Na závěr festivalu Brno – město uprostřed Evropy konaného dne 4.6.2006 se uskutečnila přehlídka historických tramvají, autobusů, vlaků i aut. Vozovna v Medlánkách byla otevřena pro návštěvníky, kteří dostali možnost si i sami s některými stroji zajezdit. Jediná podmínka byla „negativní“ dechová zkouška.

Historické tramvaje a autobusy pak odjely na Moravské náměstí a celý den vozily zájemce na mimořádných linkách. Na stejném místě, u kostela Sv.Tomáše, byly vystaveny osobní automobily, které dorazily v konvoji od Technického muzea.

Největší zájem byl, jak jinak, o svezení v těch nejstarších dopravních prostředcích. Jó, živí koně jsou živí a pára je holt pára…

Trochu italského sportovního ducha do bývalé továrny průmyslníka Vaňka, nyní Obchodní galerie Vaňkovka, nám vnesli pořadatelé výstavy s názvem „V barvách Ferrari“. Výstava je bezpochyby velmi poutavá jak svým obsahem, tak umístěním v prostorách plných obchůdků a kaváren, snoubících se s průmyslovou architekturou počátku minulého století, kombinovanou s nejmodernějšími stavebními prvky.

A je vskutku co shlédnout… od monopostů F1 přes sportovní vozy až po malé modely. A teď nechme hovořit fotoaparát… Příjemný zážitek.

Letošní ročník byl obohacen o soutěž elegance na náměstí v Bystřici, na stejném místě, na kterém při soutěži elegance při Classic Car Weekendu 2005 rozhoupali v rytmu rock and rollu The Fireballs improvizované mobilní podium – Tatru F. Proseckého.

Účast vozidel v letošním ročníku byla malinko poznamenána nepřízní počasí, to ale nemění nic na faktu, že jde o jednu z nejlépe připravených a organizovaných akcí.

Redakce

Sraz uspořádalo občanské sdružení YORE z Brna, jako první ročník. A hned napoprvé se velmi mladému a schopnému organizačnímu týmu akce podařila včetně bohatého programu pro účastníky i diváky. A těch nebylo pod hradem Veveří málo… a měli co obdivovat! Většina vozidel byla v tzv. “nálezovém stavu“ avšak mnohá, i po létech užívání, velmi zachovalá. Našlo se však několik kusů, které prošly renovací a to rovnou renovaci, která se nedá nazvat jinak než … perfektní!

Ani CCK redaktoři nebyli na akci náhodou… a tak mnohá z těchto vozidel budete moci obdivovat na konci srpna při letošním ročníku Classic Car Weekendu v Bystřici nad Pernštejnem.

Redakce

První a zároveň jediný kdo se mi ochotně nabídl, byl VELKÝ veteránista, alespoň co do počtu „verglů“ ve stodole, Uherskobrodský Toncek. Po zrušení první nabídky v podobě čerstvě zrenovovaného Erka, mi uh. Toncek doporučil svého současného miláčka, kterého před nedávnem sehnal jako téměř nový vůz v originálním stavu po prvním majiteli, no prostě stav 1A, vůz Škoda 1000 MB, zvaný Vincek…. „tedy vše v nejlepším pořádku.. snad jen přeleštit a jet!“ Pro vůz jsem si jel do UB ve čtvrtek v ranních hodinách, nedočkav, kdy uvidím onen super zachovalý kousek, jenž mi měl být věrným druhem na CŠW a vzdálenosti bezmála 1000km. Jaké však bylo překvapení, když veteránista Toncek otevřel plechová vrata své garáže a za nimi…ano, stál Vincek!

Nastartoval ještě napoprvé, ale to bylo také naposledy. Ze škody 1000 Malých Bolestí, se vyvalil hustý bílý dým, jenž na chvíli zahalil Uherský Brod do romantické ranní mlhy. Tisícovka se vysoptila z garáže a zastavila. Ze dveří vyskočil Toncek se slovy: „Za studena trochu kouří“ … tolik teda Vinckův Toncek.

