Ale včera jsme se pevně rozhodli vydat se na cestu za každého počasí, takže v deset hodin už jedeme směr Moravská Třebová, kde nám velkoryse nabídl první ubytování v rodinném kruhu veteránista a kamarád v jedné osobě – Rancher. Počasí se naštěstí umoudřilo, sil bylo zatím dost, takže těch 190 kilometrů jsme zvládli celkem hravě. Cestou se až na Martinovu ukázkovou tlamu, kterou hodil na štěrku a při které si zblízka prohlédl vozovku, nic zajímavého nestalo. Po večeři bylo třeba ještě opravit nějaké drobné nedostatky na Mustangu a Dvaadváce.

Ve finále to vypadalo tak, že jsme do práce na strojích zapojili skoro celou přítomnou rodinu našich hostitelů a využili takřka všechno jejich dílenské vybavení a to i včetně svářečky. S prací jsme skončili už hodně za tmy a za právě začínajícího deště.

Středeční ráno jsme se rozloučili s obětavými hostiteli a vyrazili jsme do již slábnoucího celonočního deště řádně obaleni igelitovými pytlíky od hlavy až k botám. Po hodině jízdy už mi bylo jasné, že déšť definitivně ustoupil, takže jsem mohl z kolenou sundat navlečené pytle na odpadky, z pravé boty žlutou igelitku od Baumaxu, z levé boty bílou igelitku od svačiny a z ramennou žlutou igelitovou pláštěnku.

Ve Šternberku jsme se krátce zastavili u pobočky pojišťovny, kde jsem si s Martinem vyřídil Zelenou kartu na naše silostroje. Ráno, ještě před odjezdem, jsme se totiž rozhodli, že se krom Slovenska pokusíme navštívit i Polsko. Ovšem dnes ještě ne. Dnes po 160 kilometrů dlouhé etapě zastavujeme u areálu Lukostřeleckého klubu v Ostravě, kde Martin náhodou potkává své známé. Jejich nabídku zde přespat nemůžeme odmítnout. K dispozici jsme měli celé zázemí areálu z kterého jsem využil alespoň sprchu, ale kluci namítali, že „mejt se není Cross Country Survival“ a označili mě za sabotéra akce. Tím skončily veškeré snahy o hygienu na několik dalších dní.

V noci nám opět sprchlo a ráno ve zprávách říkali, že se na Ostravsku vlivem prudkých dešťů rozvodnily vodní toky a zatopily silnice, kterými dnes chceme projet. Ale jak se pak ukázalo, nebylo to tak horký. Podél silnic byla ulehlá tráva, trochu blátíčka a na silnicích byl akorát zvýšený počet hasičských vozů. Silnice z Ostravy byla takřka dálničního typu, takže kilometry přibývaly převážně rychlostí okolo 45 km/h. Zanedlouho jsme se octli v Českém Těšíně, kde jsme chtěli překročit hranice do Polska. Protože jsme neměli žádné polské „zlaťáky“, tak bylo třeba se na cestu cizinou zásobovat benzínem. Ale protože včera rozvodněná řeka Olše propláchla čerpací stanici na kraji Těšína, tak u funkční pumpy v centru města byl docela nával. A chlápkovi co se zařadil za nás začaly pomalu téct nervy při sledování tankování třech malých motocyklů. Dokud jsme dolévali přesnou dávku oleje do nádrží a pak benzín, tak jsme byli v přesile, ale když jsem zůstal u stojanů sám a kluci šli vystát frontu k pokladně, tak vybuchl. Vyskočil z auta a začal řvát ať už jdu s těma motorkama do prdele…! Přechod hranice do Polska proběhl naprosto v pohodě. Projížděli jsme krásnou hornatou krajinou a konečně se na nás po třech dnech začalo usmívat i slunce.

Po průjezdu městem Wisła jsme si my mopedisté dali pořádnou rozcvičku nohou při zdolávání několikakilometrového 12ti procentního stoupání. Asi v polovině kopce se těsně za mě pověsil autobus. S autobusem, přilepeným těsně na zadním blatníku, jsem na dvojku začal šlapat jako magor, abych pomohl motoru udržet rychlost alespoň 20 km/h. Když mě po asi třech minutách bezpečně předjel, měl jsem už nohy jak z gumy a plíce těsně před roztržením. Přeřadil jsem na jedničku a rychlostí rychlé chůze se nechal bez přišlapávání vyvézt až na vrchol stoupání.

