Lada Sommertreffen Dresden 2011

Po velmi pozitivních zkušenostech s minulou návštěvou letního srazu německého Lada-Welt klubu, viz moje loňská reportáž, jsme se rozhodli si účast zopakovat. Tentokrát jsme si pro naši druhou návštěvu nevybrali nulatrojku, kterou jsme tam byli loni, ale nulapětku. Nuže, vydejme se na cestu…

Čtvrteční přivítání v Brně

Tentokrát naše účast na srazu začíná, trošku netypicky, již v Brně. Ne, nejde o protimluv. Ve čtvrtek 4.8. v podvečer totiž do Brna přijíždí malá kolona čtyř žigulíků z německého Lada-Weltu. Vrací se ze společné dovolené z rakouských Korutan. Jedeme se s nimi přivítat do hotelu a domlouváme se na plánu cesty. Zjišťujeme, že Christian nejede svým autem, ale předváděcí Ladou Kalina kombi. Tu má zapůjčenou od německého zastoupení Lady. Během cesty dělá propagaci, ale zejména testuje auto v ostrém provozu. Výsledek testu bude využit jak pro Deutsche Ladu, tak i pro články v motoristických časopisech. Názorná ukázka toho, jak by se měly věci dělat.

Páteční jízda z Brna

Druhý den ráno, v pátek 5.8., vyrážíme od Hotelu Myslivna. Projíždíme částí starého přírodního Masarykova okruhu, kde jezdila taková esa, jako Chiron, Nuvolari, Farina, atp. Protahujeme se Brnem a vyjíždíme směrem na Svitavy – Hradec Králové – M. Boleslav – …. Němci mají dálnic už dost a rádi se podívají i po naší zemičce. Nám mimodálniční trasa taky vyhovuje víc. Na Kolibě před Hradcem se zastavujeme na oběd. Lady, zejména ty německé, budí na parkovišti solidní pozornost.

Další zastávku děláme v Boleslavi. Na výslovné přání našich německých kolegů se jdeme mrknout do muzea, či spíše jeho torza. Většina věcí je nastěhovaná v depozitáři, kam posléze míříme. Zaujme mě Octavia combi, či spíš její zpětné zrcátko. Překračuji hrazení a jdu blíž. Ano, mám pravdu. V muzeu osadili na Oktávku ladazrcátko z nulajedničky! Následně na autě podobných nepřesností zjišťuju daleko víc. Vrcholem všeho jsou hliníkové prahové lišty. Místo leštěného hliníku je na nich stříbrný komaxit. Poté, co si někteří z naší výpravy kupují od značně neochotné obsluhy v informacích pár drobností, pokračujeme směrem na Děčín, za kterým následuje ještě jedna zastávka v Hřensku.

V podvečer přijíždíme do nám již známého penzionu Am Bergwald. Jelikož jedeme nulapětkou, tak tentokrát nepotřebujeme, tak jako před rokem, spát co nejblíž autu. Neodmítáme tedy velmi milé gesto a přijímáme ubytování v luxusním apartmánu s výhledem na údolí. Na společné večeři se od organizátorů dozvídáme, že nás druhý den čeká velmi náročný program a tak se moc nezdržujeme a jdeme brzo spát.

Sobotní sraz začíná

V sobotu brzy ráno vstáváme a jdeme na snídani, tvořenou bohatými švédskými stoly. Po snídani si prohlížíme vozbu na parkovišti a čekáme na příjezd posledních účastníků, kteří nespali v penzionu, tak jako my. Plácek se postupně plní. Z Čech přijíždí kamarád Valda se svými známými. Největší pozornost však svým příjezdem vzbuzuje Martin z Potsdamu. Přijíždí totiž se svou zcela novou nulasedmičkou. Okamžitě je obklopen houfem zvědavých ladamaniaků.

Jak se později dozvídáme, jde o kus z poslední série vyrobené přímo v Togliatti těsně před ukončením výroby. Členové německého ladaklubu se domluvili a vytvořili takovou objednávku, že naplnili celý jeden závoz Deutsche Lady. Většina z nich si auta nechala u dovozce profesionálně individuálně upravit. Martin si nechal snížit podvozek, upravit brzdy a ještě pár dalších věcí. Opět jde o ukázku toho, že když se chce, tak věci jdou.