0km – 100km Brod – Brno

S Vinckem jsem tedy vyrazil z Brodu, jeho venkovní stav není třeba ani opisovat…. Modrá zmatovaná barva ve třech odstínech, nabořené dveře řidiče, blatník v základovce, chromy čímsi zapatlané, a na rezavých discích kol nové poklice na nichž se vyjímal z burzy nápis 100Kč. Bylo mi trošku divné, že hustý bílý dým neustával ani po 20 km jízdy, jež jsem zdárně ukončil mohutným vyvařením vody. Můj optimismus byl nezkrotný po dočerpání veškerých tekutin, vody a benzínu, jsem opět pokračoval v cestě a to celých 400 m, kde se Vincek několikrát smrtelně zaškubal a chcípl.

Byl jsem ztracen bez nářadí kdesi před Buchlovskými horami. S jedinými kombinačkami jsem bezradně povoloval a utahoval v motoru vše co jen šlo. Po půl hodině se přece jen uražený Vincek rozhodl, že to se mnou ještě na chvíli zkusí. Vyrazili jsem tedy jakžtakž oba smířeni s osudem k Brnu, on neustále něčím klapaje a neustále zpívaje píseň Slávka Janouška „Škoda 1000MB“, přesněji část písně ….na cestě z Bróódu vyvařil jsem vóódu, nedojel jsem do Kladna hladina se dotkla dna… Nevím, snad to, že nemám hudební sluch a zpívám velmi falešně, což hudebně založenému Vinckovi neklapalo do klepotu motoru, zavinilo opětovné vyvření tentokráte u Slavkovského bojiště. „Nechci nikam s ním nejedu“ jsem pak vykřikoval celý den každému koho jsem potkal až do pozdních nočních hodin, kdy mi přispěchal na pomoc, druhý věrný kamarád, jež v nouzi pomůže, kolega simkař Árný. Téměř před půlnocí mi ukázal na slunečním paprskem ozářenou motex pásku a řekl „tady vyhnětni ten termostat, je tam naprosto na ho… , ten to vaření způsobil“. Možná s tímto uklidňujícím pocitem, že jsem závadu odstranil, jsem se ráno přes veškeré večerní zapření rozhodl s Vinckem do Boleslavi vyrazit. Jako zbytečná mi přijde poznámka, že jsem z Brodu do Brna spotřeboval 1,5l oleje…

100km – 340km Brno – Jičín

Zásoby oleje a vody, dva babáče v autě, vyrazil jsem, zde bych velkou měrou poděkoval Selimu a jeho Spartaku, jež nám byli po cestě do Boleslavi velkou oporou co by servisní vozidlo a zásobárna vody. Cesta nám ubíhala svižně, těch pár přeživších kobyl pod kapotou dělalo co mohlo a to tak, že jsme vyvařili hned u Lipůvky, tedy asi 15km od Brna. V této chvíli jsem byl opravdu téměř zlomen se na akci vykašlat, ale srdceryvný výkřik spolucestující JanyHany „hoříííííme!!!“ , jež jela maximálně ve Škodě 120 a to ještě před více než 15 lety, mi dodal na správně naladěné chlapské ješitnosti. S velkým přemáháným pocitem naprosté důvěry k vozu „to je u tisícovek normální“.. jsem dolil 3 l vody a pokračoval v jízdě. Rychlost neuvěřitelných 60km a časté přestávky měly za následek, že se téměř abstinenční posádka Seliho spartaka totálně „nacabrala“ ještě před Litomyšlí, a těchto přestávek poté s radostí využívala k dekontaminaci, vzájemnému focení a lepení nálepek omezující rychlost na 60 na víko motoru.

