Tentokrát bych Vám chtěl vyprávět o tom, jak jsme koncem léta 2004 podnikli cestu z Prahy do Moravského krasu. Skutečnost, že stejná trasa absolvovaná automobilem by nebyla asi vůbec zajímavá je nahrazena mnoha nezapomenutelnými zážitky ze sedel nejmenších československých motocyklů. Už jen představa ne příliš pohodlného sezení za řídítky někdy více než 10 hodin za den dává tušit, že to není vždy jen procházka růžovou zahradou. O rozmarech počasí nemluvě. Abychom předešli zbytečným ztrátám času v den odjezdu, tak jsme se tentokrát domluvili na taktickou poradu již o den dříve odpoledne u Milana doma. Martin jakožto mimopražský, se měl dostavit i s připraveným motocyklem Simson a přespat v Praze. Hodinu před začátkem porady mi však Milan volal, abych pro něj přijel se stejšnem. Prý se mu v centru města na magistrále zastavil motor na Mustangu, se kterým chce zítra jet přes půl republiky.
Když jsme to neštěstí dovezli domů, tak jsme zjistili, že se rozsypalo ložisko na ojnici. Mezitím se objevil i Martin. Když jsem ho viděl jak Simsona přitlačil místo aby na něm přijel, tak jsem začal mít o naší zítřejší expedici vážné obavy. V záloze jsme měli ještě Babettu 210, ale za prvé jenom jednu a za druhé na ní nikdo nechtěl jet. Martin nás ujistil, že Simsonu stačí malý odpočinek a zítra určitě pojede jako vítr a Milan se neprodleně vrhnul do noční generálky motoru z Mustanga.
Vše se podařilo, takže 14.9.2004 v 9 hodin vyjíždíme – směr Žďár nad Sázavou k Milanovu strýci. Neujeli jsme snad ani kilometr a Simson, nejnovější stroj v koloně s víc než dvojnásobným výkonem a s daleko větší maximálkou než můj Staďák nás začal zdržovat. Motor jiskru dával, takže jsme se zaměřili na vyčistění palivové soustavy. Když se zdálo, že ten vehikl zase pojede, tak jsme se museli vrátit domů omýt špínu, kterou se našim rukám motocykl odvděčil. Doma se nám smáli, že jsme se vrátili nějak brzo…
Na druhý pokus jsme ujeli celých 7 kilometrů, ale opět jsme se pro poruchu zastavili. Tentokrát nás v pokusu o opuštění Prahy pro změnu zradil Mustang. Když jsme bez úspěchu vyměnili vše co jsme měli s sebou, tak Milan přesednul na rychlého Síma a jel zas domů pro další díly. Vrátil se za hodinu a půl a začal vyprávět, jak musel několikrát Simsona doslova přemlouvat, aby vůbec dojel. Po další hodině práce u kraje silnice byl pojízdný už jen můj Stadion. Takže jsem vzal Mustanga na špagát a dotáhl ho domů. Nutno dodat, že to byl pohled pro bohy. Lidé na autobusových zastávkách se smíchy až za břicha popadali, když viděli pod hromadou zavazadel se takřka ztrácející moje motokolo táhnoucí pražskými ulicemi s vypětím všech 1,5 koní plíživým tempem podobně naloženou motorku. Pro Martina se s mým špagátem vrátil Milan na třistapadesátce.
U Simsona jsme objevili rozpadlou klikovku, čímž bylo jasné, že ten se naší další cesty už nezúčastní. Ve dvě hodiny odpoledne jsme objevili závadu i na Mustangu. Ukázalo se, že prvotní příčinou byla vadná svíčka, kterou jsme sice hned dopoledne vyměnili za zcela novou, ale koho by napadlo, že to bude vadný zmetek. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy jsme vyměnili beze zbytku úplně celé zapalování. Taková prkotina a zabrala nám půl dne… Bylo odpoledne a i kdybychom se rozkrájeli, tak těch 160 km do Žďáru by jsme dnes za světla nedojeli. Takže to pro dnešek balíme a pojedeme až zítra 15.9.
Ráno jsme se konečně vydali na cestu v sestavě Stadion, Mustang a Babetta. Technické problémy jsme si v hojné míře vybrali včera, takže dnes jde vše tak jak má jít. V Chotusicích u Čáslavi si dáváme pauzu, navštěvujeme Veteran bazar & muzeum a pár hodin nato jsme ve Žďáru. Stroje drží, ale naše tělesné schránky jsou na tom hůř. Hlavně zadky pěkně bolí. Interval pravidelných zastávek se stále zmenšuje. Ze začátku jde jet klidně hodinu a půl nonstop, ale ke konci už maximálně půl hoďky. Těžko říct kdo je na tom hůř, jestli já s odpruženým sedlem, ale neodpruženou zadní vidlicí, nebo kluci s pevným sedlem a odpruženým strojem. Dneska ještě spíme v měkkých postelích u strejdy, takže se to rozleží. Zítra bude hůř…
Další den jsme začali návštěvou místní vodárny, v níž je Milanův strejda zaměstnán. Když jsme se dostatečně vynadívali a vše si prolezli, vydali jsme se znovu na cestu. V půl čtvrté jsme přijeli ke vchodu do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Na exkurzi podzemí však bylo pro dnešek už pozdě. Protože návštěva jeskyní byla cílem naší cesty, tak jsme se rozhodli v okolních lesích přespat do zítřka. Do večera bylo času dost, tak jsem zavolal Arnýmu do nedalekého Prostějova, jestli nechce za náma přijet na pokec. Bohužel neměl zrovna pojízdný ani jeden motocykl, takže ze setkání nebylo nic. Vydali jsme se tedy na nedalekou zříceninu hradu Holštejn a zbytek odpoledne strávili v hospodě. Večer jsme si našli fajn místo na spaní v lese asi 3 kilometry od jeskyní.
