Cross Country Survival 2005

Motocykly s obsahem motoru do 50-ti cm3, označované také jako Malé motocykly, si během desítek let vysloužily přezdívky jako: „kozí dech“, „splašené trubky“, „chrchel“, „fichtl“ či „fechtl“ a podobně. A jejich řidičům se říká „trapiči malých kubatůr“. Docela výstižné označení i pro posádku naší expedice.

Tentokrát jsme potrápili nejen naše „kozí dechy“, ale hlavně sebe samé, na šestidenním výletě třemi státy, čítající 1001 kilometrů. Akci jsme nazvali Cross Country Survival, což volně přeloženo znamená „přežití přespolního závodu“.

Náš tříčlenný tým s průměrným mládím 26 let, sedlal dnes už téměř legendární stroje Stadion S11, S22 a Jawa 23 Mustang s průměrným stářím 40 let.

Já jsem na svém mopedu Stadionu S 11 z roku 1960 během šesti let podniknul cesty na Šumavu, Moravu, Valašsko, Slovensko a několik dalších jízd převyšujících vzdálenost 100 kilometrů od Prahy, mého domova. V průběhu let se mi spolujezdci různě obměňovali, ale tentokrát již byla druhým rokem stejná sestava s Milanem a Martinem.

V pondělí 22. srpna měl být den startu. Na místě startu jsem byl včas a zcela připraven bohužel jenom já. Milan přišel pěšky, pozdě a se zafačovaným okem jak Žižka. Prý si včera u brusky poranil oko (tak to dopadá, když se nepoužívají ochranné pomůcky). Martin čekal 60 kilometrů od Prahy, až se alespoň trochu uklidní průtrž mračen. Po poledni jsme už byli všichni pohromadě, ale odjezd jsme odložili až na další den.

Úterní ráno nás uvítalo mlhou, která by se místy dala krájet. Ale včera jsme se pevně rozhodli vydat se na cestu za každého počasí, takže v deset hodin už jedeme směr Moravská Třebová, kde nám velkoryse nabídl první ubytování v rodinném kruhu veteránista a kamarád v jedné osobě – Rancher. Počasí se naštěstí umoudřilo, sil bylo zatím dost, takže těch 190 kilometrů jsme zvládli celkem hravě. Cestou se až na Martinovu ukázkovou tlamu, kterou hodil na štěrku a při které si zblízka prohlédl vozovku, nic zajímavého nestalo. Po večeři bylo třeba ještě opravit nějaké drobné nedostatky na Mustangu a Dvaadváce.

Ve finále to vypadalo tak, že jsme do práce na strojích zapojili skoro celou přítomnou rodinu našich hostitelů a využili takřka všechno jejich dílenské vybavení a to i včetně svářečky. S prací jsme skončili už hodně za tmy a za právě začínajícího deště.

Středeční ráno jsme se rozloučili s obětavými hostiteli a vyrazili jsme do již slábnoucího celonočního deště řádně obaleni igelitovými pytlíky od hlavy až k botám. Po hodině jízdy už mi bylo jasné, že déšť definitivně ustoupil, takže jsem mohl z kolenou sundat navlečené pytle na odpadky, z pravé boty žlutou igelitku od Baumaxu, z levé boty bílou igelitku od svačiny a z ramennou žlutou igelitovou pláštěnku.

Ve Šternberku jsme se krátce zastavili u pobočky pojišťovny, kde jsem si s Martinem vyřídil Zelenou kartu na naše silostroje. Ráno, ještě před odjezdem, jsme se totiž rozhodli, že se krom Slovenska pokusíme navštívit i Polsko. Ovšem dnes ještě ne. Dnes po 160 kilometrů dlouhé etapě zastavujeme u areálu Lukostřeleckého klubu v Ostravě, kde Martin náhodou potkává své známé. Jejich nabídku zde přespat nemůžeme odmítnout. K dispozici jsme měli celé zázemí areálu z kterého jsem využil alespoň sprchu, ale kluci namítali, že „mejt se není Cross Country Survival“ a označili mě za sabotéra akce. Tím skončily veškeré snahy o hygienu na několik dalších dní.