Tam už čekal Milan a nechával vychladnout Mustanga. Martin přijel asi dvě minuty za mnou. Trochu mne zarazil rachtavý zvuk jeho mopeda, ale majiteli to očividně nevadilo a tak po krátké pauze, při které jsme byli terčem fotoaparátu jednoho Poláka, jsme jeli dál. Ovšem né dlouho. Na konci prudkého klesání zabočil Martin k benzínce. Prý mu nějak klouže spojka… Pokus o seřízení pomocí lanka od vypínací páčky byl neúspěšný, takže bylo jasné, že budeme rozebírat motor.

Po hodině jsme úspěšně ukončili opravu rozpadlé spojky, kterou jsme oživili dvěma segerovkama, co do této chvíle držely na Mustangu čep zadní stupačky. Den se už přehoupl do své druhé půlky a my se chtěli ještě dnes dostat na Slovensko.

Hraniční přechod tu nikde nebyl, tak jsme i přes protesty hlídky polské hraniční policie ilegálně lesem vyjeli z Polska. Jenže místo na Slovensko jsme dojeli do nejvýchodnější obce ČR – Hrčavy. Několikakilometrový sjezd po silnici s nádherným výhledem do krajiny nás konečně dovedl na hranici se Slovenskem.

Tady mi nastaly problémy. Všichni bez vyjímky jsou bez kontroly dokladů natož vozidel vpuštěni na Slovensko, jenom my ne. Celník se pořád domáhal dokladů od vozidla a SPZtky. Ani jedno jsem neměl. Už ani nevím, co jsem mu nakecal, ale nakonec jsme se všichni přes hranice dostali. Dále jsme pokračovali na Čadcu a Kysucké Nové Mesto, kde nás přepadla noc. Byli jsme v údolí řeky Kysuca, kde jsou buď příkré, ale zalesněné svahy nebo rovina bez stromů. Takže volba byla jasná. Uléháme konečně na divoko na louce těsně za městem pod úplně jasnou oblohou s tisícema hvězd. I když nás do obličejů kousaly desítky komárů, tak jsme usnuli docela rychle. Dnes jsme ujeli 140 km.

Něco po půlnoci mě probudily drobné kapičky deště. Přetáhnul jsem si přes hlavu celtu a spal dál. V půl druhé jsme už byli vzhůru všichni. Lilo jak z konve a spát dál už nešlo, protože spacáky byly na ždímání. Takže lezeme do pláštěnek, všechno balíme a ve dvě hodiny v noci jsme připravení na maximálně „survival“ noční jízdu. Jiný program na dnešní noc nás totiž nenapadnul.

V tuto chvíli byl ten nejvhodnější okamžik, aby nám Martinův moped ukázal pravou příčinu svého rachtání. Několik okamžiků po nastartování se mu utrhlo magneto zapalování. Tak jsme přečkali zbytek noci na lavičkách nedalekého vlakového nádraží jak nějací houmlesáci.

Ráno vyšlo slunce a my jsme začali shánět nové nýty a nějakou autodílnu, kde by jsme dali mopeda zase do pořádku. Dílna nakonec byla, ale nýty ne, teda alespoň ocelové ne. Chtěli jsme pokračovat dál v cestě, tak jsme museli použít hliníkové trhací nýty. Bylo nám jasné, že dlouho nevydrží, ale co naplat.

Po sestavení mopeda se přišli všichni zaměstnanci servisu podívat jestli se těm bláznům z Prahy oprava zdařila. Moped s přehledem chytil na první šlápnutí.

