CCS 2006 – Vydařený prolog

na Cross Country Survival 2006

Důležitou součástí každého sportovního či jiného výkonu je trénink. Proto jsme se i my, malomotorkáři, rozhodli věnovat jeden celý víkendový den tréninku vytrvalostní jízdy na GrossGlockner, s názvem Cross Country Survival 2006, plánované na letošní léto.

Tréninková akce se uskutečnila v sobotu 27.5. 2006 a jejím cílem bylo dojet z Prahy na Ještěd a zpět za jeden den. Trať slibovala dlouhé přejezdy, prudká stoupání i klesání. Sestava účastníků byla již tradiční, tedy já na Stadionu S11, Martin na Stadionu S22 a Milan na Mustangu. Část etapy s námi absolvoval i Michal se svým stylovým vozem Škoda Octavia combi, ale začněme od začátku.

V pátek, den před jízdou, začalo kolem poledne pršet a až do brzkých ranních hodin následujícího dne se situace neměnila.

V sobotu v 8:15 bylo sice ještě hodně zataženo, ale už nepršelo, takže jsme se s vidinou zlepšujícího se počasí vydali na cestu. Vlhký vzduch motorům „chutnal“, takže už na okraji Prahy nám v příkrém stoupání na Kbely ukázaly co v nich je a že se ničeho nelekají. Nepršelo, motůrky způsobně šlapaly jak se patří, takže nálada byla vcelku dobrá.

První pauza je ve Staré Boleslavi u pumpy, kde si dáváme horkou čokoládu z automatu na zahřátí. Přeci jenom těch 14 stupňů Celsia nám není tak příjemných jako našim strojům. Další, tentokrát už neplánovaná zastávka, je pár kilometrů před Benátkami nad Jizerou, kde nám začínají pleskat do přileb první kapky deště. Rychle se oblékáme do nepromokavého oblečení, ale s přibývajícími kilometry déšť sílil a při průjezdu Mladou Boleslaví už lilo jak z konve. Ale i přesto pokračujeme stále dál, nejsme přeci z cukru a motory se alespoň dobře chladí. U Mnichova Hradiště déšť konečně ustal a z ničeho nic se začalo dokonce ukazovat i slunce.

Nálada se nám hned o mnoho zlepšila a opojeni krásně kvetoucí a vonící krajinou jsme si další z mnoha plánovaných kilometrů vyloženě užívali. Martin hned rozvinul teorii o tom, jak nám chtělo dopoledne počasí ukázat svou nevlídnou tvář jen proto, abychom si o to více vychutnali odpolední sluneční lázeň…

Ve Světlé pod Ještědem jsme se po předchozí telefonické domluvě sešli s kolegou veteránistou Michalem, který se dostavil se svou Octavií combi. Společně jsme navštívili nedalekou hospůdku, kde jsme si dali pořádný oběd, jehož zkonzumování nám dalo pořádnou fušku. Ale nechte na talíři takovou dobrotu, že.

Cesta na vrchol

Totálně přežraní společně vyrážíme zdolat vrchol Ještědu. Pro Michalovu Octavii to je hračka, ale pro nás a naše padesátikubíkové stroje to znamená přeřadit na první rychlostní stupeň a plazit se skoro krokem, nebo v případě mopedů občas na dvojku přišlápnout, což je s nacpaným břichem poněkud namáhavé. Když jsme se blížili k poslednímu záchytnému parkovišti před závěrečným stoupáním, tak už ani přišlapávání nepomáhalo a jízda na jedničku byla nutností. Za bouřlivého fandění zahraničních i českých turistů jsme se všichni vyškrábali až k parkovišti u paty vysílače na vrcholu Ještědu. Asi největší úspěch slavila u cizinců Octavie, která se stala terčem mnoha fotoaparátů. Ale ani mopedy nebyly stranou zájmu.

Trochu jsme se tu rozhlédli, udělali několik dokumentárních fotografií a zanedlouho se vydali na cestu zpět, protože nás tlačil čas a krom toho tu byl nepříjemně silný a chladný vítr. Ještě při sjezdu z Ještědu se několikrát zastavujeme na fotografování, ale v 15:30 nastalo definitivní loučení s Ještědem a my i Michal jsme se vydali každý na svou více než stokilometrovou cestou domů.

Cross Country Survival

Všichni členové expedice – zleva Ondra, Milan, Michal a Martin.

 

V Českém Dubu jsme se stali svědky a málem i účastníky nehody dvou automobilů, které se v plné rychlosti střetly na křižovatce. Řidička, která za to mohla, nás po té ráně minula asi o 3 metry. Zranění žádné nebylo, jen těch pomačkaných plechů bylo celkem dost.

Počasí se sice stále zhoršovalo, ale občasné drobné přeháňky ani nestály za řeč. Tedy až do chvíle, kdy jsme minuli Mladou Boleslav. Tam nás zastihla průtrž mračen opravdu nečekané intenzity. Martinova teorie o počasí tedy selhala na plné čáře.

Při bojové poradě jsme se bez váhání jednomyslně usnesli, že nemá význam na nic čekat a že jedeme dál. Jel jsem první, stále přes 40 km/h a motor mi dával najevo, že mu vodní chlazení a vlhký vzduch chutná ještě víc než ráno. Zato já prožíval muka. Přes oboustranně mokré a zapocené brýle jsem skoro neviděl a boty i rukavice začaly pomalu, ale jistě nasávat vodu jako houba. Déšť neustával, spíš naopak a měli jsme pocit, že je namixovaný i s kroupama, protože skoro každý zásah kapkou do obličeje byl značně bolestivý. Asi jako kdyby nás někdo pořád plácal listem kaktusu do tváří. Nebo, že by to bylo tou „ohromnou“ rychlostí?

Ve Staré Boleslavi jsem musel zastavit u pumpy, abych vylil nashromážděnou vodu z bot a alespoň trochu vyždímal ponožky a rukavice. Milanova poznámka, že mi půjčí suché ponožky mi přišla jako velmi vtipná. Jó, kdyby k nim nabídnul i boty… Ještě jsem si konečně otřel brýle i zevnitř, abych lépe viděl na cestu a mohli jsme s „mírným“ sebezapřením pokračovat. Když jsme v 20:45 konečně dorazili v pořádku i když promáčení a unavení domů, tak ještě pořád pršelo…

Shrnutí

Ujeli jsme 230 km, celkový čas výletu byl 12,5 hodiny a čistá doba jízdy byla 6 a 3/4 hodiny. Průměrná rychlost je tedy úžasných 34 km/h a to včetně výjezdu na vrchol Ještědu! (Pozn.: maximální psaná rychlost mopedu S11 je 40 km/h). Spotřeba pohonných hmot se u mého stroje pohybovala pod 2 l/100km, u ostatních motocyklů do 3 l/100km, což je vzhledem k průměrné rychlosti velmi slušné.

Natrénovali jsme dlouhou denní etapu, jízdu v prudkých stoupáních, klesáních a neplánovaně i v extrémním počasí. Naše stroje jsou v kondici, my také, takže se už nemůžeme dočkat letní expedice do Alp. Jen to oblečení do deště chce trochu doladit…

Ondřej Láska

Napište svůj názor

*

:D :) :( :o 8O :? 8) More smilies »