Hurá do Drážďan!

Po příjezdu posledního opozdilce vyrážíme v koloně od penzionu Am Bergwald přímo do Drážďan. Jelikož jsme trasu minulý rok jeli vícekrát, nejde pro nás o nic nového. Naopak porovnáváme změny. V Pirně na semaforech se naše kolona trhá. Zvolňujeme a pokračujeme dál. Na začátku Drážďan zastavujeme a dáváme jednotlivé části kolony opět dohromady. V kompaktním útvaru přijíždíme na parkoviště u Gläserne Manufaktur.

Po zaparkování vyrážíme do blízkého městského parku, kde jezdí úzkorozchodný vláček. Jeho největší zvláštností je, že jej téměř výhradně obsluhují děti. Nasedáme a projíždíme parkem na opačný konec, kde vysedáme, dostáváme občerstvení a máme osobní volno. Procházíme se parkem a obdivujeme krásný barokní zámeček. Poznenáhlu se obloha zatahuje zlověstnými, ocelově šedými až černými mraky. Začínáme se lehce obávat chvil budoucích, neboť deštníky jsme samozřejmě nechali v autě. Naštěstí se vše odbyde jen několika přeháňkami. Mezitím už ale houká vláček a my se vracíme na parkoviště k autům.

Parkovištěm ale jen procházíme a jdeme do Gläserne Manufaktur. Zde nás čeká prohlídka této chlouby koncernu VW. Za bonus s přidanou hodnotou považuji fakt, že naše skupinka čechů dostává česky hovořícího průvodce. Jak posléze zjišťuju, jde o docela sympatickou slečnu, pocházející z jedné mě známé vesnice poblíž Brna. Jak je ten svět malý. Přestože se návštěvníka jak forma prohlídky, tak i pojetí budovy jako takové snaží silně ohromovat na každém kroku, na většinu z nás to vůbec nepůsobí. Na závěr prohlídky jsme měli možnost navštívit VIP showroom a prolézt si do detailu všechny nejvyšší modely koncernu s maximální výbavou. V praxi jde jen o vozy značek Audi a VW. Zaměstnanci jsou z nás po chvilce v šoku, protože jak my, tak zejména němečtí účastníci nešetří kritikou a s obrovskou dávkou ironie a sarkasmu vystavené kusy komentujeme. To vše za velkého smíchu. Asi na nás budou dlouho vzpomínat. K nákupu nějakého povozu výšezmíněného koncernu nás návštěva zcela jistě nepřesvědčila, ale jako zkušenost to bylo velmi dobré. Člověk měl možnost se detailně a v klidu podívat do míst, kde masírují ego případných kupců.

Gurmánské intermezzo

Vysílení prohlídkou manufaktury nasedáme do aut a vyjíždíme z Drážďan. Stoupáme klikatícími se silničkami, zalitými zlatavými paprsky pozdního odpoledního slunce do kopců nad městem. Po několika kilometrech přijíždíme do vesničky k místnímu SDH. Vcházíme do prostorného sálu. Uprostřed je velká slavnostní tabule a při jedné stěně se nad lihovými kahany v nerezových mísách přihřívá námi toužebně očekávaný oběd. Výběr je vskutku bohatý a přestože si mnozí z nás opakovaně přidávají, není téměř šance ochutnat všechno. Po velmi chutném a bohatém jídle ještě chvíli sedíme a povídáme si. V sále to hučí jako v babylonské věži směsí němčiny, ruštiny, češtiny a občas i angličtiny. Mezitím venku zapadlo slunce a pomalu se šeří. Pomáháme uklízet sál a posléze jdeme k autům. Přestože je již značně šero, téměř tma, čeká nás ještě jeden bod dnešního programu. Dalo by se říct, že třešnička na dortu.