V noci nám opět sprchlo a ráno ve zprávách říkali, že se na Ostravsku vlivem prudkých dešťů rozvodnily vodní toky a zatopily silnice, kterými dnes chceme projet. Ale jak se pak ukázalo, nebylo to tak horký. Podél silnic byla ulehlá tráva, trochu blátíčka a na silnicích byl akorát zvýšený počet hasičských vozů. Silnice z Ostravy byla takřka dálničního typu, takže kilometry přibývaly převážně rychlostí okolo 45 km/h. Zanedlouho jsme se octli v Českém Těšíně, kde jsme chtěli překročit hranice do Polska. Protože jsme neměli žádné polské „zlaťáky“, tak bylo třeba se na cestu cizinou zásobovat benzínem. Ale protože včera rozvodněná řeka Olše propláchla čerpací stanici na kraji Těšína, tak u funkční pumpy v centru města byl docela nával. A chlápkovi co se zařadil za nás začaly pomalu téct nervy při sledování tankování třech malých motocyklů. Dokud jsme dolévali přesnou dávku oleje do nádrží a pak benzín, tak jsme byli v přesile, ale když jsem zůstal u stojanů sám a kluci šli vystát frontu k pokladně, tak vybuchl. Vyskočil z auta a začal řvát ať už jdu s těma motorkama do prdele…! Přechod hranice do Polska proběhl naprosto v pohodě. Projížděli jsme krásnou hornatou krajinou a konečně se na nás po třech dnech začalo usmívat i slunce.

Po průjezdu městem Wisła jsme si my mopedisté dali pořádnou rozcvičku nohou při zdolávání několikakilometrového 12ti procentního stoupání. Asi v polovině kopce se těsně za mě pověsil autobus. S autobusem, přilepeným těsně na zadním blatníku, jsem na dvojku začal šlapat jako magor, abych pomohl motoru udržet rychlost alespoň 20 km/h. Když mě po asi třech minutách bezpečně předjel, měl jsem už nohy jak z gumy a plíce těsně před roztržením. Přeřadil jsem na jedničku a rychlostí rychlé chůze se nechal bez přišlapávání vyvézt až na vrchol stoupání.

Tam už čekal Milan a nechával vychladnout Mustanga. Martin přijel asi dvě minuty za mnou. Trochu mne zarazil rachtavý zvuk jeho mopeda, ale majiteli to očividně nevadilo a tak po krátké pauze, při které jsme byli terčem fotoaparátu jednoho Poláka, jsme jeli dál. Ovšem né dlouho. Na konci prudkého klesání zabočil Martin k benzínce. Prý mu nějak klouže spojka… Pokus o seřízení pomocí lanka od vypínací páčky byl neúspěšný, takže bylo jasné, že budeme rozebírat motor.

Po hodině jsme úspěšně ukončili opravu rozpadlé spojky, kterou jsme oživili dvěma segerovkama, co do této chvíle držely na Mustangu čep zadní stupačky. Den se už přehoupl do své druhé půlky a my se chtěli ještě dnes dostat na Slovensko.

Hraniční přechod tu nikde nebyl, tak jsme i přes protesty hlídky polské hraniční policie ilegálně lesem vyjeli z Polska. Jenže místo na Slovensko jsme dojeli do nejvýchodnější obce ČR – Hrčavy. Několikakilometrový sjezd po silnici s nádherným výhledem do krajiny nás konečně dovedl na hranici se Slovenskem.

Tady mi nastaly problémy. Všichni bez vyjímky jsou bez kontroly dokladů natož vozidel vpuštěni na Slovensko, jenom my ne. Celník se pořád domáhal dokladů od vozidla a SPZtky. Ani jedno jsem neměl. Už ani nevím, co jsem mu nakecal, ale nakonec jsme se všichni přes hranice dostali. Dále jsme pokračovali na Čadcu a Kysucké Nové Mesto, kde nás přepadla noc. Byli jsme v údolí řeky Kysuca, kde jsou buď příkré, ale zalesněné svahy nebo rovina bez stromů. Takže volba byla jasná. Uléháme konečně na divoko na louce těsně za městem pod úplně jasnou oblohou s tisícema hvězd. I když nás do obličejů kousaly desítky komárů, tak jsme usnuli docela rychle. Dnes jsme ujeli 140 km.

