Lada Sommertreffen Jena 2014

… ve znamení vody …a benzínu

Na sraz německého Lada-Welt klubu, který se konal letos v duryňské Jeně, jsme se v úvahách začali připravovat už zjara. Nicméně konkrétních obrysů tyto plány nabyly až po letošní Janově návštěvě čs. Ladasrazu u Mnichova Hradiště. A když už jsme účast slíbili, museli jsme slovo, jednou už dané kamarádovi, jenž se po léta podílí na organizaci letních srazů Lada-Welt, dodržet. Po ročníku 2010 s nulatrojkou a následujícím ročníku 2011 s nulapětkou, padla volba na zelený kombík 2102, zvaný Žanda, jenž v Německu zatím nebyl.

Prolog

Po jarní údržbě a drobných opravách před začátkem sezóny tedy dostala moje Žanda příležitost trochu se znovu rozjezdit po loňském, hodně odpočinkovém roce. Skvělý ekologický benzín 21.století se trochu podepsal na benzínové instalaci – postupně šly na výměnu palivová hadice, membrána akcelerační pumpičky a trochu pozornosti si dotažením vyžádalo i náhle tekoucí palivové čerpadlo. Týden před odjezdem šla Žanda ještě do péče vyhlášené dílny v Meziboří, abychom optimalizovali spotřebu. Teprve při demontáži karburátoru se ukázalo, jak užitečný to byl počin. Úsady bahýnka šly pryč, a po vyčištění, výměně hlavní trysky a seřízení na starém dobrém paltestu jsem s klidem v duši odjel domů.

Čtvrtek 31.8. – Přívalové deště v Brně

Počasí už nějaký ten den před cestou bylo nic moc. Časté bouřky a vydatné deště se jaly doplňovat jarní deficit vláhy, bohužel pro nás v ne zcela šťastnou dobu. Už od květnového srazu u Mnichova Hradiště Žanda průběžně spokojeně jezdila, a tak se postupně přiblížil den odjezdu, stanovený na čtvrtek odpoledne. Bohové, co vládnou počasím, rozhodli ale jinak. V době plánovaného startu řádila nad Brnem a okolím vydatná bouře, která některé části města zcela zaplavila. No nic, v šest večer stále ještě lilo jako z konve, a tak byl start po zralé úvaze odložen na ráno.

Pátek 1.8. – Benzínová etuda

V pátek se vstávalo ještě před kuropěním, zbývalo jen naložit věci a natankovat. Po dálnici do Prahy byla cesta pohodlná, myslím tedy co se slabého provozu na ní týče, sluníčko svítilo a na místě srazu s Viktorem v Teplicích jsme byli po necelých třech a půl hodinách jízdy. Tak jsme se shledali, a na parkovišti jsme shledali, že nám vzadu z auta něco kape. Bože… vždyť… je… to… benzín!!! Ano, již po cestě od Prahy do kabiny párkrát zavanul jeho pach. Spodní pryžové koleno od palivové nádrže asi už neudrželo neobvyklý tlak až po špunt plné a začalo porézní gumou trochu propouštět. Tož jet a dojet by se s tím asi dalo, ale určitě ne na teprve nadcházející pobyt v Německu! Štěstí a počasí ale stálo při nás a s Viktorovou pomocí jsme získali v nedaleké Krupce, v malém obchůdku s autodíly, jednoho óčeň věžlivovo russkovo čelověka,  kýžené koleno. Následně pak proběhla u Viktorovy garáže expresní oprava.

Výměna tekoucí benzínové hadice

Bohužel zdržení se již ale i tak počítalo v hodinách, a tak jsme plánovaný cestovní program s návštěvou muzea A.Horcha ve Zwickau a Weimaru (Výmaru) vyměnili za neplánovaný, ale o to chutnější, domácí oběd Viktorovy maminky – švestkové knedlíky. Byly vynikající a rádi s díky vzpomínáme! Zbývala už jen zdvořilostní veteranistická návštěva u kolegů v Dubí a dojet po německých dálnicích do Jeny, což proběhlo s jednou oddechovou pauzou opravdu v pohodě.