Oklikou mimo města a vesnice jedeme k Festung Königstein. Kolona Žigulíků, plazící se již za úplné tmy po úzkých lesních silničkách, jako přízračný tajemný rudě zářící had, má obrovské kouzlo. Míjíme záchytné parkoviště pod hradem a suverénně projíždíme několika zákazy vjezdu. Parkujeme až těsně u brány hradu, kam se normálně autem vůbec nesmí. Zde na nás již čeká stylově oblečený kastelán.

Zlatý hřeb na hradě

U vstupu do hradu každý z nás dostává zapálenou starobylou lucernu. Až ji dostaneme všichni, tak kastelán zavírá bránu a vypíná osvětlení. Začíná kouzelná noční prohlídka hradu, kde jediným světlem je svit měsíce a mihotavé plamínky několika desítek luceren. Postupně procházíme hradem, nádvořími, sklepeními a já už ani nevím, čím vším ještě. Průvodce do nás doslova hrne mnoho velmi zajímavých informací. Detaily vynechám, protože už si ne všechny pamatuju, ale hlavně by vydaly na celý další článek.

Blíží se půlnoc a před námi se zjevuje světlá rohová věž, z jejíchž zdobných oken vychází omamná záře z křišťálových lamp a lustrů. Po téměř dvouhodinové procházce zcela temným hradem obrovský kontrast. Necháváme lampy venku, vcházíme dovnitř a sedáme si kolem stolu prstencového tvaru. Kastelán nás ještě zásobuje posledními informacemi. V tom na věži začnou odbíjet hodiny půlnoc a ……… kouzlo je zde. Pod stolem to cvakne a podlaha uprostřed stolu zmizí. Nahýbáme se a vtom vidíme, jak se k nám z velké hloubky něco blíží. Mrká to na nás mnoha světýlky. Po chvilce zjišťujeme, že se k nám blíží stůl. Tedy jeho střední část. No a na něm svíčky a skleničky s aperitivem. Vskutku parádní číslo! Připíjíme si, řidiči samozřejmě nealkem a děkujeme průvodci za nevšední zážitek. Pomaličku odcházíme k autům. Čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta na penzion, kam přijíždíme v pozdních nočních, resp. brzkých ranních hodinách velmi příjemě unavení.

Nedělní závěr

Druhý den v neděli všichni vstáváme o dost později, než obvykle. Po snídani ještě chvíli klábosíme, ale jelikož čas je neúprosný, se všemi se loučíme. Zejména potom s organizátory, kteří opět prokázali velké umění a připravili pro nás krásný sraz s nevšedními zážitky. Ještě jednou díky!

Jelikož nás při noční prohlídce hrad Königstein skutečně nadchnul, vyrážíme opět k němu s cílem prohlédnout si jej pořádně i za denního světla. Tentokrát parkujeme na záchytném parkovišti a jedeme autobusem na hrad. Po vystoupení zjišťujeme, že se mezitím silně zatáhlo a obloha nevěstí vůbec nic dobrého. Po čase začíná i pršet. Nakonec tedy měníme plán, prohlížíme si zběžně hrad jen zvenčí a jdeme zpátky k autu.

Vyrážíme na cestu domů. Rozhodujeme se, že tentokrát vyzkoušíme dálniční variantu a tak jedeme přes Ústí n. Labem a Prahu až domů. Celou cestu prší a je zima, tak se ani nikde nezastavujeme. Téměř celou dobu na dálnici auto ženeme, jak jen to jde. Od Ústí do Prahy je to do kopečka a moc se třináctce nechce. Za Prahou, po přejetí kopečků se ale daří auto rozvášnit tak, že ručička rychloměru opouští cejchovanou část stupnice. Drtivou většinu doby se nám daří držet se v levém pruhu, což mnoho předjetých řidičů jen těžko chápe. Je mě jasné, že úchvatné spotřeby 6,5/100 cestou do Drážďan nedosáhnu, ale ta sranda za to stojí. Navečer přistáváme v Brně se spotřebou 9,1, což vzhledem ke stylu jízdy považuju za výbornou hodnotu. Jsme unavení, ale nelitujeme toho. Jakmile to půjde, pojedeme opět!

Albert

Fotogalerie