Jak se rodí šílenství zvané Jawa?
Vše začalo úplně nevinně, jako vždy… Aniž bych kdy předtím na motocyklu seděl nebo po něm toužil, stal se ze mne fanda a sběratel motorek značky Jawa. Dostal jsem se k tomu, jak jinak, než přes kolegu Tomáše M., který opatřivší sobě stroj značky Jawa typu 250 mne totálně nakazil. Hned po koupi jeho 250ky (mimochodem ta teď odpočívá u jednoho sběratele v muzeu, budiž ji tam dobře) jsme začali přemýšlet o druhém stroji, abychom mohli jezdit hromadně.
Přišla do rány JiříKova 175ka, ta však při večerním transportu přes Líšeň dostala hned brášku v podobě 350ky, kterou jsme po cestě odkoupili od tlupy adolescentů, kteří ji mučili u hospody na chodníku. Brzy na to přibyl i sidecar značky Velorex. Poté následovalo krátké ježdění s nálezovým stavem a období mrtva, kdy žádný nový kousek nepřibýval. A v tu ránu to přišlo. Opět rychlá akce a Pérák 250ka byl doma. Stav nic moc, ale původní včetně laku.
Mezitím se začal renovovat sidecar, což byla docela zajímavá laminátová zkušenost, která mně zkracovala zimní období. Sidecar byl také původní včetně laku, avšak ve velmi špatném stavu, takže renovace byla náročná. Trvala mně asi 5 měsíců. Bohužel jsem v zápalu boje nepořídil žádné fotodokumentační materiály rozdělaného stroje.
Pak přišla na pořad renovace motocyklu. Do ní jsem se odvážně pustil za vydatné podpory Tomáše, čímž mu tímto vřele děkuji a vážím si této kamarádské výpomoci. Jako první jme začali s renovací motoru, což byla finančně docela nákladná záležitost (při dnešních zlatokopeckých cenách dílů), ale vše se podařilo a motor čekal nachystán a ve folii zabalený, až přijde jeho čas.
Zbytek motorky byl bleskurychle rozebrán, očištěn a sakumprásk vyslán na pískování. Mezitím jsem leštil a cídil hliníkové součásti a některé věci putovaly na chrom k velmistru obchodu Arniemu.
Pak nastala epizoda smutná a trudná, neboť kamarád, který mně zajišťoval lakýrnickou, někde ledabyle prohýřil zbytek barvy ze sidecaru. Avšak i přes větší obtíže a tahanice vše dopadlo k mé spokojenosti a souprava dostala stejný odstín v plném lesku a kráse.
Následovalo martýrium v podobě skládání a probuzení stroje k životu. Vše jsme chtěli stihnout do Oldtimer festivalu ve Slavkově. Nastal opravdový boj s časem a bez nadsázky se v dílně svítívalo den co den do půlnoci a ráno jsme se potáceli jak mátohy z nevyspání. Do tohoto zběsilého tempa prací přišel další brzdící prvek, ač v mém sběratelském životě důležitý. Byla to koupě dalšího exponátu značky Jawa a to Jawa 350 Nanuk, což znamenalo další několikadenní zpoždění prací na Jawě 350 kývačce, neboť výprava za Nanukem byla vskutku náročná. Ale o tom třeba někdy jindy…
Po návratu s novým kouskem jsme se opět pustili do díla. Vše šlo jak mělo, až na větší, či menší?, problém s palivem, který se však podařilo vyřešit.Nastal den D. Pátek, den navážení exponátů na Oldtimer. Ráno nás zachvacovalo zoufalství v podobě spojky, která se v poledních hodinách měnila. K 16. hodině odpolední se konečně! ozval bujný řev dvoutaktu, pod který jsme se mohli klidně podepsat a říct hotovo!!!
Po Oldtimeru a testovacích jízdách nastal čas připojení sidecaru. Dle manuálů a příruček se to jevilo jako operace vcelku jednoduchá. Opak byl ale pravdou. Následovalo nespočetné nastavování geometrie provázené opakovaným připojováním a odpojováním loďky k motorce. Po třídenním snažení se to v odpoledních pozdních hodinách povedlo. Zážitek se sidecarem na silnici je opravdu nevšední. Kupodivu souprava vykazuje lepší jízdní vlastnosti se spolujezdcem, než se sólo řidičem.
Závěrem sami posuďte, jak moc se nám renovace povedla či nepovedla. A ještě jedna věc – z bezpečnostních důvodů doporučuji – sidecar nechtějte! 
M.O.
Jak pokračuje šílenství zvané Jawa, se můžete dočíst zde.
Moc pěkné a inspirativní.