V Litomyšli jsme ještě přibrali Tomáše, kterého jsem viděl podruhé v životě a jenž nejel svojí čerstvě dokonale zrenovovanou feldou jen proto, že se mu zdálo, že jeho dva dokonale nesladěné karburátory by mohly na srazu působit rušivě.(!!!) Šok ale brzo přebil posílením se značkovým vínem a začal Vinckovi fandit, alespoň doufám, že upřímně. Přese všechny tyto nesnáze jsme se svým mládím a optimismem přehoupli jakoby nic a za téměř 3 a půl hod. jsme dorazili do kempu Rumcajs v Jičíně, kde jsme horlivě u piva vyprávěli čerstvé zážitky z jízdy a nemalou měrou haněli Toncka, který se, jak je jeho zvykem, na sraz nedostavil.

340km – 550km Jičín – Mladá Boleslav – Ještěd – Jičín

S obvyklou ranní procedurou, tj. dolití 2 litrů oleje a nabrání zásob cca10 l vody a po správném seřazení kabelu od svíček, jež mi hodní kamarádi v pozdních nočních hodinách se zateměním mozku a v dobrém rozmaru přeskládali (zde děkuji za pomoc ochotnému Burákovi, jenž nelenil a ponořil své čisté ruce do Vinckova špinavého motoru), jsme opět vyrazili.

Nastartování napodruhé… úplná lahoda!!! Ale co bylo Vinckovým novým móresem, bylo po ujetí asi dvou kilometrů.. opětovné předsmrtné škubání a chcípání, z čehož ho ovšem dostali babáči na zadních sedadlech, jež mu začaly lichotit a hladkat na choulostivých místech, prostě tak jak to jen ženy umí, když chtějí. Ale to už jsme si na sebe s Vinckem začali zvykat, přesně jsem dokázal odhadnout kdy potřebuje dolít vodu a jak ho šetřit, aby se neuvařil, a on již dokázal odhadnout kdy si o dolití má říct, aby to nebylo někde v zácpě nebo na úzké nepřehledné silnici. Proto jsme se také, po shlédnutí Škoda muzea a depozitu, rozhodli o nemožné. Jet jízdu pravidelnosti a vystoupat na Ještěd!!!

Radost z jízdy Českým Rájem a z toho jak krásně Vincek šlape nám trošku zkazilo jen to, že po odvážném vystoupání Vincka až k vrcholu Ještědu se ztrhla průtrž mračen, a Ještěd jako vysílač zmizel v mlze. Holt tak jindy, už bychom toho chtěli fakt moc. Vincek byl prostě hrdinou dne, nejen že vše zvládl, ale ani jednou se s pravidelným doléváním vody neuvařil a dokonce s radostí předjížděl vozy, které během jizdy potřebovali doladit i svou krásnější šedou kolegyni, která svého majitele velmi zlobila, strčil do kapsy.

550 – 800km Jičín – Brno

Už snad není co dodat. To, že Vincek ráno nenastartoval a museli jsme ho roztláčet už vůbec nikoho nevyvedlo z míry. Po dvou km škubání, to už každý věděl, že to rozchodí a dolévání vody se stalo milými přestávkami v cestě, v Brně jsme byli dřív než bys řekl Toncek…

A na závěr jen dodat, bylo to krásné, ale bylo toho dost, neuvěřitelné zážitky s Vinckem jen tak z paměti nevymizí, ale víckrát nechcuk…. jó simka je simka, kdo ji jednou poznal nechce jinak… A jednu nezodpověditelnou otázku… Věřil Toncek, že to Vincek ujede nebo nás jen zkoušel??? Ale v každém případě: Vincek to neřekne… Tonckovi to nikdo neuvěří…

dauphine rose

Objevily se zde autobusy: Praga RND, těžce zdevastovaný Ikarus 620, Škoda 706 RO a RTO, Karosa ŠM 11, kloubový Ikarus 280, Karosa B 731, prototyp Karosa B 932 – Legobus a prototyp Karosa B 831. Také byl vystaven vlek Karosa B 40 a Jelcz PO 1E – ten opět před renovací.