Konečně Jena!

Do Jeny jsme dojeli před pátou odpolední, což byl plánovaný čas přesunu účastníků do restaurace. Odbočení na jedné křižovatce ve městě nás sice na chvíli trochu vyvedlo z míry, nicméně za pomoci Viktorovy GPS jsme posléze zjistili, že dojet do cíle se dá i touto cestou. Konečně, vedou-li všechny cesty do Říma, musí vést i do kempu severně od Jeny! A tak za pár minut jsme se již vítali se známými. Rychle ubytovat, převléct a konečně zase chvíli pěšky pár set metrů k místní bulharské! restauraci.

Proběhlo první sdílení dojmů, shledání se známými a oficiální prezentace letošního programu. Účast byla na dosavadní zvyklosti docela hojná – přes padesát duší. Kromě nám již z dřívějška známých tváří přibyly i některé nové a v družné zábavě u chutného jídla uplynul náš první večer na německém srazu. Vařili tam opravdu Bulhaři a po bolgarski, takže nabídka jídelního lístku nám docela vyhovovala. Atmosféra byla opravdu poznamenána orientem, včetně trávníčků na stolech a hbitosti obsluhy. Na druhou stranu zůstalo více času na popovídání. Krmě však byla navýsost chutná. Večer sice nakonec stylově zakončila vydatná bouřka s lijákem, ale to už jsme byli pod střechou naší chatičky jménem Hubert. Opravdu to vtipně ladilo s lahvově zelenou barvou naší nuladvojky, zaparkované před vchodem. :-)

Sobota 2.8. – Sraz na (ve) vodě

Den hlavního programu srazu – začal ranní mlhou, která se ale rychle rozplynula a obloha slibovala krásný slunečný den. Autobus nás odvezl na místo, kde bylo odtajněno překvapení programu – jízda na nafukovacích člunech po řece Saale. Tak přeci jen zase voda! Dlužno dodat, že voda opravdu nepatří k našim oblíbeným živlům, ale skutečností bylo, že v řece jí bylo v průměru asi kolem metru a hladina se jevila víceméně klidnou. Navlékli jsme tedy povinné vesty a s pádly v rukou vyrazili v pěti člunech na asi patnáctikilometrovou trasu. Pozitivní na celém tomto nápadu bylo z našeho pohledu hlavně to, že se jelo po proudu. :-) Cestou jsme užili jednak hodně pohybu při pádlování, sluníčka, letně pekoucího shora, a samozřejmě taky hromadu legrace. Nedá se říci, že by posádka naší lodi byla alespoň minimálně kvalifikována k podobné činnosti. Ale popravdě, těžko by se asi našla nějaká výrazně lepší. Jak plynul čas, desetimístný gumový šlauchbót (bylo nás v něm sedm) s patřičně stejně kvalifikovaným kormidelníkem dokonce občas jel i tam, kam jsme chtěli. Když už jsme minuli asi osm či deset mostů, docela upachtění jsme přistáli u výletní restaurace nedaleko zříceniny hradu Riegersburg na vysokém břehu. No nebyli jsme tam bohužel sami, takže se oběd protáhl, ale zase jsme stačili na sluníčku oschnout. Nakonec jsme se všichni v klidu najedli a napili. Nevím, zda dostatečně, neboť následovalo překvapení číslo dvě: Pádlujeme dál! Už prý ne tak daleko, utěšovali nás organizátoři. Ale byli jsme plni načerpané energie, a taky už na vodě jako posádka zkušenější, takže další cesta plynula hodně pohodově. A byla opravdu kratší, počítám, že okolo 5-10 km. Dopádlovali jsme do cíle v Bad Kösen, což jsou opravdu lázně. Dalo by se říci, že vstávající z mrtvých po devastaci nach der Wende, tedy česky po převratu. To známe. Čluny šly konečně na břeh, my také a tak jsme se rozešli na procházku a občerstvení. Po hodince jsme přistaveným autobusem odjeli zpět do kempu.