V půl dvanácté jsme konečně vyrazili do Povážské Bystrice. Hliníkové nýty vydržely přesně 17 kilometrů. Pak v motoru znovu příšerně zarachtalo a zase jsme se zastavili. Čirou náhodou hned u vjezdu do dalšího autoservisu. Tentokrát jsme byli úspěšnější a sehnali jsme lepší nýty, takže za půl hodiny odjíždíme. Ani tady po nás nikdo nechtěl peníze za poskytnuté zázemí a materiál. V jednu hodinu jsme konečně v Povážské Bystrici a míříme rovnou k fabrice, kde byl v roce 1973 vyroben Milanův Mustang.

V areálu fabriky jsme si dali pauzu a na trávníku jsme začali sušit mokré spacáky, celty, karimatky a pláštěnky, aby alespoň trochu vyschly na další noc. V půl čtvrté už máme zase zabaleno a vyjíždíme na Púchov, ale asi po deseti kilometrech nás přepadla ukrutná únava, důsledek vstávání ve dvě v noci. Se silama totálně na dně zastavujeme na benzínce a dopujeme se Kofolou. Kofola zabrala, takže v půl šesté bezpečně přijíždíme na hranice v Lysé pod Makytou. Celníci mají dobrou náladu, laškují s námi a bez sebemenších problémů nás pouští do ČR.

S blížícím se večerem začíná jak jinak – znovu pršet. Už si začínáme na deštivé noce zvykat. Podél silnic vyhlížíme cokoliv, co má střechu a kde by se dalo přespat. Po průjezdu Vizovic se nalevo ve stráni mihla střecha stodoly celkem dobře ukryté v roští. Bylo to nejlepší místo, co se dalo najít. Uvnitř bylo plno suchého sena a nikde ani živáčka natož mrtváčka. Po dnešní náročné etapě nedalo usínání vůbec žádnou práci. Za pár minut jsme byli všichni tuhý.

Něco po jedné hodině se nějaký ožrala pokoušel dostat k nám do stodoly. Naštěstí byl tak sťatej, že měl sám se sebou co dělat a do stodoly se vůbec nedostal. Asi po půl hodině mumlání nadávek se odpotácel neznámo kam. Zanedlouho mě spánek připravil o nepříjemné představy setkání se s místním bezdomovcem. Ráno v šest už honím kluky ven ze spacáků, chci odtud co nejdříve vypadnout. I když vyprovázeni hroznou zimou a mlhou, tak po několika životně důležitých zastávkách jsme byli v půl osmé ve Zlíně. Tady se mi zastavil moped, ale zvětšení odtrhu na kladívkách přerušovače ho probudilo zpět k životu. Za Zlínem se při tankování vlivem vadného stojánku složil Martinův moped k zemi. Při pádu stačil ještě sejmout Milanův stroj na jehož sedle stála otevřená půllitrová láhev oleje M2T. Na zem se vylilo asi čtvrt litru, čímž tu po nás zbyla louže jako kráva.

Míjíme Otrokovice, Prostějov a v rekordním čase přijíždíme do Boskovic. Dneska stroje nešetříme a jedeme skoro pořád 40 km/h a víc. V klesání před Boskovicema atakoval Martin neuvěřitelných 70 km/h! Spěcháme, protože chceme dnes navštívit veterán akci CCW 2005 a pak ještě dojet do Žďáru nad Sázavou, kde máme u Milanova strejdy ubytování. Silnice z Boskovic do Bystřice je pro rekonstrukci uzavřená, ale to není přeci pro naše stroje žádná překážka.

Ještě než jsme se vydali na tuto terénní vložku, tak u nás zastavily tři nadupaný mašiny. Sedlaly je čtyři Holanďani, který byli z naší expedice úplně mimo. Fotili se u našich motorek jak malý haranti. Pak jsme se rozloučili a my jeli přímo (po staveništi), oni objížďkou. Úspora času za to stála. Holanďani nás dojeli asi až po dvaceti kilometrech. Teď přišel hlavní hřeb celého dne – akce Classic Car Weekend, pořádaná Classic Car Króžkem Brno.