Z trolejbusů zde byly k vidění typy Škoda 6TR, 7TR, 8TR a 9TR, třínápravová Tatra T 400 a značně zdevastovaný prototyp T 401 ve stádiu rozpracované renovace a kloubový Škoda – Sanos.

Nově jsme mohli vidět montážní trolejovou věž Škoda 706 po vzorné renovaci.

V zadní části plochy startovaly hasičské vozy: cisternová Tatra 805, žebřík Tatra 148, jeřáb Tatra 111, zásahová Tatra 613 a cisterna Praga RN.

Vyhlídkové jízdy přítomných diváků prováděly zdarma oba prototypy Karosa, dále Škoda 706 RO s vlekem B 40 a Karosa ŠM 11. Trasa vedla z Řečkovických kasáren ke Globusu, dále přes Semilasso k tech. muzeu na Purkyňově a odtud opět přes Globus zpět do kasáren. Některé okruhy vedly až do Líšně k depozitu historických tramvají. Většina jízd naleštěnými stařečky dopadla úspěšně, jen 706 RO se nám u Globusu trošku zadýchal, takže musel být na tyči přesunut zpět do depozitu, kde byl úspěšně přeléčen. Cestující z něj dojeli zbytek okruhu v promptně nasazené náhradní Karose ŠM 11, bohatší o netradiční zážitek.

P. Kumhal

Když jsme to neštěstí dovezli domů, tak jsme zjistili, že se rozsypalo ložisko na ojnici. Mezitím se objevil i Martin. Když jsem ho viděl jak Simsona přitlačil místo aby na něm přijel, tak jsem začal mít o naší zítřejší expedici vážné obavy. V záloze jsme měli ještě Babettu 210, ale za prvé jenom jednu a za druhé na ní nikdo nechtěl jet. Martin nás ujistil, že Simsonu stačí malý odpočinek a zítra určitě pojede jako vítr a Milan se neprodleně vrhnul do noční generálky motoru z Mustanga.

Vše se podařilo, takže 14.9.2004 v 9 hodin vyjíždíme – směr Žďár nad Sázavou k Milanovu strýci. Neujeli jsme snad ani kilometr a Simson, nejnovější stroj v koloně s víc než dvojnásobným výkonem a s daleko větší maximálkou než můj Staďák nás začal zdržovat. Motor jiskru dával, takže jsme se zaměřili na vyčistění palivové soustavy. Když se zdálo, že ten vehikl zase pojede, tak jsme se museli vrátit domů omýt špínu, kterou se našim rukám motocykl odvděčil. Doma se nám smáli, že jsme se vrátili nějak brzo…

Na druhý pokus jsme ujeli celých 7 kilometrů, ale opět jsme se pro poruchu zastavili. Tentokrát nás v pokusu o opuštění Prahy pro změnu zradil Mustang. Když jsme bez úspěchu vyměnili vše co jsme měli s sebou, tak Milan přesednul na rychlého Síma a jel zas domů pro další díly. Vrátil se za hodinu a půl a začal vyprávět, jak musel několikrát Simsona doslova přemlouvat, aby vůbec dojel. Po další hodině práce u kraje silnice byl pojízdný už jen můj Stadion. Takže jsem vzal Mustanga na špagát a dotáhl ho domů. Nutno dodat, že to byl pohled pro bohy. Lidé na autobusových zastávkách se smíchy až za břicha popadali, když viděli pod hromadou zavazadel se takřka ztrácející moje motokolo táhnoucí pražskými ulicemi s vypětím všech 1,5 koní plíživým tempem podobně naloženou motorku. Pro Martina se s mým špagátem vrátil Milan na třistapadesátce.