V kempu, před naší chatičkou Hubert

Večerní sprcha

Umýt, převléci, a rychle na velké venkovní posezení organizované vybranou cateringovou společností. Podávala se vynikající duryňská specialita, zvaná Mutzbraten. Trochu se podobala českému vepřo-knedlo-zelo, ale bez knedla, a vepřo bylo na grilu. Noo – mňam, masíčko i zelí vynikající chuti, a v množství doslova neomezeném!!! Zapili jsme tu dobrou krmi lahodným pivkem a to už se chystala další akce. Prezentace místní vinařské firmy s komentovanou degustací. Všechny degustované vzorky z oblasti Saale-Unstrut byly provázeny zajímavým odborným výkladem, do něhož se často zapojovali se svými všetečnými dotazy a názory i někteří z našich účastníků. Bylo to zábavné, ale když se konečně dostalo na červená vína, přihlásila se… voda. Zase ten neodmyslitelný déšť. Takže poslední dva vzorky jsme probrali (a vypili) trochu rychleji. Byly to ovšem všechno více než poctivé decky, kdo chtěl přidat, dostal, a na závěr se ještě zájemcům rozlilo vše, co zůstalo otevřené. Rád jsem využil i nabídky k nákupu vína za skutečně neobchodní cenu, a pořídil několik lahví dobrého moku domů. Zatímco cateringová i vinařská firma vyklidily pole, uvolněná nálada u improvizované dlouhé tabule z našich kempingových stolků a stolů všeho druhu dlouho odolávala drobnému dešti. Teprve s příchodem tmy, hromů a blesků se účastníci nakonec rozešli, dílem do kiosku, dílem do chatek. Po celou dobu budila obzvláštní pozornost přítomných Viktorova vébácká nulatrojka, zaparkovaná v blízkosti, a tak někteří (viď, Jane?) zkoušeli její zařízení až do noci. Dá se to pochopit, protože většina účastníků srazů německého Lada-Welt u nás ještě nebyla, a tak tato auta nezná. Vozy v úpravě Volkspolizei z doby NDR jsou v Německu taky vzácné a spíš, než na Lada srazech, je lze spatřit na akcích jako Ostalgie Magdeburg apod.

Für Deutsch-Sowjetische Freundschaft - Jan aus Dresden und Оксана из Владивостока

Naše parta asi deseti lidí se před deštěm uchýlila pod ochranu převislé střechy protější chatky. Každý přinesl, co měl, a že se toho tedy našlo! Pochopitelně, že likvidace těchto bohatých zásob se ve veeelmi družné debatě přítomných protáhla až do pozdních nočních hodin, takže nakonec jsme umořili i ten protivný déšť. Kupodivu nikdo z lidí, bydlících v kempu okolo, si nestěžoval, a tak jim patří též náš dodatečný dík za projevenou toleranci.

Neděle 3.8. Erfurt a Weimar

Tak, jak to na srazech už bývá – snídaně, čekání na detoxikaci, balení, úklid….a přišlo nezadržitelně ono nepříliš oblíbené, byť srdečné loučení. Sliby, kdy a kde se zase uvidíme, poslední poklábosení. Není od věci poznamenat, že někteří Němci to měli do Jeny ještě dále, než my z Brna, o Teplicích vůbec nemluvě. Viktor následně zamířil k Berlínu a počasí už nabralo zase svůj vlhký standard. Nevlídné mraky nám určitě neslibovaly letní pohodu. I poslední účastníci srazu vyrazili na cestu domů a my jsme s naší Žandou v kempu osiřeli. S ohledem na počasí jsme z možných tipů na výlet zvolili poměrně blízký Erfurt a ještě bližší Weimar (Výmar) a vyjeli.