Pořadatelé i účastníci nás srdečně přivítali. Byli jsme vyzváni, abychom vyjeli mimo soutěž na startovní rampu a pronesli pár slov o naší dlouhé cestě. Takový aplaus, co se nám dostal jsme opravdu nečekali. V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz Rallye Paříž Dakar. Naše dnešní etapa měla cíl až ve Žďáru nad Sázavou, takže jsme se rozloučili a pokračovali dál. Za slabou hodinku jsme byli po 195 kilometrech v cíli dnešní etapy. Podle zaručených zpráv dnes poprvé za naší cestu nemá v noci pršet, takže s díky odmítáme předem zajištěné ubytování a jdeme si ustlat na nedalekou louku pod širou oblohu. Rodina hostitele chvíli protestuje, ale my jsme pevně rozhodnuti.

Nedělní ráno je jak vymalované, ani se nám nechce vstávat. Milanův strejda přijel domů až pozdě v noci, takže když se ráno dozvěděl, že jsme spali venku v trávě a né v jeho vilce, tak šel málem do kolen. Po snídani se Milan pustil do opravy elektroinstalace Mustanga, který včera večer přestal svítit. V deset hodin jsme se vydali na závěrečnou etapu Cross Country Survival 2005. Milan si vymyslel zajížďku do Přibyslavi, kde je prý hasičské muzeum. No, bylo tam, ale zavřené. Už chceme být doma, ale prosazuju ještě krátkou návštěvu Zemědělského muzea v Čáslavi. Krátká návštěva se protáhla na dvě hodiny a do fotoaparátu přibylo na 250 fotek. Návštěvy však nikdo z nás nelitoval. Sbírka traktorů, kombajnů a stabilních motorů je tu neuvěřitelně rozsáhlá a opravdu jedinečná.

Asi nejvíc tu na nás zapůsobily dvě parní oračky John Fowler z roku 1909. Vypadají jako středně velké parní lokomotivy na kolech. Tohle bych potkat na silnici radši nechtěl. V 19 hodin jsme v Praze.

Následovalo závěrečné foto u našich „malých strojů na velké cesty“ a po 1001 kilometrech jsme se rozloučili.

Cílem cesty bylo přežít a to jsme my i naše mašiny se ctí dokázali. Doufáme, že se nám povede podobný výkon ještě někdy zopakovat. A už se na to všichni tři těšíme !!!

Ondřej Láska

Když jsme to neštěstí dovezli domů, tak jsme zjistili, že se rozsypalo ložisko na ojnici. Mezitím se objevil i Martin. Když jsem ho viděl jak Simsona přitlačil místo aby na něm přijel, tak jsem začal mít o naší zítřejší expedici vážné obavy. V záloze jsme měli ještě Babettu 210, ale za prvé jenom jednu a za druhé na ní nikdo nechtěl jet. Martin nás ujistil, že Simsonu stačí malý odpočinek a zítra určitě pojede jako vítr a Milan se neprodleně vrhnul do noční generálky motoru z Mustanga.

Vše se podařilo, takže 14.9.2004 v 9 hodin vyjíždíme – směr Žďár nad Sázavou k Milanovu strýci. Neujeli jsme snad ani kilometr a Simson, nejnovější stroj v koloně s víc než dvojnásobným výkonem a s daleko větší maximálkou než můj Staďák nás začal zdržovat. Motor jiskru dával, takže jsme se zaměřili na vyčistění palivové soustavy. Když se zdálo, že ten vehikl zase pojede, tak jsme se museli vrátit domů omýt špínu, kterou se našim rukám motocykl odvděčil. Doma se nám smáli, že jsme se vrátili nějak brzo…

Na druhý pokus jsme ujeli celých 7 kilometrů, ale opět jsme se pro poruchu zastavili. Tentokrát nás v pokusu o opuštění Prahy pro změnu zradil Mustang. Když jsme bez úspěchu vyměnili vše co jsme měli s sebou, tak Milan přesednul na rychlého Síma a jel zas domů pro další díly. Vrátil se za hodinu a půl a začal vyprávět, jak musel několikrát Simsona doslova přemlouvat, aby vůbec dojel. Po další hodině práce u kraje silnice byl pojízdný už jen můj Stadion. Takže jsem vzal Mustanga na špagát a dotáhl ho domů. Nutno dodat, že to byl pohled pro bohy. Lidé na autobusových zastávkách se smíchy až za břicha popadali, když viděli pod hromadou zavazadel se takřka ztrácející moje motokolo táhnoucí pražskými ulicemi s vypětím všech 1,5 koní plíživým tempem podobně naloženou motorku. Pro Martina se s mým špagátem vrátil Milan na třistapadesátce.