U Simsona jsme objevili rozpadlou klikovku, čímž bylo jasné, že ten se naší další cesty už nezúčastní. Ve dvě hodiny odpoledne jsme objevili závadu i na Mustangu. Ukázalo se, že prvotní příčinou byla vadná svíčka, kterou jsme sice hned dopoledne vyměnili za zcela novou, ale koho by napadlo, že to bude vadný zmetek. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy jsme vyměnili beze zbytku úplně celé zapalování. Taková prkotina a zabrala nám půl dne… Bylo odpoledne a i kdybychom se rozkrájeli, tak těch 160 km do Žďáru by jsme dnes za světla nedojeli. Takže to pro dnešek balíme a pojedeme až zítra 15.9.

Ráno jsme se konečně vydali na cestu v sestavě Stadion, Mustang a Babetta. Technické problémy jsme si v hojné míře vybrali včera, takže dnes jde vše tak jak má jít. V Chotusicích u Čáslavi si dáváme pauzu, navštěvujeme Veteran bazar & muzeum a pár hodin nato jsme ve Žďáru. Stroje drží, ale naše tělesné schránky jsou na tom hůř. Hlavně zadky pěkně bolí. Interval pravidelných zastávek se stále zmenšuje. Ze začátku jde jet klidně hodinu a půl nonstop, ale ke konci už maximálně půl hoďky. Těžko říct kdo je na tom hůř, jestli já s odpruženým sedlem, ale neodpruženou zadní vidlicí, nebo kluci s pevným sedlem a odpruženým strojem. Dneska ještě spíme v měkkých postelích u strejdy, takže se to rozleží. Zítra bude hůř…

Další den jsme začali návštěvou místní vodárny, v níž je Milanův strejda zaměstnán. Když jsme se dostatečně vynadívali a vše si prolezli, vydali jsme se znovu na cestu. V půl čtvrté jsme přijeli ke vchodu do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Na exkurzi podzemí však bylo pro dnešek už pozdě. Protože návštěva jeskyní byla cílem naší cesty, tak jsme se rozhodli v okolních lesích přespat do zítřka. Do večera bylo času dost, tak jsem zavolal Arnýmu do nedalekého Prostějova, jestli nechce za náma přijet na pokec. Bohužel neměl zrovna pojízdný ani jeden motocykl, takže ze setkání nebylo nic. Vydali jsme se tedy na nedalekou zříceninu hradu Holštejn a zbytek odpoledne strávili v hospodě. Večer jsme si našli fajn místo na spaní v lese asi 3 kilometry od jeskyní.

V noci pořádně přituhlo a já myslel, že zimou nedožiju rána. Vstávali jsme natolik brzo, že slunce ještě nestačilo ani rozehřát vrstvu námrazy, která se všude kolem nás přes noc udělala. Ty tři kilometry k jeskyním byly taky vražedný. Vzduch byl tak chladný, že nám okamžitě po rozjezdu zamrzla zpětná zrcátka a dokonce i brýle na očích. Ještě před otevřením jeskyně jsme si stačili uvařit na sovětském benzínovém vařiči čaj na rozehřátí. Po absolvování prohlídky jeskyně jsme nasedli na stroje a jeli k další nedaleké jeskyni Balcarka. Ochotná paní u kasy nám pohlídala motorky a po prohlídce jeskyně nám ještě dobře poradila, kde nejlépe poobědváme.

Dalším cílem byla prohlídka Macochy. Na hlídaném parkovišti byla velmi ochotná slečna, která nejen že nechtěla peníze za parkování, ale dokonce nám telefonem domluvila uložení báglů přímo u stanice lanovky vedoucí k jeskyni. Jen nás upozornila, že ten pán u kterého se máme hlásit je tak trochu šprýmař, tak se jím prý nemáme dát rozhodit. Pán opravdu nezklamal a nebýt upozornění na jeho hravou povahu, tak by jsme mu asi nic z našich věcí nesvěřili. Macocha byla fajn a projížďka Punkvou ještě víc. Měli jsme takřka soukromý výklad, protože bandu německých turistů výklad moc nezajímal. S průvodcem jsme si dobře popovídali a stiskem ruky na rozloučenou jsme ukončili putování po krásách moravského podzemí. Ještě jsme se zajeli podívat do Rudice, kde je přístupný větrný mlýn. Dobře jsme udělali, protože starý pán nám ve stylově zařízené světnici mlýna asi hodinu velmi svérázně vyprávěl historky týkající se mlýnů a místního podzemí. Ani jsme nedutali, jen občas jsme se neudrželi a hlasitým smíchem přerušili jeho poutavé vyprávění.