Přívalové deště v Erfurtu

Sídlo zemské vlády Durynska

Erfurt, coby hlavní město Duryňska, byl velmi zajímavý. Nejprve jsme se zarazili u Umweltzone. Tuto ekodarebáckou komplikaci jsem tak nějak předpokládal, ale překvapením bylo, že v Erfurtu začínala už kdesi na okraji města. Dotaz u blízké benzínové pumpy nepřinesl řešení, když slečna tvrdila, že dál lze jen jakýmsi autobusem. Eh, to se nám, za skoro trvalého deště, opravdu nechtělo. Tož jsme pojedli svačinku, podumali němnožko, a když přijel první domorodec, vznesl jsem k němu svou všetečnou otázku. Nejprve se zarazil: Já vinětu tedy mám, ale opravdu nevím, jak to funguje, aby posléze spásně dodal: Ale vlastně já mám známého u policie, a oni to zase tak nekontrolují. Tak tam klidně jeďte! No zlatý to člověk! :-)

Jak řečeno, tak uděláno a už parkujeme v ulici přímo v centru. Parkujeme… a… nevěříme svým očím. Vedle v protisměru stojí krásný originální bílý Wartburg 311 sport s plátěnou střechou a dobovým červeným interiérem – prostě lahůdka, klenot. Fotografujeme a kdo že to zrovna nepřichází? Ano, jeho posádka – dvojice pánů tak předdůchodového věku. Napřed nebyli k nám od žigulíků moc vstřícní, ale posléze roztáli, když jsme pohovořili o srazech, autech a tak. Jedou prý ze srazu v asi 100 km vzdáleném Eisenachu. V ten okamžik jsme pochopili, kam že to jel ten krásný Wartburg 312 s dobovým obytným přívěsem, se kterým jsme se v pátek zdravili cestou na dálnici do Jeny.

Město jsme prochodili za vytrvalého deště. Návštěva (já tam byl naposled před 35 lety) byla zajímavá. Zvláště pak, když se mi ve vodě postupně začaly rozlepovat promáčené botky a poté ještě pod nepřetržitým náporem deště totálně zkolaboval letitý veteránský deštník. No, v tu dobu mi to nějak nepřišlo jako moc vtipné a náladě to opravdu nějak nepřidávalo. Až nahoře na citadele Petersberg – konečně – vykouklo sluníčko! Takové to šikmé, podvečerní, ale i to potěšilo.

Erfurt je, zejména pro Brňáka, velmi příjemným městem. Věže Dómu a kostela sv. Severina, spolu s Citadelou Petersberg na nedalekém návrší, vytváří dojem katedrály sv. Petra a nedalekého hradu Špilberk v moravské metropoli. Kolo ve znaku, spolu s červeno-bílou barevnou kombinací a šalinami v centru města tento dojem jen dotvářejí. :)

Domplatz, v pozadí Erfurter Dom - deštník nevydržel nápor deště

Podvečerní pohoda ve Weimaru

Už v mnohem lepším rozpoložení jsme pak dojeli do Weimaru. Město, svázané s naší, německou i evropskou historií, bylo upravené, a působilo velmi příjemným, poklidným dojmem. Učinili jsme pár fotografií a také několik překvapivých objevů, které bohužel s blížícím se večerem nám zůstávají jako tip až snad pro další návštěvu. Po krátkém občerstvení s kulisou zapadajícího slunce odjíždíme s předsevzetím, že snad tedy příště…

Pondělí 4.8. – Kyffhäuser denkmal

Po neděli následuje pondělí, a to i v Německu znamená den zavřených dveří muzeí, zámků, hradů a všeho podobného. Naštěstí se to netýká velkolepého památníku Kyffhäuser (Kyfhojsr). Tento monument na hranici mezi Duryňskem a Saskem-Anhaltskem, zbudovaný na počest císaře Friedricha I. Barbarossy představuje druhý největší německý národní památník.