U Simsona jsme objevili rozpadlou klikovku, čímž bylo jasné, že ten se naší další cesty už nezúčastní. Ve dvě hodiny odpoledne jsme objevili závadu i na Mustangu. Ukázalo se, že prvotní příčinou byla vadná svíčka, kterou jsme sice hned dopoledne vyměnili za zcela novou, ale koho by napadlo, že to bude vadný zmetek. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy jsme vyměnili beze zbytku úplně celé zapalování. Taková prkotina a zabrala nám půl dne… Bylo odpoledne a i kdybychom se rozkrájeli, tak těch 160 km do Žďáru by jsme dnes za světla nedojeli. Takže to pro dnešek balíme a pojedeme až zítra 15.9.

Ráno jsme se konečně vydali na cestu v sestavě Stadion, Mustang a Babetta. Technické problémy jsme si v hojné míře vybrali včera, takže dnes jde vše tak jak má jít. V Chotusicích u Čáslavi si dáváme pauzu, navštěvujeme Veteran bazar & muzeum a pár hodin nato jsme ve Žďáru. Stroje drží, ale naše tělesné schránky jsou na tom hůř. Hlavně zadky pěkně bolí. Interval pravidelných zastávek se stále zmenšuje. Ze začátku jde jet klidně hodinu a půl nonstop, ale ke konci už maximálně půl hoďky. Těžko říct kdo je na tom hůř, jestli já s odpruženým sedlem, ale neodpruženou zadní vidlicí, nebo kluci s pevným sedlem a odpruženým strojem. Dneska ještě spíme v měkkých postelích u strejdy, takže se to rozleží. Zítra bude hůř…

Další den jsme začali návštěvou místní vodárny, v níž je Milanův strejda zaměstnán. Když jsme se dostatečně vynadívali a vše si prolezli, vydali jsme se znovu na cestu. V půl čtvrté jsme přijeli ke vchodu do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Na exkurzi podzemí však bylo pro dnešek už pozdě. Protože návštěva jeskyní byla cílem naší cesty, tak jsme se rozhodli v okolních lesích přespat do zítřka. Do večera bylo času dost, tak jsem zavolal Arnýmu do nedalekého Prostějova, jestli nechce za náma přijet na pokec. Bohužel neměl zrovna pojízdný ani jeden motocykl, takže ze setkání nebylo nic. Vydali jsme se tedy na nedalekou zříceninu hradu Holštejn a zbytek odpoledne strávili v hospodě. Večer jsme si našli fajn místo na spaní v lese asi 3 kilometry od jeskyní.

V noci pořádně přituhlo a já myslel, že zimou nedožiju rána. Vstávali jsme natolik brzo, že slunce ještě nestačilo ani rozehřát vrstvu námrazy, která se všude kolem nás přes noc udělala. Ty tři kilometry k jeskyním byly taky vražedný. Vzduch byl tak chladný, že nám okamžitě po rozjezdu zamrzla zpětná zrcátka a dokonce i brýle na očích. Ještě před otevřením jeskyně jsme si stačili uvařit na sovětském benzínovém vařiči čaj na rozehřátí. Po absolvování prohlídky jeskyně jsme nasedli na stroje a jeli k další nedaleké jeskyni Balcarka. Ochotná paní u kasy nám pohlídala motorky a po prohlídce jeskyně nám ještě dobře poradila, kde nejlépe poobědváme.