Když jsme opouštěli mlýn, tak byl vhodný čas si najít nějaké místo k přenocování. Ještě chvíli jsme jeli směrem na Brno, ale v údolí s řekou Svitavou žádné dobré místo na přespání nebylo. S přibývající tmou a zimou se nám nálada rapidně zhoršovala. Kolem deváté večer jsme zastavili v Brně u pumpy totálně zmrzlí a vyčerpaní. Když jsme tam na sebe navlékali úplně všechno oblečení, co jsme měli, tak se s náma daly do řeči dvě holky. Vyprávěli jsme jim odkud jedeme, kde jsme všude byli, no prostě jsme machrovali, že nejsme žádný vořezávátka a všechno máme pod kontrolou. Ovšem ve chvíli kdy odjely, jsme si připadali jak trosečníci na severním pólu v nekonečné polární noci. Co naplat, museli jsme jet dál… První jel Milan na Mustangu, protože dobře svítil (tedy i něco viděl), druhý jsem jel já, protože Stadion vzadu skoro nesvítil, poslední jel Martin na vpředu skoro nesvítící a vzadu doslova zářící Babettě a držel se očima mé červené bludičky. Několikrát jsem viděl, jak malé červené světélko přede mnou divoce zakličkovalo, to když Milan jen taktak vybral zatáčku, co se náhle ve tmě objevila.

Něco před jedenáctou hodinou jsme si řekli, že riskování už bylo dost a ustlali jsme si mezi stromy u pangejtu nějaké prašné cesty. Ani jsme se nesvlékali a vlezli do spacáků. Zima byla snad ještě větší než včera. Několikrát v noci mě probudil hrozný chlad jdoucí ze zhora, zespoda, zboku, prostě odevšad, ale všechno oblečení jsem už na sobě měl, takže jsem mohl akorát zatnout drkotající zuby a spát dál. Jakmile se rozednilo, tak jsem šel vařit čaj. Zima s náma lomcovala tak, že jsme hrnky s čajem ani chvíli neudrželi v klidu. Teplota byla ještě pořád pod nulou. Čekat, až slunce prohřeje vzduch, nemělo smysl, tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme museli zastavovat každých patnáct minut. Všichni jsme měli nohy znecitlivělé mrazem, zkamenělé obličeje a u červeného nosu nudli. V jedenáct hodin, když jsme míjeli Jihlavu, bylo však už krásně teplo. V Humpolci jsme si dali oběd a vyfotili se u pomníku nejslavnějšího místního přistěhovalce Hliníka. Kousek za městem jsem musel u mopeda prohodit přední brzdu za nefunkční zadní. V jednom klesání se mi totiž utrhlo brzdové obložení z pakny a brzdit na Stadionu jenom přední brzdou je mírně řečeno o ústa. V Čechticích, nedaleko Vlašimi, nastalo loučení. Já dál pokračoval sám na Dobříš, kde mám chatu a kluci jeli na Prahu. Večer jsme si telefonátem potvrdili, že obou cílů bylo bez problémů dosaženo.

Tahle cesta nám dala několik cenných zkušeností. Hlavně, že Babetta je nečekaně dobrý stroj, jehož jedinou nectností je automatická převodovka, nedovolující vyřadit rychlost v klesáních a že v září je už na motorky a spaní pod širákem zima. Ještě dnes se tomu divím, ale nikdo z nás tuhle cestu v následujících týdnech neodstonal.

Ondřej Láska