Dnešní cíl je tedy jasný a tak vyrážíme. Jedeme poklidnou kochací jízdou mezi vesničkami a kopečky, když tu se k nám na jedné křižovatce najednou připojil náš známý ze včerejška – onen bílý Wartburg 311. Překvapení a úsměvy byly na obou stranách. Museli jsme být na podívání asi pěkná dvojice. Jeli jsme společně dost dlouho. Až kdesi na jedné objížďce nám zmizeli. Škoda.

Počasí je jen tak-tak, po pár krocích z parkoviště se snáší drobný déšť. Nedosti na tom, po výstupu do areálu památníku se povětří zhoršuje a na vyhlídce shora je už vidět blížící se rozsáhlá bouře. Jak jinak taky. Obcházíme a fotíme monument i sousední středověkou věž a s příchodem prvních spršek bouřky se ukrýváme uvnitř památníku. U vchodu sice visí výstražná cedule, že za bouřky je vstup na ochozy na vlastní nebezpečí, jenže náš výstup se 247 schody, fotografováním a nakukováním z ochozů je pomalejší, než bouře. Ta se mezitím s duněním a prudkým lijavcem přehnala okolo, a tak nahoře už nás zdraví slabé sluníčko.

Nápad s velkým N

Když máme vše prohlédnuto a pořízeno, vše kolem dokola zalévají vlahé paprsky podvečerního slunce, ladící barvy do sametově měkkých tónů. Je pět hodin odpoledne pryč, když dostáváme NÁPAD. Co takhle pořídit nějaké fotky naší Lady tady nahoře u památníku? Cože!? Tady??? Pokušení je ale opravdu velké a nejde mu odolat. Jdeme tedy do kanceláře správy památníku, kde po krátkém diplomatickém jednání nakonec dostáváme velmi vstřícnou odpověď: – ano, udělejte to tak a tak. Následuje telefonát paní pokladní u vjezdu a už honem mažu dolů pro auto na parkoviště. Okolojdoucí pak nevěřícně zírají na naleštěného žigulíka, jak se okolo nich sune vzhůru k památníku. To už byla jeho brána dokořán, ještě zavřít a jde se na věc!

Fotíme jako diví. Po ruce je i náš stativ, a tak to vypadá téměř jako profesionální akce. Poloha slunce sklánějícího se k obzoru je sice velmi nevýhodná, ale doufáme, že díky technice to snad nebude úplně marné. A tak až těsně před závěrečnou opouštíme se srdečnými díky panu správci prostor památníku. Cestou ještě zajíždíme pro pár fotek k nedaleké televizní věži, a pak už hurá do kempu. Oproti původnímu plánu musíme bohužel zkrátit náš pobyt v Německu o jeden den, a tak tohle bude naše poslední noc u Jeny. Vzhledem k nepřízni počasí toho ale zase až tak moc nelitujeme.

VIP foto - Žanda na Kyffhäuseru

Úterý 5.8. – Plavba domů

Ráno je opět podmračené, počasí beze změny – alespoň to tak vypadá. Po snídani opouštíme Hubertovo přístřeší i kemp a zajíždíme do centra Jeny. Ať nejsme za trouby. Jsme čtyři dny v Jeně a město jsme jen párkrát projeli autem. Takže většina dopoledne padla na prohlídku města. Pár věcí bylo zajímavých, včetně dalšího vydatného lijáku (jak jinak), staré se tu snoubí s novým. Jenže na odpoledne máme před sebou Zwickau (Cvikov), kde si nechceme nechat ujít ono muzeum Augusta Horcha, potažmo Trabantů. Taky ještě dotankovat, takže moc nálady na courání městem už není, prostě jsme na cestě domů. Cesta po dálnici do Cvikova je bez problému, díky předchozí přípravě máme i itinerář s cestou do a od muzea ve městě, což se hodí. A to už jsme ve Cvikově, vystupujeme na parkovišti, fotíme pěkného místního Trabíka hned vedle naší Lady a jdeme do Muzea Augusta Horcha – viz naše druhá reportáž.

