V tomto ne příliš klidném městečku, jež se nachází jižně od známého města Los Angeles, je jedno z museí automobilů, se zaměřením na značku Pontiac. Po zaplacení 10 dolarů můžete nakouknout do minulosti již zmiňované automobilové značky. K vidění jsou vozy od prvopočátku výroby až po současnost.

Ke každému vozu je malé povídání s základními parametry, které jsem pro web cck-brno.com nafotil, aby se nejen klubovým nadšencům ale i veřejnosti ukázala pravá síla vozů, které mají duši. Mezi zajímavostmi, které je možné vidět v museu, je také to, co asi každý majitel hrdě vyzdvihuje – bižuterie svého vozu. Tato výstavní plocha má několik výkladních skříní, kde jsou uloženy originály těchto vzácností pro jednotlivé modely vozů. Bohužel nedařilo se vše dokumentovat, jelikož všechno bylo chráněno sklem.

Když odbočíme od Pontiacu a koukneme na oddělení motocyklů, tak můžeme shlédnout první motocykl Indian, ale zároveň i ten úplně poslední, který byl vyroben v roce 2003. Holt dnešní svět je krutý i na značky, které mají tradici a jsou jakýmsi symbolem.

Toť stručně o muzeu a tak neváhejte a kochejte se fotografiemi, které jsem pro vás všechny příznivce nafotil.

Sagemcr

Fotogalerie

V dnešní době je silnice z větší části přestavěna, či dokonce zrušena a její krásu můžeme odhalit z drobných zbytků, které jsou buť za ostnatým plotem, či se jen tak tyčí v přírodě a ukazují, kde že ona legenda kdysi žila. Vlastně přestavěná silnice nese stále označení Historic route 66. Každý správný motorista, který navštíví USA, by měl si alespoň tyto části silnice prohlédnout a nadýchnout se atmosférou let minulých, kdy se zde proháněly vozy, o kterých dnes pouze sníme a kterých je ve státech sice stále mnoho, jenže již jenv podobách spících krás.

Když už pojedete touto cestou, tak určitě narazíte na městečka, která byla silnicí propletena. Tam dnes jsou převážně muzea a suvenýry, která legendou žijí. Nafotil jsem pro vás, příznivce, pár fotografií z cest a uloupl kousek legendárního asfaltu, který voní. Voní dobou, kdy amerika byla ještě posetá krásnými věcmi.

A na závěr malá zajímavost, kterou musím zmínit. V jedné části této silnice bylo tak vysoké stoupání, že známý Ford T musel tento kopec celý vycouvat, z důvodu silnějšího zpátečního převodu.

Sagemcr

Fotogalerie

Tato krásná sbírka má 250 exponátů a dnes patří státu. Založená byla soukromníkem, který jako malý kluk miloval automobily. Velice brzy vyhrál mnoho peněz, založil kasina a začal podnikat. Z vydělaných peněz financoval svou sbírku, ve které nalezneme nejrůznější značky automobilů jak z amerických tak evropských produkcí. Bohužel našeho československého výrobku se nedočkáme.

Na fotografiích jsem vám zachytil to nejpodstatnější, tedy automobily včetně popisků. Článek nebudu natahovat a tak neváhejte a kochejte se…

Sagemcr

Fotogalerie

Také se nám podařilo svézt se jedním z nich v originální podobě. Jedná se o typ vyrobený v roce 1927 pro presidenta Roosevelta, značky Cadillac. Je poháněný motorem V8, objemem pro mě a naše kraje neznámým. Další z řad autobusů co je na fotografii, je jistý 2. prototyp z roku 1935 vyroben firmou White a byl přivezen historickým kamionem který jsme též zachytili na fotografii. Zastoupení tu má i žluté provedení, které brázdí cesty v národním parku Yellowstone.

Na závěr něco málo o těchto skvostech v součastnosti. Do roku 1999 byly autobusy v původních stavech z 30.let, ale jelikož stav po 70-ti letech byl velice mizerný, tak roku 1999 firma Ford nabídla zdarma generální opravy, aby byly pro návštěvníky co nejbezpečnější. Takže brzdy, řízení, světla a další prvky prošly modernizací.