Něco po půlnoci mě probudily drobné kapičky deště. Přetáhnul jsem si přes hlavu celtu a spal dál. V půl druhé jsme už byli vzhůru všichni. Lilo jak z konve a spát dál už nešlo, protože spacáky byly na ždímání. Takže lezeme do pláštěnek, všechno balíme a ve dvě hodiny v noci jsme připravení na maximálně „survival“ noční jízdu. Jiný program na dnešní noc nás totiž nenapadnul.

V tuto chvíli byl ten nejvhodnější okamžik, aby nám Martinův moped ukázal pravou příčinu svého rachtání. Několik okamžiků po nastartování se mu utrhlo magneto zapalování. Tak jsme přečkali zbytek noci na lavičkách nedalekého vlakového nádraží jak nějací houmlesáci.

Ráno vyšlo slunce a my jsme začali shánět nové nýty a nějakou autodílnu, kde by jsme dali mopeda zase do pořádku. Dílna nakonec byla, ale nýty ne, teda alespoň ocelové ne. Chtěli jsme pokračovat dál v cestě, tak jsme museli použít hliníkové trhací nýty. Bylo nám jasné, že dlouho nevydrží, ale co naplat.

Po sestavení mopeda se přišli všichni zaměstnanci servisu podívat jestli se těm bláznům z Prahy oprava zdařila. Moped s přehledem chytil na první šlápnutí.

V půl dvanácté jsme konečně vyrazili do Povážské Bystrice. Hliníkové nýty vydržely přesně 17 kilometrů. Pak v motoru znovu příšerně zarachtalo a zase jsme se zastavili. Čirou náhodou hned u vjezdu do dalšího autoservisu. Tentokrát jsme byli úspěšnější a sehnali jsme lepší nýty, takže za půl hodiny odjíždíme. Ani tady po nás nikdo nechtěl peníze za poskytnuté zázemí a materiál. V jednu hodinu jsme konečně v Povážské Bystrici a míříme rovnou k fabrice, kde byl v roce 1973 vyroben Milanův Mustang.

V areálu fabriky jsme si dali pauzu a na trávníku jsme začali sušit mokré spacáky, celty, karimatky a pláštěnky, aby alespoň trochu vyschly na další noc. V půl čtvrté už máme zase zabaleno a vyjíždíme na Púchov, ale asi po deseti kilometrech nás přepadla ukrutná únava, důsledek vstávání ve dvě v noci. Se silama totálně na dně zastavujeme na benzínce a dopujeme se Kofolou. Kofola zabrala, takže v půl šesté bezpečně přijíždíme na hranice v Lysé pod Makytou. Celníci mají dobrou náladu, laškují s námi a bez sebemenších problémů nás pouští do ČR.

S blížícím se večerem začíná jak jinak – znovu pršet. Už si začínáme na deštivé noce zvykat. Podél silnic vyhlížíme cokoliv, co má střechu a kde by se dalo přespat. Po průjezdu Vizovic se nalevo ve stráni mihla střecha stodoly celkem dobře ukryté v roští. Bylo to nejlepší místo, co se dalo najít. Uvnitř bylo plno suchého sena a nikde ani živáčka natož mrtváčka. Po dnešní náročné etapě nedalo usínání vůbec žádnou práci. Za pár minut jsme byli všichni tuhý.