Dalším cílem byla prohlídka Macochy. Na hlídaném parkovišti byla velmi ochotná slečna, která nejen že nechtěla peníze za parkování, ale dokonce nám telefonem domluvila uložení báglů přímo u stanice lanovky vedoucí k jeskyni. Jen nás upozornila, že ten pán u kterého se máme hlásit je tak trochu šprýmař, tak se jím prý nemáme dát rozhodit. Pán opravdu nezklamal a nebýt upozornění na jeho hravou povahu, tak by jsme mu asi nic z našich věcí nesvěřili. Macocha byla fajn a projížďka Punkvou ještě víc. Měli jsme takřka soukromý výklad, protože bandu německých turistů výklad moc nezajímal. S průvodcem jsme si dobře popovídali a stiskem ruky na rozloučenou jsme ukončili putování po krásách moravského podzemí. Ještě jsme se zajeli podívat do Rudice, kde je přístupný větrný mlýn. Dobře jsme udělali, protože starý pán nám ve stylově zařízené světnici mlýna asi hodinu velmi svérázně vyprávěl historky týkající se mlýnů a místního podzemí. Ani jsme nedutali, jen občas jsme se neudrželi a hlasitým smíchem přerušili jeho poutavé vyprávění.

Když jsme opouštěli mlýn, tak byl vhodný čas si najít nějaké místo k přenocování. Ještě chvíli jsme jeli směrem na Brno, ale v údolí s řekou Svitavou žádné dobré místo na přespání nebylo. S přibývající tmou a zimou se nám nálada rapidně zhoršovala. Kolem deváté večer jsme zastavili v Brně u pumpy totálně zmrzlí a vyčerpaní. Když jsme tam na sebe navlékali úplně všechno oblečení, co jsme měli, tak se s náma daly do řeči dvě holky. Vyprávěli jsme jim odkud jedeme, kde jsme všude byli, no prostě jsme machrovali, že nejsme žádný vořezávátka a všechno máme pod kontrolou. Ovšem ve chvíli kdy odjely, jsme si připadali jak trosečníci na severním pólu v nekonečné polární noci. Co naplat, museli jsme jet dál… První jel Milan na Mustangu, protože dobře svítil (tedy i něco viděl), druhý jsem jel já, protože Stadion vzadu skoro nesvítil, poslední jel Martin na vpředu skoro nesvítící a vzadu doslova zářící Babettě a držel se očima mé červené bludičky. Několikrát jsem viděl, jak malé červené světélko přede mnou divoce zakličkovalo, to když Milan jen taktak vybral zatáčku, co se náhle ve tmě objevila.

Něco před jedenáctou hodinou jsme si řekli, že riskování už bylo dost a ustlali jsme si mezi stromy u pangejtu nějaké prašné cesty. Ani jsme se nesvlékali a vlezli do spacáků. Zima byla snad ještě větší než včera. Několikrát v noci mě probudil hrozný chlad jdoucí ze zhora, zespoda, zboku, prostě odevšad, ale všechno oblečení jsem už na sobě měl, takže jsem mohl akorát zatnout drkotající zuby a spát dál. Jakmile se rozednilo, tak jsem šel vařit čaj. Zima s náma lomcovala tak, že jsme hrnky s čajem ani chvíli neudrželi v klidu. Teplota byla ještě pořád pod nulou. Čekat, až slunce prohřeje vzduch, nemělo smysl, tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme museli zastavovat každých patnáct minut. Všichni jsme měli nohy znecitlivělé mrazem, zkamenělé obličeje a u červeného nosu nudli. V jedenáct hodin, když jsme míjeli Jihlavu, bylo však už krásně teplo. V Humpolci jsme si dali oběd a vyfotili se u pomníku nejslavnějšího místního přistěhovalce Hliníka. Kousek za městem jsem musel u mopeda prohodit přední brzdu za nefunkční zadní. V jednom klesání se mi totiž utrhlo brzdové obložení z pakny a brzdit na Stadionu jenom přední brzdou je mírně řečeno o ústa. V Čechticích, nedaleko Vlašimi, nastalo loučení. Já dál pokračoval sám na Dobříš, kde mám chatu a kluci jeli na Prahu. Večer jsme si telefonátem potvrdili, že obou cílů bylo bez problémů dosaženo.

Tahle cesta nám dala několik cenných zkušeností. Hlavně, že Babetta je nečekaně dobrý stroj, jehož jedinou nectností je automatická převodovka, nedovolující vyřadit rychlost v klesáních a že v září je už na motorky a spaní pod širákem zima. Ještě dnes se tomu divím, ale nikdo z nás tuhle cestu v následujících týdnech neodstonal.

Ondřej Láska