Jelikož se nacházíme v Národním parku a ekologie je zde na prvním místě, tak i agregát byl zaměněn za typ používaný v moderní dopravě. Samozřejmě palivem je zemní plyn. Od roku 2001 jsou všechny autobusy v provozu.

Sagemcr

Fotogalerie

Tento příběh se odehrává ve státě Montana, kousek od města Kalispell. V krásach místní krajiny je kousek za městem Antik, který jako reklamu pro své podnikání zvolil starého forda z 20. let. Nedalo mi to a prostě fotografii jsem musel mít. První, co nám bylo majitelem řeceno bylo, že fotografie můžeme pořizovat, ale že není pojištěn, tak ať se nezraníme. Po nafocení asi 5 kusů automobilů, padla řeč že se zajímám o automobily a že mám u nás v České republice také jedno autíčko staršího data výroby. Na to konto padlo, ať se jdeme podívat za roh, že tam jich taky pár má. Nadšeni, že ulovíme další fotografie bylo veliké. Tak jdeme a jdeme plní nadšení a první dojem byl: Ty krá.o! (omlouvám se za uvedený výraz). Zahrada plná aut, starých aut, krasných aut, amerických aut, vzácných aut. Nevědel jsem, co fotit dříve a kam jít. Vysloužilá auta nejrůznějších značek byla prostě úžasná a kdesi tam v hloubi duše to opravdu bolelo. Však se podívejte na fotogalerii a pochopíte!

Při opětovné konzultaci s majitelem, zda je nějaké auto pojízdné a co by stálo, nám bylo sděleno, že je to různé. Ale že třeba Chevrolet ze 70. let, který má najeto cca 60tis mil, by stál 900 dolarů.

Tak pro dnešek je to téměř vše, pokud má někdo konkrétní zájem o informace o nějakém americkém automobilu, tak nechť zanechá vzkaz. Velice rád se pokusím daný typ objevit a zjistit veškeré informace od majitele. Zde je to ráj krásných starých aut v pohybu.

Sagemcr

Fotogalerie

Popisovat všechna přítomná vozidla by asi nemělo moc cenu (z fotek poznáte určitě víc), tak jen malá ochutnávka: ´59 Cadillac Coupé De Ville, ´60 Cadillac Fleetwood, ´73 Ford Thunderbird, celá plejáda mustangů, no prostě krása. Pro mě ale vrchol přišel někdy kolem půl jedenácté. Při popíjení Kombajnérky jsem zaslechl ohromující rachot, vymykající se všemu okolo. Pohlédl jsem směrem odkud to šlo a… Ano, opravdu tam byl. ´73 Dodge Charger, zhmotnění mých snů. Ach jo, zase mě to bere, ale divte se mi, on je to vážně dechberoucí zážitek, pozorovat to monstrum, které se při každém sešlápnutí plynového pedálu na neutrál zakymácí, navíc ten zvuk…

Celá akce probíhala naprosto klidně, nechtěným zpestřením byla menší kolize dvou účastníků ze Slovenska, kteří se nějak nedohodli při parkování a rozhodli se seznámit nárazníky svých vozidel osobně. Vše naštěstí proběhlo beze škod a pánové se nakonec celé události ještě zasmáli. Jedinou kaňkou na kráse celého srazu bylo potom zrušení spanilé jízdy z důvodu nedostatečné kapacity policie, která dohlížela na právě probíhající závody motorek na Masarykově okruhu a na další akci jí prostě nezbyli lidé.

Na závěr mi zbývá snad jen poděkovat někomu tam nahoře za slušné počasí. Letos bylo tak akorát. Doufejme, že další ročník bude alespoň stejně tak vydařený, jako ten letošní.