V noci pořádně přituhlo a já myslel, že zimou nedožiju rána. Vstávali jsme natolik brzo, že slunce ještě nestačilo ani rozehřát vrstvu námrazy, která se všude kolem nás přes noc udělala. Ty tři kilometry k jeskyním byly taky vražedný. Vzduch byl tak chladný, že nám okamžitě po rozjezdu zamrzla zpětná zrcátka a dokonce i brýle na očích. Ještě před otevřením jeskyně jsme si stačili uvařit na sovětském benzínovém vařiči čaj na rozehřátí. Po absolvování prohlídky jeskyně jsme nasedli na stroje a jeli k další nedaleké jeskyni Balcarka. Ochotná paní u kasy nám pohlídala motorky a po prohlídce jeskyně nám ještě dobře poradila, kde nejlépe poobědváme.
Dalším cílem byla prohlídka Macochy. Na hlídaném parkovišti byla velmi ochotná slečna, která nejen že nechtěla peníze za parkování, ale dokonce nám telefonem domluvila uložení báglů přímo u stanice lanovky vedoucí k jeskyni. Jen nás upozornila, že ten pán u kterého se máme hlásit je tak trochu šprýmař, tak se jím prý nemáme dát rozhodit. Pán opravdu nezklamal a nebýt upozornění na jeho hravou povahu, tak by jsme mu asi nic z našich věcí nesvěřili. Macocha byla fajn a projížďka Punkvou ještě víc. Měli jsme takřka soukromý výklad, protože bandu německých turistů výklad moc nezajímal. S průvodcem jsme si dobře popovídali a stiskem ruky na rozloučenou jsme ukončili putování po krásách moravského podzemí. Ještě jsme se zajeli podívat do Rudice, kde je přístupný větrný mlýn. Dobře jsme udělali, protože starý pán nám ve stylově zařízené světnici mlýna asi hodinu velmi svérázně vyprávěl historky týkající se mlýnů a místního podzemí. Ani jsme nedutali, jen občas jsme se neudrželi a hlasitým smíchem přerušili jeho poutavé vyprávění.
Když jsme opouštěli mlýn, tak byl vhodný čas si najít nějaké místo k přenocování. Ještě chvíli jsme jeli směrem na Brno, ale v údolí s řekou Svitavou žádné dobré místo na přespání nebylo. S přibývající tmou a zimou se nám nálada rapidně zhoršovala. Kolem deváté večer jsme zastavili v Brně u pumpy totálně zmrzlí a vyčerpaní. Když jsme tam na sebe navlékali úplně všechno oblečení, co jsme měli, tak se s náma daly do řeči dvě holky. Vyprávěli jsme jim odkud jedeme, kde jsme všude byli, no prostě jsme machrovali, že nejsme žádný vořezávátka a všechno máme pod kontrolou. Ovšem ve chvíli kdy odjely, jsme si připadali jak trosečníci na severním pólu v nekonečné polární noci. Co naplat, museli jsme jet dál… První jel Milan na Mustangu, protože dobře svítil (tedy i něco viděl), druhý jsem jel já, protože Stadion vzadu skoro nesvítil, poslední jel Martin na vpředu skoro nesvítící a vzadu doslova zářící Babettě a držel se očima mé červené bludičky. Několikrát jsem viděl, jak malé červené světélko přede mnou divoce zakličkovalo, to když Milan jen taktak vybral zatáčku, co se náhle ve tmě objevila.
Něco před jedenáctou hodinou jsme si řekli, že riskování už bylo dost a ustlali jsme si mezi stromy u pangejtu nějaké prašné cesty. Ani jsme se nesvlékali a vlezli do spacáků. Zima byla snad ještě větší než včera. Několikrát v noci mě probudil hrozný chlad jdoucí ze zhora, zespoda, zboku, prostě odevšad, ale všechno oblečení jsem už na sobě měl, takže jsem mohl akorát zatnout drkotající zuby a spát dál. Jakmile se rozednilo, tak jsem šel vařit čaj. Zima s náma lomcovala tak, že jsme hrnky s čajem ani chvíli neudrželi v klidu. Teplota byla ještě pořád pod nulou. Čekat, až slunce prohřeje vzduch, nemělo smysl, tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme museli zastavovat každých patnáct minut. Všichni jsme měli nohy znecitlivělé mrazem, zkamenělé obličeje a u červeného nosu nudli. V jedenáct hodin, když jsme míjeli Jihlavu, bylo však už krásně teplo. V Humpolci jsme si dali oběd a vyfotili se u pomníku nejslavnějšího místního přistěhovalce Hliníka. Kousek za městem jsem musel u mopeda prohodit přední brzdu za nefunkční zadní. V jednom klesání se mi totiž utrhlo brzdové obložení z pakny a brzdit na Stadionu jenom přední brzdou je mírně řečeno o ústa. V Čechticích, nedaleko Vlašimi, nastalo loučení. Já dál pokračoval sám na Dobříš, kde mám chatu a kluci jeli na Prahu. Večer jsme si telefonátem potvrdili, že obou cílů bylo bez problémů dosaženo.
Tahle cesta nám dala několik cenných zkušeností. Hlavně, že Babetta je nečekaně dobrý stroj, jehož jedinou nectností je automatická převodovka, nedovolující vyřadit rychlost v klesáních a že v září je už na motorky a spaní pod širákem zima. Ještě dnes se tomu divím, ale nikdo z nás tuhle cestu v následujících týdnech neodstonal.
Ondřej Láska
Píšete nám