Něco po jedné hodině se nějaký ožrala pokoušel dostat k nám do stodoly. Naštěstí byl tak sťatej, že měl sám se sebou co dělat a do stodoly se vůbec nedostal. Asi po půl hodině mumlání nadávek se odpotácel neznámo kam. Zanedlouho mě spánek připravil o nepříjemné představy setkání se s místním bezdomovcem. Ráno v šest už honím kluky ven ze spacáků, chci odtud co nejdříve vypadnout. I když vyprovázeni hroznou zimou a mlhou, tak po několika životně důležitých zastávkách jsme byli v půl osmé ve Zlíně. Tady se mi zastavil moped, ale zvětšení odtrhu na kladívkách přerušovače ho probudilo zpět k životu. Za Zlínem se při tankování vlivem vadného stojánku složil Martinův moped k zemi. Při pádu stačil ještě sejmout Milanův stroj na jehož sedle stála otevřená půllitrová láhev oleje M2T. Na zem se vylilo asi čtvrt litru, čímž tu po nás zbyla louže jako kráva.

Míjíme Otrokovice, Prostějov a v rekordním čase přijíždíme do Boskovic. Dneska stroje nešetříme a jedeme skoro pořád 40 km/h a víc. V klesání před Boskovicema atakoval Martin neuvěřitelných 70 km/h! Spěcháme, protože chceme dnes navštívit veterán akci CCW 2005 a pak ještě dojet do Žďáru nad Sázavou, kde máme u Milanova strejdy ubytování. Silnice z Boskovic do Bystřice je pro rekonstrukci uzavřená, ale to není přeci pro naše stroje žádná překážka.

Ještě než jsme se vydali na tuto terénní vložku, tak u nás zastavily tři nadupaný mašiny. Sedlaly je čtyři Holanďani, který byli z naší expedice úplně mimo. Fotili se u našich motorek jak malý haranti. Pak jsme se rozloučili a my jeli přímo (po staveništi), oni objížďkou. Úspora času za to stála. Holanďani nás dojeli asi až po dvaceti kilometrech. Teď přišel hlavní hřeb celého dne – akce Classic Car Weekend, pořádaná Classic Car Króžkem Brno.

Pořadatelé i účastníci nás srdečně přivítali. Byli jsme vyzváni, abychom vyjeli mimo soutěž na startovní rampu a pronesli pár slov o naší dlouhé cestě. Takový aplaus, co se nám dostal jsme opravdu nečekali. V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz Rallye Paříž Dakar. Naše dnešní etapa měla cíl až ve Žďáru nad Sázavou, takže jsme se rozloučili a pokračovali dál. Za slabou hodinku jsme byli po 195 kilometrech v cíli dnešní etapy. Podle zaručených zpráv dnes poprvé za naší cestu nemá v noci pršet, takže s díky odmítáme předem zajištěné ubytování a jdeme si ustlat na nedalekou louku pod širou oblohu. Rodina hostitele chvíli protestuje, ale my jsme pevně rozhodnuti.

Nedělní ráno je jak vymalované, ani se nám nechce vstávat. Milanův strejda přijel domů až pozdě v noci, takže když se ráno dozvěděl, že jsme spali venku v trávě a né v jeho vilce, tak šel málem do kolen. Po snídani se Milan pustil do opravy elektroinstalace Mustanga, který včera večer přestal svítit. V deset hodin jsme se vydali na závěrečnou etapu Cross Country Survival 2005. Milan si vymyslel zajížďku do Přibyslavi, kde je prý hasičské muzeum. No, bylo tam, ale zavřené. Už chceme být doma, ale prosazuju ještě krátkou návštěvu Zemědělského muzea v Čáslavi. Krátká návštěva se protáhla na dvě hodiny a do fotoaparátu přibylo na 250 fotek. Návštěvy však nikdo z nás nelitoval. Sbírka traktorů, kombajnů a stabilních motorů je tu neuvěřitelně rozsáhlá a opravdu jedinečná.

Asi nejvíc tu na nás zapůsobily dvě parní oračky John Fowler z roku 1909. Vypadají jako středně velké parní lokomotivy na kolech. Tohle bych potkat na silnici radši nechtěl. V 19 hodin jsme v Praze.

Následovalo závěrečné foto u našich „malých strojů na velké cesty“ a po 1001 kilometrech jsme se rozloučili.

Cílem cesty bylo přežít a to jsme my i naše mašiny se ctí dokázali. Doufáme, že se nám povede podobný výkon ještě někdy zopakovat. A už se na to všichni tři těšíme !!!

Ondřej Láska