Velkej Mára

Po dvě sezóny se opakoval obdobný scénář, než jsem se odhodlal a svěřil se jí se svým rozhodnutím. A stejně jako při koupi MB před osmi lety, i nyní mě nedůvěřivě pozorovala a uvažovala, jakýže krám to hodlám pořídit. Cože, embéčko? To chceš jako koupit stovku? No to je stejně příšerné jako ten papundeklový zázrak, ten … trabant! Snad jako každé ženské jí nakonec učarovala barva. Nyní jsem tedy rozmýšlel, jak ji přesvědčit, že embé je sice nádherné, ale pořádně se s ním nedá nikam dojet, neboť na prvním kopci se jí přece vždycky rozbolí hlava z hlomozu vycházejícího z míst, kde má většina aut zavazadlový prostor. To se s embé nedá vůbec srovnávat, to si musíš vyzkoušet, snažil jsem se argumentovat. Nebude tě bolet břicho, takové auto pluje, nebude tě bolet hlava, motor jenom přede. A budeme jezdit na opravdické výlety!

Poslední argument nejspíš zabral, protože se zamyšleně zadívala někam skrz mě. Vyhrabal jsem tedy svinovací metr a opustil ji přeměřit garáž, abych zjistil, jak dlouhé auto si vlastně můžu dovolit. Bylo mi jasné, že se musím držet poněkud při zemi, neboť v našich skromných zeměpisných šířkách se obvykle dvojgaráže 8×8 metru nevyskytují. Čtyři čtyřicet krát pět metrů třicet až po vrata: na vysoká křídla si tedy můžu nechat zajít chuť.

Nu což, jsou i pětimetrová auta s vidlicovými osmiválci a proklatě měkkými péry, utěšoval jsem se v duchu, i menší auta poskytují nezaměnitelný zážitek z jízdy. Začal jsem tedy pátrat v paměti a na internetu, prolistovával svoji dětskou knihovničku a přemýšlel, které auto by splňovalo vstupní parametry, aniž bych přitom musel s každou prkotinou vyhledávat placené a velmi drahé servisní služby, protože bych se v garáži pro rozměry auta ani neotočil, natož pak něco opravovat. Konečně jsem si vybavil ranná devadesátá léta, kdy jsem ještě coby student obdivoval jakési bílé auto napěchované do prodejny poblíž brněnského Janáčkova divadla. Na mysli mi vytanuly špičaté přední blatníky a tvrzení majitele, že se údajně jednalo o osmiválec. Co to vůbec bylo za auto? Zase tak velké být nemohlo, to by ho přece do toho zelinářství nenacpali. Sáhnul jsem mezi publikace, zajel do křesla a začal knížku po knížce, stránku po stránce lovit v poválečné historii amerických automobilek. Nad ránem jsem ho měl! Vidlicový osmiválec tři a půl litru – vlastně úplný prcek – a navíc celý z hliníku! No jasně, je to on! Buick Special 1961, senior compact. Konečně jsem tedy věděl, co budu hledat.

Pátrání bylo nakonec snadnější, než se zpočátku zdálo. Ne snad, že by jich v našich krajích byly plné silnice, jeden Special však k mání přece jen byl, a dokonce na značkách. A tak jsem se babím létem vypravil s kamarádem ke Štýrskému Hradci, abych se tomu zázraku podíval na zoubek. Po několikahodinové cestě nás přivítal majitel s vysavačem v ruce a Buick s mastnou louží pod motorem: Ráno jsem s ním byl pro benzín a natahal jsem, hájí pán svoji aktivitu a olejovou skvrnu pod autem. Občas ho projedu, už to holt není žádný mladík, dodává na adresu auta. Myslíte, že dojede až k nám?, táži se nejistě. Ten? Třeba až na konec světa, opáčí poněkud nelogicky pán, a už vytahuje technický průkaz. Vidíte, v létě byl na prohlídce, povídá. Vida, je tu i obrázek, poznamenávám nad zažloutlou fotografií a listuji vetchým dokumentem vystaveným v dubnu roku 1963. Tady píší, že to má 4600 koní při 157 otáčkách, upozorňuji majitele na chybu v průkazu. Po hodině plazení pod autem a šplhání po autě konstatuji, že vypadá jako na fotkách a můžeme tedy přistoupit ke zkušební jízdě.

