Příběhy železné opony
I já, respektive moje Tatra 128, kterou znáte z Bystřického náměstí, kde ji krásně do taktu rock’n’rollu rozkolíbala kapela The Fireballs, byla pozvána na nátáčení jednoho z těchto dílů. V krutých únorových mrazech jsem ji potřeboval dostat z Bystřice do vojenského prostoru ve Vyškově.
Bohužel pro televizní štáb, nepřistoupil jsem na dojetí po vlastní ose. Za prvé – Tatra nemá platné SPZ, teda dnes už RZ, a za druhé – a hlavní bod proč né jízda po ose – na silnicích je sůl a to je největší kamarád s korozí, kterou určitě nikdo z nás nemiluje.
V neděli ráno v pět přijel moderní kamion. Tatra stála v garáži, tak se startem nebyl problém. Vyjel jsem s Tatrou nahoru a kluci z kamionů začli zajišťovat. Sám s tím nemám zkušenosti, tak mě nezbylo nic jiného než jim důvěřovat. Ale stejně jsem jel celou cestu přes Brno, potom po dálnici do Vyškova těsně za kamionem, asi kdyby začla padat, abych ji zachytil. 
Na místo jsme dorazili v devět. Ještě teď ukazuje teploměr – 20 stupňů. Tatra je řádně vyfoukaná, a nikdo ze štábu nevěří, že ji uvedeme do chodu. Mám s sebou bufíka z Tatry 815, staruji ho, namířím pod motor a jdeme uvést do chodu plynové hořáky, abychom dali nasát teplého vzduchu při startu. Kdysi se na toto používaly noviny, no ale je jiná doba. Jedna plynová bomba je i z kufru doprovodného auta zamrzlá, a tak nejvíc práce dá její uvedení do chodu. Sedám do Tatry, Milan strká hořáky do sání, utrhuji přimrzlou ruku z volantu, stavím ruční plyn a mačkám čudlík startéru. Ještě že má Tatra dvě baterie – startér točí a … motor chytá. Trochu si zakouří, já stahuji ruční plyn na správné otáčky a můžeme začít.
Celou neděli je nádherné slunečné počasí, a já s Tatrou jezdím po uježděném sněhu, sem tam posypaném štěrkem po vojenském prostoru, a je nám nádherně. Potěšilo samozřejmě i poplácání a pochválení panem Hutkou, který tyto příběhy uvádí. Tady se taky dozvídám, že s tímto typem Tatry v roce 1961 proráží sedm lidí přes železnou oponu až do Vídně, kde dostává Tatra 128 od západních novinářů přezdívku Tank svobody.
Cestou zpátky, opět v doprovodném vozidle, už pak jenom probíráme, kolik záběrů asi bude použito a jak to asi bude vypadat. V Bystřici se už ani nesnažíme rozehřívat lampy a startuji Tatru na studený vzduch. Opět chytá, snad ještě líp, než na teplý vzduch z hořáků. Zajíždím s ní zpět do garáže, trochu se s ní pomazlím, poděkuji ji a jdeme domů, těšit se na to, že budeme v televizi.
F. Prosecký
Píšete nám