Na parkovišti u muzea Augusta Horcha ve Zwickau

Současně s koncem naší prohlídky, právě když přicházíme zpět do vstupní haly, začíná venku mocná, velmi prudká bouře. Deštníky máme, jak jinak, v autě v kufru. Přeběhnutí nepřipadá v úvahu – byli bychom mokří na kost. Takže obcházíme sousedící prodejnu a čas využíváme k nákupu studijních materiálů. Ani po půlhodině čekání liják nechce ustat, a tak když jen na chviličku zeslábne, přebíháme na parkoviště. Na další focení už není kdy, jen poslední snímek přes mokré sklo, a vyrážíme k domovu.

To ještě netušíme, že v Krušných horách nás k večeru potká něco, co jsme ani my, tím méně pak chudák naše Žanda, ještě nezažili. Silnice tone v proudech hluboké vody, stěrače naplno stírají, ale vůbec to nepomáhá, kroupy nemilosrdně bijí do karoserie, viditelnost tak na deset metrů. Něco jako v myčce s broky. Po několika nekonečných kilometrech zajíždíme k první pumpě. Zde je však nával – každý se chce schovat. Dotankováváme na cestu domů a po delším čekání na zmírnění lijáku pokračujeme ku Praze již jen za standardního deště. Za Prahou konečně mrakům ujíždíme. Na dálnici na Brno je pak už většinou sucho. S počátkem noci vjíždíme do tichnoucí jihomoravské metropole.

Trocha statistiky na závěr

Výlet je u konce, ujeli jsme pěkných 1.460 km bez potíží a závad (mimo propouštějící benzínovou hadici), auto poctivě šlapalo, jak má. Spotřeba vyšla na solidních 8,5 l/100 km, včetně na začátku vytečeného benzínu. Při trvalé rychlosti na dálnici mezi 110-130 km/h se čtyřrychlostní převodovkou a klasickým kombíkovským krátkým difem to považuji za uspokojivé číslo. Předchozí seřízení karburátoru a zapalování se tedy určitě vyplatilo. V Německu Lada překonala hranici 90.000 najetých km, kroupy na autě naštěstí  nezanechaly žádné stopy  a před námi je návrat do zaběhnutých kolejí, úklid a čištění Lady, a také její řádné vysušení, než půjde zase do garáže.

90.000 km

Na akci jsme poznali pár nových tváří, obnovili stará přátelství a známosti a snad se naše spanilá jízda do Duryňska příznivě projeví i v počtu nových návštěvníků jarního Ladasrazu 2015, jenž jsme se snažili v předstihu zpropagovat.

Epilog

Vše ale musí ještě trochu počkat, než skončí krátká dovolená majitele Žandy na severní Moravě. Tak ještě rychle se podívat na chalupu, když tam celý další týden zase nikdo nebude, máme sbaleno a zítra jedeme!… Ale… no… ne…, kdo by to řekl? Cestou začal téct benzín z nátrubku karburátoru. Následuje operativní oprava tekoucího nátrubku. Ten byl po zákroku otestován coby netekoucí a už směřujeme tentokrát na sever, na Lašsko (ano, je to vedle Valašska). Bylo to celkem dalších 540 km. V krátkosti lze konstatovat, že bez vydatného deště či navíc pořádné bouřky se ani zde neobešel byť jediný den, včetně příjezdu na místo i cesty domů. V průběhu pobytu si ale tentokrát Žanda užívala pohostinnosti suchoučké garáže pana domácího, což oplatila opět dobrou službou. Ale ven se holt o dovolené musí, a tak toho sušení bude letos asi opravdu hodně.

P.S.: Píšu a za oknem… prší.

Jacek

Fotogalerie

Napište svůj názor

*

:D :) :( :o 8O :? 8) More smilies »