Majitel mi předává klíček od vozu a zcela samozřejmě se uvelebuje na zadním sedadle. Myslel jsem, že mi to předvedete, snažím se pána dostat k řízení, ten však jen jakoby mimochodem dodá, že auto se řídí jako každé jiné, Je to čtyřkvalt, a už se dívá dozadu, protože při své premiéře budu muset nejdříve vycouvat mezi zídkami do ulice. S tichým obdivem k původní majitelce, která tuhle bezmála pětimetrovou loď kormidlovala jedno čtvrtstoletí a smířen s tím, že pobourám přilehlý plot, usedám tedy za volant a otáčím klíčkem v zapalování. K sobě a dopředu, ozývá se zezadu. Chvíli kvedlám ohnutou chromovanou tyčí v převodovce, než se mi konečně podaří najít zpátečku a můžeme vybublat do podvečerního provozu. Teď dopředu, káže zadní sedadlo. Zoufale se snažím zařadit nějakou rychlost, vždyť jich je tam přece tolik! Marně. Znovu tedy vyšlapuji spojku. Konečně, pomyslím si s ulehčením, poté co se řadicí páka podvolí tlaku dlaně a auto se líně zhoupne vpřed. Vítězoslavně pohlédnu do zpětného zrcátka, pán na zadním sedadle spokojeně přikývne a utrousí: To byla trojka.

Připlouváme na křižovatku, kde málem smetu nevinného cyklistu, což pán komentuje slovy: Je to americké auto, načež svůj zájem zaměří na hustý provoz za oknem. Teď!, velí. Odevzdávám se tedy osudu a sešlapuji pedál plynu. Tentokrát se mi asi podařilo najít jedničku, protože příď nám zakryla fasády protilehlých budov, aby se pak levotočivým výkrutem zhoupla do správného směru. Řadím tedy za tři, neboť s touhle rychlostí mám už zkušenost a přidávám na úroveň ostatních řidičů. Ručička rychloměru se přitom velkoryse pohupuje mezi třicítkou a sedmdesátkou v závislosti na náklonu karosérie buď vlevo nebo vpravo. Povzbuzen samozřejmostí, s jakou mne přijali ostatní účastníci silničního provozu, se osměluji a za městem řadím za čtyři: hučení převodovky vystřídá klepání zadních tlumičů, jejichž uložení už dávno poztrácelo poslední zbytky pryže. Ustálenou rychlostí čtyřicet až osmdesát kilometrů v hodině se automobil se stoickým klidem přehoupl přes železniční přejezd a pouští se do strmého stoupání k lesu. Napravo se otočíme, ozve se na vrcholu kopce ze zadního sedadla. Poslušně tedy přistávám na odstavné ploše a otáčím vůz ke zpáteční plavbě.

Již za tmy jsme se vydali k domovu. Buick Special Deluxe 1963 přibližnou rychlostí 100 km/h a v závěsu doprovodné Subaru tempomatovou rychlostí 110 km/h. Půl tisíce kilometrů jsme absolvovali za sedm hodin s průměrnou spotřebou 11,5 l a nutnou zdravotní přestávkou na dálničním odpočívadle. Zatáčkovité cesty v podhůří Alp připomněly, že americkým autům se přezdívalo křižníky cest nejen pro jejich rozměry. Malý Special se nadšeně vrhal do každé zatáčky a divoce se nakláněl jako plachetnice na rozbouřeném moři. Zvesela se pohupoval při jízdě obcí a zdolávání všemožných nerovností. Vůbec největší radost pak projevoval na retardérech. Kde ostatní auta trucovitě hopsala, tam jen ležérně a s nadhledem pokrčil kolena.

Když manželka ráno pochybovačně obhlížela zablácené béžové auto, vyzval jsem ji: Pojď, kousek tě svezu, a usadil ji na přední nedělené sedadlo. Po několika minutách jízdy se usmála a stručně poznamenala: Nedrncá.

J. Šantavý

Jako každý rok, i letos se u brněnského nákupního centra Olympia konal ve dnech 12. a 13. července sraz příznivců amerických křižníků silnic. Očekávaných 350 aut podle mého soudu sice nedorazilo, ale i tak se, myslím, bylo na co dívat.

Už při příchodu na zadní parkoviště, kde celá akce probíhala, jste museli podle sluchu zjistit, že se něco děje. Takový rachot nemohl přeslechnout snad nikdo. Ale jaký rachot! Upřímně, slyšeli jste snad někdy něco hezčího, než do vysokých otáček vyhnaný mnohalitrový osmiválec? Tatrováci teď sice jistě namítnou, že tam chybí ještě svist ventilátoru a já jim budu muset dát za pravdu, ale tohle má taky hodně do sebe. Pohled na třesoucí se a hřmící Buick LeSabre bych přál každému. No, to jsem se trošku nechal unést, ale divte se mi.

Co se před Olympií vlastně sešlo? Myslím, že každý vyznavač U.S. cars si přišel na své, protože k vidění bylo od každého stylu něco. Několik Cadillaců s ploutvemi, za jejichž velikost by se nemusel stydět menší vorvaň, pestrá paleta legendy všech legend – Ford Mustang, spousta Chevrolet Camaro, několik krásných Corvette, Oldsmobile 88, dva Buick Riviera a mnoho dalšího. To vše pěkně dokreslovala stylová hudba.

Co mě osobně vcelku překvapilo, byla ochota, s jakou majitelé svoje miláčky předváděli. Přece jen, lidé jsou dneska nenechaví a opravovat šrám od nějakého nadšeného fandy na takovém autě stojí jistě spoustu úsilí, peněz a hlavně nervů. Přesto většinou nechávali svá auta volně odemčená, ať si každý vyfotí, co chce. Člověk se pořád učí.

V sobotu akci přálo dokonce i počasí. Meteorologové sice předpovídali bouřky, ale téměř po celý den svítilo slunce a zatahovat se začalo, až když se některá z aut vydala na spanilou jízdu Brnem. Já jsem si ve špatné předtuše vzal rifle. Celý den jsem se pak pekl a spálený krk cítil dlouho. Další poučení – nevěř televizi!

Co napsat závěrem? Podle mě velmi vydařená akce. Alespoň z diváckého pohledu a kdo se přišel podívat, jistě nelitoval.

Mějte se fajn a see you next year!

Velkej Mára

Návštěvníci (zejména čekající manželé a tatínci, co si budeme povídat, víme přece všichni jak nákupy v takovém obchodňáku obvykle probíhají) mohou shlédnout nádherné klasické americké chromované nestvůry, proti kterým je naše šestsettřinácka trpaslíkem.

Člověka napadá otázka, že olakovat takový blatník nebo dveře Cadillacu de Ville na jedno mávnutí asi nebude jen tak. K vidění jsou zde i custom cars, hotrody či legendární ameriky jako Ford Mustang ale i legenda všech legend, Chevy Corvette.

Jen představa, jakou asi mají spotřebu jejich motůrky, trochu mrazí v zádech. Přesto, kdo by jednou nechtěl?

Redakce

Za pár korun vám bylo dovoleno si trochu „přirozmlátit“ jednu zkomírající Sierru… Holt, děti by se asi měly na něčem trénovat…

Po diskusích s majiteli a fanoušky člověk nakonec zjistí, že ten sen vlastnit opravdového veterána, legendu, kterou zná celý svět, vlastně není až tak nereálný a že namísto shánění nějakých takřka nedostupných součástek a dílů, placení horentních sum různým překupníkům, kterým se v pravý čas podařilo skoupit sklady, všechen ten čas a ježdění po burzách aby z toho nakonec, po těch letech dřiny měl nějakou tu škodovku, která ho stejně vyšla na statisíce, se vůbec nevyplatí. Čím dál více opravdových veteránistů se přiklání k názoru, že dnes renovovat českou značku je dobré tak akorát pro milionáře. Pokud to tedy myslíte vážně a ne jen renovaci na bázi spreje.

Sraz měl bohatý a zajímavý program, který vyvrcholil, jak jinak, koncertem The Fireballs. Ty za pár týdnů opět přivítáme také na Classic Car Weekendu v Bystřici.

Ať už se nám to, majitelům a ctitelům vozů evropských značek, líbí či ne, ať už s tím souhlasíme nebo ne, dojem (a hlavně objem!) z amerického osmiválce je zkrátka nenahraditelný.